Vyberte stránku

S Ivarem zdaleka nejsme jediní, koho opatření spojená s koronavirem zasáhla na cestách. Mnoho dalších cestovatelů stálo před rozhodnutím, zda odjet zpět do Čech (na Slovensko) nebo zůstat v cizí zemi a karanténu tam nějak přečkat. 

Většina z lidí, kteří cestují stejně jako my po Panamerican highway, si zde buď koupili auto nebo si ho nechali přepravit z Evropy. Jelikož auta jsou v cizích zemích na dočasný import, který je obvykle omezený tříměsíční lhůtou, tak to zásadně ovlivňovalo jejich rozhodnutí.

Jak se tedy se situací popasovali? Příběhy dalších šesti Čechů a Slováků si můžete přečíst v následujícím článku. 

Jak jsme uvízli v karanténě v Ushuaie

Situaci, ve které jsme se s Ivarem ocitli jsem popsala v samostatném článku. Vezmu to tedy letem světem. Zpráva o uzavření chilských a argentinských hranic nás zastihla v Ushuaie – nejjižnějším městě jihoamerického kontinentu. Zůstali jsme tedy uvěznění na argentinském území a v cestě na sever, odkud by bylo možné se eventuelně dostat zpět do Evropy, nám bránila nutnost přejezdu chilských hranic. 

mapa hranic mezi Chile a Argentinou v Patagonii

Karanténu, která měla původně trvat do 31.března jsme se rozhodli strávit v lesích mimo civilizaci, a to i přesto, že kempování je zakázané. Po dvanácti dnech mimo civilizaci a signál nám došel plyn na vaření, proto jsme se rozhodli dojet do nejbližšího města zjistit jaká je situace. Tehdy jsme se dozvěděli, že se karanténa protahuje minimálně o dalších 14 dní.

Sehnat ubytování je tu takřka nemožné, protože hotely a hostely jsou uzavřené a většina místních se bojí ubytovávat cizince. Přes známou jsme si sehnali apartmán v Ushuaie, protože bez připojení k internetu jsme stejně naši situaci nemohli nijak dál řešit. Po cestě k apatmánu jsme ale museli projet skrze několik policejních hlídek a roadbloků. Potom, co jsme si situaci asi hodinu vyříkávali s první hlídkou při vjezdu do města jsme byli eskortováni na komisariát a odtamtud dalšími hlídkami doslova až za dveře bytu. 

Z pohodlí apartmánu jsme kontaktovali českou a norskou ambasádu ohledně možnosti návratu domů. Norská nám obratem odepsala, že vzhledem k místu, kde jsme pro nás nemůže nic udělat. Česká se ozvala o pár dní později s tím, že repatriace z Ushuaiy je náročná, ale že ji organizují jiné státy (například Francie), a ať jim napíšeme naše kontaktní údaje, že zůstaneme v kontaktu. Od té doby se neozvali.

Vyčkáváme tedy v Ushuaie, až se otevřou hranice a my se budeme moc pohnout na sever. Tady na jihu totiž co nevidět začne zima a my máme letní gumy….

Realcamplife si krátí dlouhou chvíli v karanténě v Argentině
Takhle jsme si s Ivarem krátili dlouhou chvíli v karanténě v Ohňové zemi

Honza a Šárka pečou chleby v Ekvádoru

Po 4 měsících na naší cestě Jižní Amerikou v obytném transitu s naším psem Bobíkem jsme opravdu nečekali, že nám něco jako pandemie zkříží cestu. Bez větších problémů jsme projeli Uruguay, Argentinu, Chile, Bolívii a Peru. 

Když jsme přejeli hranice do Ekvádoru, situace v Evropě začala být vážná a pomalu se virus šířil i tady v Jižní Americe. Ekvádor měl jenom pár nakažených, a tak jsme jakožto optimisti pokračovali v cestě až do města Cuenca. Vážnost situace jsme si uvědomili, až když nás policisté vyhnali z parku při venčení Bobíka. Město bylo ze dne na den prázdné, obchody a restaurace byly zavřené.

Začali jsme si klást otázku: ,,Co budeme dělat?“, a to dokonce několikrát denně. Náš první plán byl odjet do hor, najít si pěkné místečko u řeky a přečkat to tam. V Ekvádoru ale není tak jednoduché takové místo na parkování vyhledat. Navíc se už tehdy nesmělo vylézt z domu ani do přírody, jako je to třeba v Čechách.

Straka Pout na ceste po Jizni Americe
Šárka a Honza cestují přestavěnou dodávkou Ford Transit se psem Bobíkem

Bylo potřeba vymyslet plán B, a to zkusit kontaktovat někoho z Workaway (portál dobrovolnické práce). Místní ale začínali mít strach a na Evropany se tu najednou všichni dívali jako na hrozbu. Počet nakažených tu rychle stoupl a najednou na tom byl Ekvádor nejhůř v Jižní Americe (na počet obyvatel). Předčasný návrat domů jsme ale nezvažovali.

Štěstí se na nás usmálo v podobě příspěvku na FB od Němce Romana, který nabízel bezradným cestovatelům zázemí. Neváhali jsme, ušili roušky a mířili k němu k pobřeží. Ten den byl poslední, kdy bylo povoleno cestování, a tak jsme museli urazit asi 500 km. Večer jsme dorazili na malou farmu obklopenou hustým pralesem. 

S Romanem jsme rozjeli malý byznys. Pečeme chleby, koláče, děláme sendviče a poté je Roman rozváží. Také mu pomáháme malovat, vařit, opravovat a starat se o zvířata, takže nám to krásně utíká. Rozhodli jsme se také darovat chléb rodinám, které přišly v těchto nelehkých dobách o veškerý příjem. I když nám to tu znepříjemňuje velké množství komárů, škorpionů a sem tam nějaký ten had, je to pro nás skvělá zkušenost a na naší cestě budeme (doufejme zanedlouho) pokračovat s novými zážitky.”

Takhle vypadají pekařské výrobky Šárky a Honzy

O svých zážitcích z cestování po jižní Americe píší Šárka a Honza na blogu straka-pout.com. Sledovat je můžete také na FB nebo IG

Kuba se Zuzkou se zasekli v Mexiku s kanadským autem 

Kuba před cestou pracoval v Kanadě na WH víza a s vidinou dalšího cestování si tam pořídil minivan –  Dodge Grand Caravan rok 2009. Zuzka si mezitím v ČR dodělala vysokou školu a v létě 2019 přiletěla do Kanady.

“Naše cesta začala v červenci 2019 a od té doby jsme projeli Kanadu, USA a momentálně jsme už od půlky prosince v Mexiku, které jsme projeli až ke hranicím s Guatemalou. Myslím si, že bychom to před uzavřením hranic ještě stihli do Guatemaly, ale už tehdy jsme uvažovali nad variantou “kde je lepší být zaseknutý” a vyhrálo Mexiko.

Mexiko k celé situaci kolem COVID-19 doposud přistupovalo velice mírně, tak jsme se rozhodli jet na Yucatán, kde jsme ještě nebyli. Než jsme se tam ale dostali, tak se na Facebooku objevily informace, že se některá městečka sama izolují, zavírají se turistické atrakce, bary, restaurace atd..

To nás donutilo opět změnit plány a najít si ubytování. Momentálně jsme ve státě Chiapas a máme pronajaté Airbnb skoro do konce dubna. Je to pro nás komplikace, ale návrat domů pro nás momentálně není možnou variantou.  

Máme tu auto s kanadskou registraci a to bohužel není úplně snadné tady prodat. Svoboda, kterou jsme nám auto poskytovalo a kterou jsme vnímali jako největší výhodu se v aktuální situaci změnila na největší překážku pro návrat zpět do ČR.

Plán je teď jasný. Čekáme co se bude dít. Víza a TIP pro import auta máme do půlky června, takže do té doby jsme relativně v pohodě. Co bude dál ale nikdo neví…” 

Kube se Zuzkou se kvůli koronaviru zasekli v Mexiku
Kuba se Zuzkou cestují v minivanu Dodge Grand Caravan

Marie a její italský manžel jsou v nucené karanténě v kempu v Argentině

“Naše dlouho plánovaná cesta Jižní Amerikou začala v listopadu v Santiago de Chile. S mým manželem Italem jsme se rozhodli koupit Toyotu HiLux s obytnou nástavbou a splnit si jeden z našich snů: vidět, zažít a poznat nejen krásy tohoto kontinentu, ale i běžný život. To vše bez stresu na vlastní pěst a k tomu se psem. Jsme na cestě už pátý měsíc a vše probíhá mnohem pomaleji, než jsme si představovali. Patagonie nás natolik okouzlila, že jsme se dál než do Chile a Argentiny zatím nedostali, ale to nám vůbec nevadí.

Situaci v Evropě jsme sledovali, ale považovali jsme vše za trošku přehnané. Naopak jsme byli šťastní, že jsme tady a můžeme se vyhnout tomu “šílenství “u nás doma na severu Itálie. První zprávy o koronaviru v Argentině a tím spojené preventivní opatření nás zastihli v Buenos Aires. Muzea, hřbitovy, turistické informace, vše zavřené. I na dálnici se na informačních tabulích místo o provozu už psalo jen o Virusu. Začínalo se mluvit o uzavírání hranic, ale lidé se tomu smáli. Roušky nikdo nenosil a běžný život fungoval bez omezení. A i nás by ani ve snu nenapadlo, že se vše změní a to neuvěřitelně rychle.

Po čtyřech dnech strávených v Buenos Aires jsme se rozhodli pokračovat dál směrem Uruguay. Přiblížili jsme se k hraničnímu přechodu a noc strávili v přírodě za městem bez přístupu k internetu. Ráno jsme chtěli zajít k veterináři, vybrat peníze a přejet do Uruguaye. U veterináře jsme se dozvěděli, že se už z Argentiny nedostaneme.

 

Marie s manželem v jihoargentinské Ushuaia
Marie s manželem na konci světa v Ushuaie

Na poštu si pro nás přišli dva policisté, kteří nás vyzvali okamžitě opustit město. Tři další policisté nás eskortovali z města, fotili nás i naše cestovní doklady. Na otázku, kam máme jít nám odpověděli: na sever! Během jediného dne vstoupilo v platnost opatření, které povoluje pobyt ve městě jen osobám s trvalým bydlištěm, ostatní smí městem bez zastavení projet. Nejen hranice, ale i provincie a města se uzavírala a v rádiu se už mluvilo o karanténě a dalších opatřeních. Občané jsou dokonce povinni informovat policii o výskytu cizinců!

Přijeli jsme do nejbližšího města na benzínku a začali hledat informace na internetu. Našli jsme camping, ale policie na sebe nenechala dlouho čekat. Pár minut po nás se naštěstí objevili další turisté z Anglie a Venezuely, které “vyprovodili” ze stejného místa. Prosili jsme policii, ať nás tu nechají alespoň jeden den. Věděli jsme, že další den by měla začít v zemi úplná karanténa se zákazem vycházení. Zůstat v provozu prý mají jen obchody s potravinami a lékárny.

Kontaktovali jsme okamžitě místního novináře a vysvětlili mu naši situaci. Apelovali jsme na město a prosili o možnost zůstat v karanténě v kempu. Vesměs pozitivní reakce obyvatel a vedení města pod tlakem nám to dovolilo. Kemp nesmíme opustit, jsme pod kontrolou policie. Civilní ochrana nám přiveze vše, co potřebujeme.

Druhý den tu byla i lékařská kontrola… bez roušek. Měřili nám tlak a teplotu. Přivezli nám roušky a ochranné rukavice. Navštívil nás místní politik a spousta lidí nám nabídla pomocnou ruku a vyjádřila solidaritu. Karanténa byla prodloužena o další dva týdny.

Návrat domů pro nás ale momentálně nepřichází v úvahu. Víme moc dobře, že tahle situace se může táhnout i měsíce a s cestováním bude na nějakou dobu konec. Co nás mrzí ale nejvíc, je změna přístupu místních obyvatel k turistům . Když cestujete s Italem, tím hůř. Ale dokud nás nedonutí úřady opustit zemi nebo po nás nezačnou “střílet”, tak se nevzdáváme. Pro nás všechny je tahle situace už sama o sobě stresující. Muset se jí postavit jako cizinec na druhém konci naší planety je pro nás o to těžší. Bereme to ale jako výzvu a jestli to vše ve zdraví přežijeme, bude to naší zkouškou života.”

Marie a její italský manžel jsou v karanténě v Argentině

Petra a David se rozhodli nechat auto v Chile a odjet domů

Koncem listopadu jsme vyrazili do Chile s cílem procestovat alespoň část Jižní Ameriky. V Santiagu jsme koupili auto, které se stalo na pár měsíců naším domovem. Vybavili jsme ho tak, aby se v něm dalo žít a dlouhodobě pobývat. O měsíc později jsme vyrazili směr Patagonie. Našim plánem bylo strávit v Jižní Americe přibližně rok s tím, že jsme chtěli kromě Chile projet i Argentinu, Bolívii a Peru. Naše cestování bylo doplněno o práci. Díky tomu, že oba pracujeme v online světě, jsme pracovali na dálku pro českou firmu v oboru marketing a IT. Cestovali jsme pomaleji a náš čas jsme dost přizpůsobovali práci.
 

Za přibližně tři měsíce jsme stihli projet část Chile od Santiaga na jih, chilskou i argentinskou část Patagonie, východní pobřeží Argentiny a vrátili jsme se do hor v okolí města Bariloche. Koronavirus nás zastihl ve městě San Martin de Los Andes, kdy se situace začala zhoršovat a my jsme poprvé začali uvažovat nad tím, co budeme dělat. V první fázi jsme se rozhodli, že ještě počkáme. V Argentině byl zatím počet nakažených docela nízký a nebyla nařízena žádná opatření. Našli jsme si tedy levné ubytování ve městě Neuquen, kde bychom mohli strávit nějaký čas a věnovat se práci. Už při rezervaci se nás majitelé ptali, jak dlouho jsme v Argentině. Zda více než dva týdny. Naštěstí pro nás jsme narazili na rozumné lidi, kteří se nám celý týden snažili pomoci.

Petra a David u ledovce Perito Moreno
Petra a David u ledovce Perito Moreno

Během týdne se situace vyhrotila jako všude jinde. My jsme každý den přemýšleli zda se nevrátit. Jeden den to bylo “zůstaneme”, druhý den “odjedem”. Stále jsme sledovali, jak čím dál víc a víc lidí prchá. Lety se začaly rušit a zdražovat. Argentinci zakázali cestování po zemi. Pro turisty bylo ještě těžší dostat se na letiště. Pokud chtěl někdo projet musel se prokázat povolením z ambasády, letenkou a potvrzením od lékaře. 

Pak nastal den D. Ráno jsme se probudili, našli letenku na druhý den ze Santiaga a rozhodli se, že odjedeme. Letenka bohužel nešla zaplatit, a tak jsme neměli jistotu, že vůbec odletíme, ale riskli jsme to. Čekala nás cesta dlouhá 1200 km přes hranice. Díky tomu, že jsme měli zařízené chilské občanky jsme mohli projet. Vyrazili jsme kolem 11:00 dopoledne a na letiště dorazili v 6:30 s tím, že jsme spali asi jen hodinu a půl. Co byla příčina? V Argentině jsme museli asi desetkrát zastavovat na policejní i lékařskou prohlídku. Dlouze debatovali o tom, zda nás vůbec pustit, ale nakonec se vše podařilo. Další den večer jsme odletěli domů. Doufáme, že se do Jižní Ameriky brzy vrátíme, protože nás tam pořád čeká naše uskladněné auto. 

Petra a David se kvůli koronaviru rozhodli odcestovat domů do Čech
Petra s Davidem nechali svoje chilské auto v Chile.

Petra s Davidem píší super cestovatelský blog jestejednacesta.cz, na který rozhodně doporučuji kouknout pokud se někdy budete chystat do jižní Ameriky. Popisují tam mimo jiné jak na koupi auta v Chile. Sledovat je můžete také na FB nebo IG

Adam musel nechat auto na letišti v Buenos Aires

Zprávy o karanténních opatřeních mě zastihly 18. března v argentinském Bariloche. Stejně jako ostatní jsem se rozhodoval, jestli jet domů nebo to tu raději přečkat. Nakonec jsem se rozhodl pro odjezd. Dva Švýcaři, které jsem přibral do auta, mi pomohli odřídit 1600 km vzdálenost mezi Bariloche a Buenos Aires během jednoho dne.

Těsně před Neuquen nás kolem půlnoci zastavila policie a museli jsme čekat na ambulanci, která nás měla otestovat, jestli jsme pozitivní na COVID. Po tříhodinovém čekání nám hlídka sdělila, že ambulance nepřijede a nechali nás jet dál. Žádná další kontrola nás pak už cestou do Buenos Aires nezastavila.

Najít letenky domů byl celkem problém. Komerční lety, které jsem našel, se rychle vyprodávaly. Navíc většinou zahrnovaly mezipřistání v Kataru nebo Istanbulu a jejich cena se pohybovala okolo 30 – 50.000 Kč. Naštěstí mi Česká ambasáda mi poskytla informace o španělském repatriačním letu z Buenos Aires do Madridu, ve kterém byla k dispozici volná místa a letenky vyšly na pouhých 300 Euro i se zavazadly.

Cesta domů do Čech byla náročná. Osm dní jsem v podstatě nespal. Paradoxně nejhorší zážitky mám z evropských letišť v Madridu a Amsterdamu, kde mě neustálé kontroly a hlášení ohledně koronaviru nedovolily se vyspat. Teď ještě řeším problémy s autem, které jsem nechal stát na letišti v Buenos Aires. Musím se domluvit s letištěm co mám dělat, aby mě neodtáhli a jak prodloužit TIP (Dočasný import vozidla). Ale bohužel vím, že letos se už do Argentiny nevrátím a příští rok možná až koncem.

Další příběhy si můžete přečíst na webu Step out and explore. Slovenská dvojice Ľuba a Tomáš se rozhodli předčasně ukončit svoji cestu na kolech z Kanady do Argentiny. Na cestě byli od roku 2017.   

Zajimavý je taky rozhovor se slovenskou dvojicí Ivkou a Pavlom, kteří jedou kolem světa Oplem Corsa a karanténu se rozhodli přečkat v Mexiku. 

Radka Realcamplife cestovatelský blog o Norsku

Radka žije už nějaký pátek spokojeně v Norsku. Nyní se ale s přítelem rozhodli objevit Ameriku a projet Panamerickou dálnici ve své konvertované dodávce.

Více o nás a našem blogu si můžete přečíst zde.

shares