Vyberte stránku

Dnes je to 6 týdnů, co jsme museli přerušit naší cestu. Na cestě, která měla původně trvat rok nebo dva jsme byli pouhé 2 měsíce. Během té doby jsme procestovali řadu národních parků v Chile i Argentině. Strávili jsme pět dní v národním parku Tantauco na ostrově Chiloe, skoro týden jsme zůstali kempovat na černé písečné pláži u Chaiténu, nadchnul nás národní park Patagonia. Největším zážitkem bylo ale trekování v okolí El Chalténu. To byl Ivarův největší sen, vidět Cerro Torre a Fitz Roy. Ideálně si na ně sáhnout. Potom, co nám nepřálo počasí jsme se rozhodli odsunout trek Huemul Circuit a přesunout se do Ushuaiy. Ta měla být pomyslným začátkem našeho dobrodružství. Místo toho byla jeho koncem. Alespoň prozatím.

Pro ty z vás, kteří nás moc neznáte, nesledujete nebo nečtete pravidelně, tak tady je taková časová osa našeho dobrodružství.

  • V létě 2016 jsme se s Ivarem dali dohromady. Já měla v plánu v listopadu odletět do Buenos Aires a stopovat s kamarádkou z Ushuaiy na Aljašku. Nakonec jsem se rozhodla výlet odložit a s Hančou jsem strávila pouhých 6 týdnů během kterých jsme prostopovaly Patagonii. Moje podmínka pro odložení téhle cesty ale byla, že až Ivar dostuduje, tak pojedeme spolu.
  • V únoru 2017 jsme si koupili dodávku Hyundai H-1, kterou jsme si chtěli přestavět. Auto se ale posralo už cestou do Trondheimu a my jsme strávili více než rok dohadováním se s předchozím majitelem, že o závadě motoru musel vědět. Spor jsme nakonec vyhráli a dostali jsme naše peníze nazpět.
  • Dost dlouho jsme se koupě dalšího auta báli. Nakonec jsme si v březnu 2018 pořídili naší Toyotu HiAce a začali jsme ji přestavovat a připravovat na cestu po Americe.
  • Přestavba proběhla ve dvou etapách, kdy jsme pokaždé strávili 3 dny jízdou do Čech, kde jsme na ní (s velikou pomocí mého táty a pár kamarádů) pracovali. Čistého času přestavba zabrala zhruba 6 týdnů. Kolik stála radši nechci vědět.
  • V listopadu 2019 jsme dodávku naložili do kontejneru a nechali ji přepravit do chilského přístavu v San Antonio poblíž hlavního města Santiaga. Na začátku ledna 2020 jsme odletěli i my.
  • Po koupi a instalaci nových solárních panelů (ty staré se nám doslova roztekly) konečně vyrážíme 15.ledna ze Santiaga směrem na jih do Patagonie. 
  • Cestování si užíváme celé dva měsíce. Nejdrsnějším zážitkem byl asi 5 denní trek v národním parku Tantauco. Nejvíc se nám líbily národní parky Pumalín, Patagonia a Los Glaciares (El Chaltén). Zážitky z cest a životu v dodávce jsem popsala v tomhle článku.
  • Karanténní opatření a zavírání hranic nás zastihli v tom úplně nejdebilnějším místě. Ushuaia totiž leží na ostrově. Aby se člověk odtamtud dostal, tak musí buď letět letadlem (a letiště se uzavřelo) nebo přejet přes chilské území (a hranice se uzavřely). Takže jsme byli slušně řečeno v prdeli.
  • Karanténa byla nejprve vyhlášena do konce března. Rozhodli jsme se ji tedy přečkat v lesích. Jako na potvoru nám ale došel plyn na vaření, takže jsme se nakonec museli vrátit do města. S pomocí známých se nám podařilo si v Ushuaie pronajmout apartmán, kde jsme strávili dalších 14 dní. Více se o tom rozepisuji tady. Samozřejmě nejsme jediní, komu karanténní opatření překazily cestovatelské plány. Opatření jsou v každé zemi jiná, takže jsem dala dohromady příběhy dalších cestovatelů, kteří před karanténou cestovali po jižní Americe.
Karanténa v lesích v Argentině
Takhle jsme trávili první dva týdny v karanténě.

Karanténa v Ushuaie

Poslední zprávy o nás jsou tedy po příjezdu do Ushuaiy. Do bytu nás eskortovala policie a nám začalo osmnáctidenní domácí vězení. První dny jsme seděli přivaření k počítači. Diskutovali jsme co budeme dělat. Víc a víc cestovatelů se vracelo zpět do Evropy. Obě ambasády k tomu také vyzývaly. Ale když jsme se jich ptali, jak to asi tak máme udělat, když nemůžeme přejet přes hranice a lety byly zrušené, tak nám odpověděli něco ve stylu: “No jo, to máte blbý.”

Po pár dnech nás to přestalo bavit a akceptovali jsme, že se z Ushuaiy jen tak nedostaneme. A kdyby jo, tak co budeme dělat s autem a všemi věcmi? Ivar tedy začal pracovat na bakalářce a v rámci prokrastinace zkoumat trh s akciemi. Já jsem dotáhla pár restů a vrhla se do upravování fotek. Dny se ale táhly a oba jsme rychle ztráceli motivaci k jakékoliv činnosti. 

Každý den jsem na našem dvorku vylezla na židli a přes zeď sledovala, jak postupně žloutnou a červenají stromy na úpatí hor nad městem. Zapnout si FB, kde se na mě jen vyvalily fotky od lidí z Čech, kteří šli támhle na procházku a tuhle na kolo, ze mě vysávalo energii. Víkend nebo všední den, ráno nebo večer, čas se slil do čekání na to, až půjdeme spát a budeme si moct odškrtnout další den.

 

Národní park Patagonia, Chile
Fotky z karantény fakt nemám. Z bytu jsem nevystrčila nos víc jak dva týdny a selfie s rouškou mě nelákaly. Foto je z národního parku Patagonia.

Lety do Evropy

Pár dní po Velikonocích, které jsme s Ivarem strávili tak, že jsme si koupili dvě kinder vajíčka a navzájem si je schovali v bytě, nám přišel email z české ambasády. Psali v nich o dvou naplánovaných repatriačních letech z Buenos Aires na 17.4 a 20.4. 

Celý měsíc, kdy jsme seděli na zadku nejprve schovaní v lesích a pak v bytě  v Ushuaie jsme si říkali, že opatření se musí co nevidět uvolnit a že to tu nějak přečkáme. Jenže ani po měsíci ani Čechy ani Norsko nezačaly mluvit o rozvolňování opatření, natožpak o otevření hranic. Dokonce padaly takové výroky jako že si počkáme klidně i rok. 

Po přečtení emailu z ambasády mi došlo, že tady už vlastně nechci být. Postupem času jsem začala nenávidět Ushuaiu, Argentinu i celý náš trip. Chtěla jsem domů. Ne, že bychom nějaký domov měli – byt jsme před odjezdem prodali a náš celý majetek se smrskl na pár krabic v garáži u Ivarový mamky. Ale představa léta v Norsku, kde nám nikdo nebude bránit procházce v lesích a horách, byla o dost lákavější než trávení zimy v domácím vězení v Ushuaie. Norsko sice není nejlevnější země, kde žít bez příjmu, ale upřímně řečeno výdaje v Ushuaie nebo Oslu jsou dost prašť jak uhoď. 

Operace “útěk z Ushuaiy” se ukázala být snazší než jsme předpokládali. Ten samý den, kdy nám embasáda poslala informace o letech z Buenos Aires totiž vypsali lety z Ushuaiy. A dokonce nebyly nijak drahé! První a nejdůležitější bod na seznamu bychom si tedy mohli odškrtnout. 

Národní park Pumalín
Výletování v národním parku Pumalín.

Co uděláme s autem? 

Druhá a neméně důležitá otázka byla, jak vyřešit dlouhodobé parkování naší dodávky? Dočasný import je na 90 dní a z nich už jsme si 30 dní ukrouhli. Opět jsme ale měli štěstí na lidi. Jak jsem zmiňovala výše, před třemi roky jsem si v Ushuaie stopla Silvii, kterou jsem kontaktovala hned jak nás policejní hlídka eskortovala ze supermarketu. O tom jsem se tu předtím moc nerozepisovala, ale kdybych měla popsat každé dohadování se s policejní hlídkou, tak jsou tyhle články delší než Dostojevského Zločin a trest. 

Silvie nám poskytla kontakt na svoji známou, která nám pronajala byt. Ta nás propojila se svým kamarádem Juanem, který nám pomohl vyřídit povolení na celnici k tomu, abychom mohli v Argentině nechat auto na dobu neurčitou a zároveň nám domluvil parkování u svého kamaráda Patricia. 

Sbalili jsme si tedy jen nejnutnější věci, rozuměj lezečky a sedáky, Ivarův neopren a asi deset kilo olověných závaží a auto jsme nechali zaparkované na ulici před Patriciovým domem s tím, že doufáme, že se pro něj za několik měsíců vrátíme. 

Cestování dodávkou po Patagonii
Kempování poblíž Coyhaique

Přelet do Buenos Aires

Přesun do Buenos Aires proběhl celkem bez problémů. Patricio nám zavolal taxi, které nás hodilo na letiště. Cestou jsme projeli tři policejní kontroly, z nichž druhá nás několikrát otočila s tím, že nás pustí až v určitý čas. Na dvou kontrolách bezprostředně před letištěm a následně po přistání v Buenos Aires jsme se museli prokázat pasy, letenkami a papírem z našich ambasád, které nám dovolovaly cestovat. 

Odbavení a let probíhaly v klidu a v pohodě. Všichni cestující museli mít roušky a při vstupu na letiště každému měřili teplotu. Při frontách na odbavení se musely dodržovat rozestupy. Letenky kupodivu nebyly nijak drahé, stály nás 2,500 Kč za oba. V ceně nebyly zavazadla, která se nám při koupi letenek nedařilo objednat. Letištní personál měl ale pochopení a odbavil nám je zdarma. Včetně Ivarova pásu s olověnými závažími. 

Sopka Chaitén v národním parku Pumalín

Ubytování v Buenos Aires

Když jsme se snažili zařídit náš návrat do Norska, vytvořili jsme si seznam úkolů, které bylo potřeba zařídit. Po letenkách do Ushuaiy a zajištění povolení pro auto a jeho parkování bylo ubytování v Buenos Aires další důležitou položkou.

 Od České ambasády jsme dostali seznam hotelů v Buenos Aires, které jsou i v době pandemie stále otevřené a které ubytovávají cizince. Většina z nich ale byla dalece nad naše finanční možnosti, anebo byla plně zabookovaná. Zkusili jsme kontaktovat několik pronajímatelů bytů na Airbnb, ale od všech se nám dostalo negativních odpovědí, že vzhledem k současné situaci byty nepronajímají. Nakonec se nám podařilo najít relativně levný hostel v centru Buenos Aires. 

Pásovce jsem doposavaď viděla jen vycpaného v naší učebně biologie na gymplu

Repatriační lety

Letiště v Buenos Aires je de facto uzavřené. Komerční lety takřka nelétají. Naší jedinou šancí je tedy získat místo na některém z repatriačních letů, které vypravují jiné země. My jsme se snažili dostat na španělský let do Madridu. 

S repatriačními lety to ale nefunguje stejně jako s těmi komerčními, kde jdete na stránky aerolinky, kde si zabookujete letenky. V našem případě musíme spoléhat na ambasádu, že nám zvládne zařídit místa. Z internetu vím, že české aerolinky svážely turisty zdarma, ale není to pravidlem pro každou zemi. Za španělský let chtěli 500 dolarů. Ital, který s námi byl ubytován na hostelu platil přes 1,500 Euro. 

Repatriační lety také musejí získat speciální povolení od argentinské vlády, což se v případě našeho prvního letu nestalo. Od ambasády jsme večer před odletem dostali zprávu o tom, že se let o týden odkládá. Nezbývalo nám tedy nic jiného, než si prodloužit ubytování a čekat. Dnes, v pondělí 27.dubna, byla naše další šance na odlet do Evropy. Ani ta nám ale nevyšla. Podle všeho bylo letadlo hned naplněné a my jsme se nevešli. Žádné další lety zatím vypsané nejsou, takže nám nezbývá nic jiného než opět prodloužit ubytování a čekat a doufat. 

Procházka k odlehlé pláži na ostrově Chiloe

Jak zvládáme karanténu? 

Upřímně, momentálně nic moc. Jsou dny, kdy jsme relativně v pohodě a dny, kdy nás všechno sere. Pokud jste si četli náš anglický souhrn, tak tam jsem se rozepsala o pocitech vzteku, smutku i depresích a nespavosti. Dnes mám poměrně dobrou náladu a nechce se mi znova vlézt do králičí nory a popisovat, jak na hovno to je. 

Odpoledne jsem totiž při prošacování hostelové knihovny plné španělské červené knihovny narazila na anglickou knížku o týpkovi, který vesloval přes Pacifik z Japonska do Kalifornie. S Ivarem jsme se notnou chvíli bavili diskuzí a výzkumem toho, jestli bychom mohli vyměnit dodávku za plachetnici a přeplout Atlantik. Ukázalo se ale, že většina lodí plachtí z Karibiku, takže jsme tuhle možnost zavrhli. 

Ledovec Perito Moreno, Patagonie, Argentina
Ledovec Perito Moreno

Co budeme dělat dál? 

To kdybychom věděli. Zatím to neřešíme. Dokud nemáme let zpět do Evropy, tak to pro nás ani nemá moc cenu. Je to moc kroků do budoucnosti. Chceme se ale vrátit do Norska. Ivara by do Čech nepustili. Já doufám, že vzhledem k tomu, že mám v Norsku trvalé povolení k pobytu, tak s tím nebude problém. 

V Norsku budeme muset na dalších 14 dní do karantény. Ale po pravdě se na to celkem těšíme vzhledem k tomu, že to bude ta poslední a budeme vědět datum, kdy to všechno skončí. Kde budeme trávit karanténu taky zatím nevíme, ale pravděpodobně se uklidíme na Ivarovu chatu v západním Norsku. Ta má alespoň velký pozemek s přístupem k moři, takže se Ivar bude moct potápět. Co budu dělat já, to nevím, ale i kdybych běhala kolečka od přístavu k chatě, tak je to pořád zlepšení oproti předchozím týdnům. 

Co budeme dělat po karanténě taky nevíme. Ivarovi bude hořet koudel u zadku na odevzdání bakalářky, na kterou zatím zvysoka kašle. Já doufám, že se mi podaří ho přesvědčit, že si dáme nějaké delší treky se stanem. Těším se na návštěvu Hardangerfjordu a pokukuju po treku okolo Lysefjordu. Je možné, že se vrátíme zpátky do Trondheimu, kde se Ivar může vrátit do práce. Já se do práce vrátit nemůžu a hlavně nechci. 

Žádné velké plány nemáme. Dostat se domů. Přečkat poslední karanténu. Vypadnout ven do hor.

Budeme pokračovat v cestě?

Takový je plán. Karanténa v Argentině byla momentálně opět prodloužena do 10.května. Vláda mluví o tom, že lety budou zrušené minimálně do září. My se rozhodně chceme vrátit zpátky, ale plánujeme to až na pozdní evropský podzim, neboli patagonské jaro. A jak znám Ivara, který miluje Vánoce a hlavně norské vánoční jídlo, tak než abychom odlétali v listopadu, tak leden je o dost pravděpodobnější varianta. Uvidíme ale, jestli ale nebudeme místo toho uvěznění v Buenos Aires…

Konec hlášení. Jak se vy potýkáte s karanténou? Můžu na vás mít prosbu? Napište mi do komentáře nebo do zprávy odkaz na nějakou vaší oblíbenou písničku. Dochází mi totiž inspirace, co se hudby týče a sluchátka v uších mi pomáhají překonat deprese ❤️

Ivar se mi s oblibou směje, že mám nějakou písničku na každou situaci. Tak tahle pecka od Deep Purple plně shrnuje moje pocity co se posledních týdnů týče…
 
Heaven wouldn’t be
So high I know
If the times gone by
Hadn’t been so low
The best laid plans
Come apart at the seams
And shatter all my dreams
Sometimes I feel like
Screaming
shares