Jaké jsou naše plány pro rok 2019? Co se týče plánování, tak jsem snad ten nejhorší člověk na světě. Před 7mi lety, než jsem odjela do Norska jsem měla pocit, že mám život jakž takž naplánovaný. Dovolené v Chorvatsku, první a druhé dítě a samé sociální jistoty. Pak mi ale došlo, že plány ne vždycky vychází a plánování něčeho, co stejně nevyjde je ztráta času.

Postupem času mi ale stále více připadá, že by můj život trochu organizovanosti a plánování snesl. Občas mi totiž přijde, že týden, měsíc, či rok utekl jako voda a já jsem za tu dobu vlastně nic neudělala. Že všichni jdou se svým životem jakž takž kupředu – někdo si pořídí děti, někdo rodinu, jiný dostuduje školu, další sbírá kariérní postupy a já nic.

Já tak maximálně každý rok přihodím pár nových zemí na seznam míst, které jsem navštívila a to je tak celé. Tak proč si letos nezkusit stanovit pár cílů a pak na sebe bejt naštvaná, že jsem je nerealizovala? 😀

Co se mi povedlo v roce 2018 a jaké jsou plány na rok 2019?

Koupili jsme si dodávku a částečně se nám podařilo zrealizovat její přestavbu

V únoru 2018 jsme si pořídili ojetou Toyotu HiAce a během dvou návštěv Čech jsme ji začali přestavovat na obytný pokojík. Během Velikonoc jsme nechali vyměnit řemen pohánějící alternátor a zaizolovali jsme zadní prostor.

V létě jsme pak při další návštěvě Čech sundali přepážku mezi řidičem a zadním prostorem. Ten jsme obložili sololakovými deskami a palubkami. Do střechy jsme vyřízli střešní okno. Položili jsme podlahu, udělali rámy na skříně a rám na vysouvací postel.

S dodávkou jsme také absolvovali pár zatěžkávacích zkoušek a výletů. Máme s ní najeto přes 13.000 kilometrů a spali jsme v ní tak zhruba 30 nocí. S každým dalším výletem máme konkrétnější představu o tom, jak bychom chtěli věci dělat a mít.

Největší úspěch roku 2018 Toyota Hiace nebyla první dodávka, kterou jsme si s Ivarem koupili. Už v roce 2017 jsme si pořídili ojetou dodávku Hyundai H-1, u které se ale zakrátko projevila vada motoru. Více než rok jsme s jejím předchozím majitelem vedli spor o vrácení peněz, který jsme nakonec vyhráli!

Jaké máme plány s dodávkou do roku 2019?

Ideálně bychom letos chtěli dokončit přestavbu! Během pár dní Ivar pojede koupit ojetou sedačku spolujezdce někam do západního Norska. Chtěli bychom totiž vyhodit dvousedačku a nahradit ji otočnou jednosedačkou. Prostor, který nám vznikne mezi sedačkami bychom pak chtěli využít pro naftové topení. V prosinci jsme totiž spali v autě při minus dvanácti stupních a bůhvíjaké teplo nám tedy nebylo 🙂

Dále si potřebujeme nechat udělat matraci na míru, která bude odpovídat naší poněkud netradiční vytahovací posteli. Na střechu chceme nalepit solární panely a zapojit elektriku. Panely a další příslušenství už máme dlouho koupené, ale jak v Trondheimu nemáme garáž a pořád nám prší nebo sněží, tak to asi necháme na léto.

Dále potřebujeme dodělat poličky do regálů (překližka už je koupena, jen se na to vrhnout) a také dodělat dvířka ke skříňkám a regálům. Ty nám můj táta nařezal a já je teď musím nějak dopravit do Norska.

Pak už jen to naftové topení, propanová bomba ke sporáku, záclonky a kytka a je hotovo! 🙂 Vlastně ještě šuplíky pod postel jsem zapomněla!!!

Spustila jsem webové stránky realcamplife

O předělání internetových stránek jsem uvažovala nejméně rok. Když jsem v lednu 2016 založila webové stránky nestujapojd.cz, tak jsem neměla ani nejmenší ponětí o tom, co tvorba internetových stránek a jejich spravování obnáší.

Vybrala jsem si první platformu, kterou mi google vyplivl po zadání: „Jak udělat blog“ a na ní jsem něco naklikala. Web chvíli fungoval, ale bohužel mi poměrně brzo přestal vyhovovat. Nejvíce mě tížilo limitované místo, které jsem brzy vyčerpala, a také jsem chtěla mnohem více zasahovat do vzhledu a funkcí stránky.

Začala jsem tedy zkoumat, jak převést web na wordpress a jak vytvořit svojí vlastní stránku od úplného začátku. Následovalo mnoho provztekaných hodin, kdy jsem si nadávala, do čeho jsem se to pustila. Najednou jsem musela řešit takové věci jako změnu webhostingu a převedení domény, přesměrování DNS serverů a spousty dalších podobných věcí, o kterých jsem ani nevěděla, že existují.

Za velké pomoci kamaráda Matěje, který do mě investoval neuvěřitelné množství času a energie se mi ale stránku podařilo v lednu spustit a za rok 2018 na ní zavítalo přes 35.000 návštěvníků. Měsíčně sem nyní přijde zhruba 6.000 lidí. A jestli tahle stránka pomohla alespoň jednomu z nich, tak to má pro mě smysl 🙂 Alespoň zatím 🙂

Jaké chci udělat změny na stránkách realcamplife.com v roce 2019?

Chci stránky zrychlit

Vzhledem k tomu, že jsem nikdy dřív internetovou stránku nedělala, tak jsem na výsledek mého snažení celkem pyšná. Je tu ale spousta věcí, kterým pořád nerozumím, a které bych chtěla opravit. Stránka se na můj vkus hrozně pomalu načítá. Když provedu test rychlosti, tak mi vyplvne spoustu červeně označených políček a já upřímně nemám ponětí co s tím.

Obvykle dělám věci metodou pokus omyl. Prostě si najdu návod na youtubu. Podle něj pak postupuji jako podle kuchařky. Většinou ale skončím tak, že si vymažu celou stránku a podobně. Kdybyste někdo narozdíl ode mě věděl, co děláte a chtěl jste mi pomoc, tak jsem jedno velké ucho! 😀

Chci se více zaměřit na psaní v angličtině

Nyní je anglický obsah na stránce hodně k pláči. Vzhledem k tomu, že ale cestujeme takřka výhradně s Ivarem a jeho rodina pochopitelně nemluví česky, tak bych do budoucna chtěla psát články na stránce a hlavně příspěvky na Facebooku dvojjazyčně.

Taky mi přijde trochu omezující psát pro relativně malé české publikum. To ale neznamená, že chci přestat psát v češtině. Uvažuju nad tím, jestli chci trávit svůj čas psaním jednotlivých článků v češtině i v angličtině, nebo jestli vyzkouším služby na portálu jáudělám a budu za překlady někomu platit.

Chci psát hlavně o věcech, o kterých něco vím

Haha, já vím, že tahle věta zní ale úplně debilně. Proč proboha píšu o věcech, o kterých moc nevím? V praxi to ale znamená to, že bych chtěla vybudovat větší databázi článků o Norsku, eventuelně o Islandu a Špicberkách. To jsou destinace, které mám procestované křížem krážem a myslím si, že by z mých informací mohli benefitovat další cestovatelé.

Občas mi přijde divné psát o destinaci, kde jsem byla týden nebo dva. Pak se snažím dohledat všechny možné i nemožné informace, které by mě zajímaly a psaním článku strávím klidně i deset a více hodin.

Navíc mám v roce 2019 (stejně jako v roce 2018) v plánu omezit cestování do zahraničí a cestovat více po Norsku, takže mi tenhle krok dává celkem smysl 🙂

Co mám v plánu dál?

Myslím si, že jsem se za ten rok celkem zlepšila ve stylu psaní článků a cestopisů. Chtěla bych proto projet starší články a upravit je tak, abych se za ně nemusela stydět a aby v nich nebyly žvásty. Například informace o kempování v článku o levném cestování po Islandu už jsou dávno pasé.

Dodělat stránku se seznamem našeho outdoorového vybavení. Jenom tenhle rok jsme si do výbavy pořídily dalších minimálně 10 kousků outdoorového vybavení a oblečení. Ať už to je Ivarův batoh od Osprey, nová sada skládacího kempovacího nádobí nebo super čelovky od Fenix.

Chtěla bych psát i o jiných lidech než o nás. Líbí se mi dělat rozhovory (nejen) s holkama, co se toho nebojí. Jsem pyšná na rozhovor s Lůcou alias Holkou s Bucket listem, která v roce 2018 prošla Pacifickou hřebenovku. Spolupráci s ní jsem si fakt užila a jsem moc ráda, že jsem ji mohla poznat.

V roce 2018 se mi podařilo omezit cestování

Chápu, že od někoho, kdo píše cestovatelský blog je celkem zvláštní slyšet, že by chtěl omezit cestování. Já jsem ale začala mít pocit, že se ze mě stal regulérní závislák. A ne v tom dobrém slova smyslu. Po návratu z Patagonie na konci roku 2016 jsem Ivarovi i sobě slíbila, že se pokusím omezit cestování a budu trávit více času v Trondheimu, nebo alespoň v Norsku. To se mi v roce 2017 ale vůbec nepovedlo.

V květnu 2017 jsme letěli s Ivarem do Irska, v červnu do Skotska, v červenci jsme byli v severním Norsku a v Čechách, v srpnu ve Francii a ve Švýcarsku, v září ve Švédsku a v říjnu v Čechách.

V listopadu jsem letěla s kamarádkou na Kubu, v prosinci znovu do Čech a s Ivarem na Island a Silvestra jsme trávili pracovně v USA. Leden 2018 jsem prostonala, v únoru jsem letěla do Čech a na Madeiru a pak do Maroka. A pak jsem si řekla dost!!!

Neberte mě špatně, cestování je super věc a já cestování miluju. Ale tohle už prostě bylo nezdravé. Nějak jsem přeskakovala tu fázi, kdy člověk plánuje dovolenou a těší se na ni. V podstatě jsem jen přiletěla do Trondheimu, přeprala si svršky a spodky, odsloužila si pár dní v práci a zase někam letěla. Po návratu jsem se ani nestihla podívat na fotky, jen jsem vysypala paměťové karty, znovu přeprala svršky a spodky a zase jsem někam mizela.

A přestože si rozhodně nestěžuju, tak jsem zjistila, že mě cestování bez Ivara v tomhle měřítku nebaví. Radši teď omezím svoje solo cesty a budu se snažit šetřit peníze na společné cestování. Přece jenom máme pořád v plánu naší Velkou cestu, až Ivar dostuduje 🙂

Letos jsme tedy cestovali hlavně po Norsku. Od mého rozhodnutí, že omezím cesty jsme v podstatě byli jen v Čechách, Norsku a v Ománu. Takže bych můj plán na omezení cestování v roce 2018 prohlásila za úspěšně splněný! 🙂

Jaké máme cestovatelské plány v roce 2019?

Zatím žádné! Což je skvělé. Ale nepochybuji o tom, že se něco vyvrbí. Ivar se hlavně potřebuje soustředit na dodělání školy. Chybí mu poslední semestr, pár praxí a napsání bakalářky, aby z něho byla plnohodnotná zdravotní sestřička. Takže minimálně do letních prázdnin žádnou společnou velkou cestu neplánujeme.

V létě navíc předpokládám, že budeme muset jet do Čech a dokončit tam přestavbu dodávky. Já mám v plánu jeden krátký výlet s kamarádkou do Londýna a seiózně zvažuji dovolenou v Etiopii. Hrozně mě totiž láká vidět Danakil depression a také možnost jet zase někam s kamarádkou Hančou (se kterou jsme byli na pětiměsíčním výletě v Asii, Iráku nebo v Patagonii) a Katarínou (za kterou jsem byla v Rwandě, Ugandě, Tanzánii, Burundi a v Iráckém Kurdistánu…)

V roce 2018 jsme prodali byt

Tak tohle teda v plánu rozhodně něbylo. Ale stalo se to. Výhledově bychom se totiž s Ivarem rádi odstěhovali z Trondheimu a přestěhovali se někam, kde je víc přírody a vyšší hory. Což v praxi znamená, že pošilháváme po domech v severním Norsku (láká nás oblast poblíž Lofot) nebo v západním Norsku (ideálně okolí Åndalsnes).

Plán byl takový, že po dokončení Ivarova studia (léto 2019) budeme tak půl roku intenzivně pracovat a pak odjedeme na roční cestu po Jižní (možná i Severní) Americe. Během doby, kdy budeme na cestách jsme náš trondheimský byt chtěli pronajmout a po návratu se ideálně přestěhovat buď na sever nebo na západ.

Jenže pak jsme ho uviděli. Náš vysněný dům. Nebo spíš rezidenci na ostrově Tjeldøya v Severním Norsku. Našli jsme ho v inzerátech na konci října. Listopad jsme pak strávili běháním po bankách a jednáním o možné hypotéce a četnými setkáními a telefonáty s realitním makléřem.

Ve volném čase jsme pak malovali a úklizeli náš byt a na začátku prosince jsme ho prodali. Naštěstí to vyšlo tak, že v něm můžeme zůstat bydlet do půlky června. Jinak bychom byli bezdomovci bydlící v dodávce bez topení 🙂

Koupíme si v roce 2019 dům na Lofotech?

My doufáme, že jo. Není to ale úplně jednoduché. Koncem ledna budeme mít doufejme zkompletované dokumenty pro banku a budeme moci udělat nabídku na náš vysněný baráček.

Problém je v tom, že v Norsku prodej domů probíhá stylem aukce. Takže se může stát, že pokud o něj bude stát někdo další, tak o něj přijdeme. Nemáme totiž tolik peněz, kolik za něj jeho stávající majitelé chtějí. Proto spoléháme na to, že už ten inzerát na internetu chvilku visí. A také že pravděpodobně není moc lidí, kteří by byli ochotní se přestěhovat do takové prdelky, kde nejbližší vesnice s 500 obyvateli je více jak půl hodiny jízdy autem.

Jak si tam najdeme práci a z čeho budeme žít, jak se nám bude dařit splácet hypotéku nebo jestli bude možné dům pronajmout a vydat se na naši Velkou cestu zatím neřešíme. Zhodnotili jsme totiž, že bychom se z toho taky mohli zbláznit. Možná je to nezodpovědné, možná jsme naivní blázni, ale rozhodli jsme se problémy řešit, tak jak přicházejí.

Když se nám ten dům podaří koupit, tak budeme řešit co a jak dál… Tak nám držte pěsti, ať se to povede. A když se to nepovede, tak to vlastně také není špatné, protože budeme moci odjet na Velkou cestu bez závazků v podobě monstózní hypotéky.

Jaké máme další plány v roce 2019?

Udělat jazykovou zkoušku z norštiny

Pro mě bude největší výzvou si dodělat jazykovou zkoušku. Ano, slyšíte dobře. V Norsku žiju už sedmým rokem a pořád používám tak z devadesáti procent angličtinu. Má to několik více či méně objektivních důvodů.

V práci mluvím anglicky. A je to po mě v podstatě vyžadováno. Můj zaměstnavatel je na to natolik zvyklý, že na mě odmítá mluvit norsky. A vzhledem k tomu, že pracuji noční směny, tak stejně mluvím naprosto minimálně.

Nikdy jsem se norštinu ne(na)učila. Během studií jsem měla plné ruce práce skloubit školu, hodiny v laboratoři a práci v hotelu nebo u Oly, takže mi nezbýval leckdy čas ani na spánek. Natožpak na jazykové kurzy.

Původně jsem neplánovala v Norsku zůstat. Originálně jsem měla v plánu odjet na roční cestu z Chile na Aljašku s kamarádkou Hančou. Pak jsem chtěla požádat o víza do Kanady a tam si ideálně najít práci jako field assistent. Na to ale nikdy nedošlo. Potkala jsem totiž Ivara.

Ze všech kurzů norštiny mě vyhodili. Potom, co jsem potkala Ivara jsem zhodnotila, že je čas se naučit norsky. Přihlásila jsem se tedy na kurz norštiny na univerzitu. Aby mě ale připustili ke zkoušce, tak požadovali minimálně 75% docházku. Což se nedalo zkombinovat s mojí prací. V té době jsem totiž byla často pracovně mimo Trondheim. Takže mě z kurzu někdy v půlce kvůli velké absenci vyhodili 🙂

Jsem debil. Tohle je sice poslední, ale asi nejdůležitější a nejpravdivější bod. Já se totiž strašně bojím mluvit norsky. Psané norštině rozumím bez problémů. Mluvené víceméně také, i když pořád bojuji s tím, když jsou lidi z jakéhokoliv jiného města než z Osla a mluví svým dialektem. Jakmile mám ale promluvit, tak je to tragédie. Nesnáším ten pocit bezmoci, kdy si připadám jako dítě ze školky, které se nemůže vymáčknout. Vadí mi, že dělám chyby. Vadí mi, když mi Norové nerozumí a v reakci na moji norskou větu zdvihnout jedno obočí a udělají svoje typické Hæeeee? A pak přepnou do angličtiny. A nejvíc mě štvě, že vím, že dokud to ve své hlavě nějak nepřekousnu a nebudu tu norštinu denně používat, tak se tohle nezlepší. Ale zatím mi to fakt nejde si to v hlavě přenastavit.

V roce 2019 tedy hodlám udělat Bergen test (což je level C1) a chci postupně přejít výhradně na norštinu v našem každodenním životě s Ivarem. Hádám, že k tomu budeme potřebovat oba slušné zásoby alkoholu. Já abych se nebála a on aby to se mnou vydržel.

A abych toho neměla málo, tak bych si ráda přibrala ještě jeden jazyk. Loni jsem s Ivarem šli na kurz základů španělštiny. Říkali jsme si, že se nám to bude hodit na cestu po Jižní Americe. Aktuálně se ale rozhodujeme, jestli vyrazíme do Ameriky nebo do Asie a tak si pohrávám s myšlenkou, že se zkusím naučit základy ruštiny. Myslím si totiž, že by mi to mohlo trochu zdvihat sebevědomí, že nejsem totální debil, kterému nejdou jazyky. Že to je norštinou a ne mnou 😀

Děkujeme, že jste si našli čas na občasné přečtení našich článků a doufáme, že na nás snad nezanevřete ani v roce 2019. Také hodně štěstí, zdraví a všeho dobrého a kdybyste třeba měli cestu do Norska a jeli jste kolem Trondheimu, tak se stavte na horkou čokoládu 🙂

R&I