10 důvodů, proč píšu blog o cestování, i když nesnáším slovo bloger(ka)

Proč píšu blog o cestování článek

Rozhodně se nedá říct, že bych odjakživa cestovala. Naopak, když na gymplu jela celá naše třída do Francie, tak jsem si s klidem dupla nožkou, že já zůstanu doma. Zájem o cestování ve mně probudil až první foťák, který jsem si pořídila za peníze z brigády, když mi bylo sedmnáct. A přestože jsem tehdy měla velké sny – chtěla jsem jet na Work and Travel do Ameriky nebo na Working holidays víza na Nový Zéland, tak jsem se k tomu nikdy neodhodlala. Jak jsem se tedy dostala k tomu, že dnes píšu blog o cestování, který za minulý rok navštívilo přes 100.000 lidí? 

#1 Nebaví mě vyprávět zážitky z cest po stopadesáté

K cestování mě nakopl až rozchod s dlouholetým přítelem (který moji touhu po cestování a životě v zahraničí nesdílel) a stěhování se do Norska. Tam jsem objevila, jak návykové může být stopování. A taky to, že nemusím čekat na žádného přítele, až se k někam pojede se mnou, ale že se dá cestovat i solo a za relativně málo peněz. 

Krátce potom jsem se vydala za kamarádkou do Burundi, kde jsem si poprvé čuchla k exotice. Rok poté jsem vyrazila do sousední Rwandy a svoje působení v norském Trondheimu jsem na semestr vyměnila za Špicberky.

S každou další více či méně exotickou destinací se začaly od kamarádů a příbuzných, ale často i od lidí, které jsem stěží znala, kupit otázky o tom, jestli o svých cestách píšu blog. Přiznám se, že krátce potom, co jsem se přestěhovala do Trondheimu, jsem s jedním, tak jako mnozí jiní, začala. Nebavilo mě totiž odpovídat na pořád stejné otázky:

  • „Jak se tam pořád máš?“
  • „Je pravda, že tam je pořád tma? “ 
  • „Fakt lidi v Norsku páchají sebevraždu, protože tam je prohibice?! „
  • „Už jsi ulovila nějakýho Nora?“

Pro rodinu a pár vybraných kamarádů jsem tedy asi dva měsíce poctivě psala příspěvky ve stylu „Milý deníčku.“ Pak ale můj bratr nasdílel na svém Facebooku odkaz na můj blog a já se hrozně naštvala, že nechci, aby cizí lidi věděli, jak se mám nebo co dělám a s blogem jsem skončila. V dnešním kontextu, kdy na tenhle blog přijde denně přes 500 lidí mi to přijde úsměvné. 

Moje první dovolená v Burundi
Burundi – moje první exotická destinace.


#2 Aby máma věděla, že pořád žiju

Trvalo mi další tři roky, než jsem psaní blogu dala další šanci. Vrátila jsem se tehdy z pětiměsíční cesty po Asii a místo toho, abych zamířila domů do Čech a povyprávěla rodině, jaká dobrodružství jsme spolu s kamarádkou zažily, tak jsem letěla z Thajska rovnou do Norska. Nutně jsem totiž potřebovala vzkřísit bankovní účet.

Po návratu do Norska jsem byla zasypána zprávami typu: „Jaké bylo Rusko/Mongolsko/Čína/Vietnam/Kambodža/Thajsko“ atd. A tak jsem si o nočních sedla k internetu a strávila několik hodin googlováním frází: „Jak založit blog o cestování.

Musím na sebe prozradit, že jsem totální technický antitalent, a přestože v té době už měla blog o jídle či kosmetice každá druhá mamablogerka, tak mi redakční systém wordpress přišel moc složitý. Naklikala jsem si tedy pár údajů na (dnes snad už neexistující) platformě digimadi a metodou pokus omyl jsme se začala prát s nastavením blogu a sociálních sítí. Dokonce se mi jednou podařilo si nenávratně vymazat všechny obrázky ze stránek. 

Původní plán byl takový, že se o blog budeme starat s kamarádkou Hančou. Hanča měla být kreativní spisovatelkou a já měla mít na starost web a fotky. Ostatně tak to i fungovalo na naší cestě po Asii. Hanča si poctivě každý den psala deník, zatímco já jsem byla dvorním fotografem. 

Rusko Sajanské hory
S Hančou jsme na cestách po Asii strávily pět měsíců. Fotka je ze Sajanských hor v Rusku.


#3 Protože pracuju v noci

V Trondheimu jsem se vrátila ke své práci osobní asistentky pro zdravotně postiženého klienta a Hanču jsem vzala s sebou. V době, kdy jsme cestovaly po Asii začal můj klient pracovat na plný úvazek, a jelikož jeho práce zahrnuje  psaní emailů, telefonování a přípravy prezentací, tak přes den zaměstnával norské asistenty.

S Hančou jsme tedy obě pracovaly v noci. Když já jsem měla volno, Hanča byla v práci a naopak. Naše pracovní doba byla od osmi hodin večer do osmi hodin ráno. Klient chodil spát mezi druhou a šestou ranní. Zatímco je vzhůru, tak se člověk moc nezastaví. Ale když konečně usnul, tak toho není moc na práci. Podmínkou je, že asistent nesmí usnout a musí být připraven reagovat na zavolání. Plus jednou za čas musí zkontrolovat, že je vše v pořádku a otočit klienta na druhý bok a podobně. Ve zbytku času ale sedíte v tmavém pokoji a bojujete s tím, že na vás jde únava. 

osobní asistent v Norsku
Zdravím z noční směny!

Před cestou do Asie jsem volný čas na noční směně věnovala psaní diplomky. Teď jsem si potřebovala najít nějakou jinou činnost, která mě udrží vzhůru. Při bezmyšlenkovitém skrolování Facebookem nebo koukáním na seriály v pět hodin ráno totiž snadno usínám. Psaní blogu a s tím spojené samostudium toho „jaksetodoprdělá“ mi pomáhalo přežít noční směny. 

S Hančou jsem měla naplánovanou další cestu po Americe. Konkrétně cestu z Chile na Aljašku. Jenže jsem krátce před odjezdem potkala Ivara a rozhodla se po šestitýdenní stopování a trekování v Patagonii vrátit zpět do Norska. Hanču jsem pak dlouhé tři roky v podstatě neviděla. A tak jsem se pomalu učila psát články sama.

Musím říct, že to je nekonečný proces učení se. Když si po sobě přečtu něco, co jsem napsala před rokem, tak bych to nejradši smazala. (A taky jsem několik desítek prvotních článků opravdu smazala.) 

#4 Protože sama čerpám informace z cestovatelských blogů 

Nejsem úplně ten typ, který by si před cestou vytvářel itineráře. Většinou mám ubytování na první noc, abych si odpočinula po náročném přesunu. Zbylé dny jsou dost otevřené, i když mám jakési ponětí o tom, co kde je a co bych chtěla vidět. 

Když ale potřebuji načerpat nějaké informace, tak se buď ptám místních nebo prostě napíšu svůj dotaz do googlu a většinou na mě vypadne nějaký cestovatelský blog. Jeden z takových blogů nám například moc pomohl v Patagonii, když jsme chtěli přejít hranice z Argentiny do Chile pěšky. 

Tehdy jsem si uvědomila, že nechci psát články typu: „Milý deníčku, dnes jsme si k snídani dali ovesnou kaši…“ ale spíše články, které lidem pomůžou vyřešit nějaký problém nebo naplánovat cestu. 

 

Na tyhle články jsem asi nejvíc hrdá, protože si myslím, že lidem ušetří spoustu starostí nebo přehmatů. 

#5 Protože hrozně zapomínám

Navzdory tomu, co jsem napsala u předchozího bodu ale občas napíšu článek, který je jakýmsi deníčkem. Na většině svých cest jsem si totiž deník nepsala a teď toho lituju. Hrozně totiž zapomínám. Nepamatuju si místa, kde jsem byla, zapomenu jména lidí, ceny potravin, jestli jsem musela nebo nemusela mít víza a zapomenu i zážitky, které jsem myslela, že si budu pamatovat nadosmrti.

Navíc u mě funguje vzpomínkový optimismus a za určitý čas si z cest pamatuju jen to dobré a zapomenu na všechno špatné. Proto si třeba musím před každou zimou přečíst články o tom, jak jsem prohlásila, že na běžky už nikdy v životě nepůjdu a osvěžit si paměť. 

Femundsmarka
Závěrečný den pětidenního pekelného přechodu NP Femundsmarka.


#6 Protože jsem líná 

V začátcích psaní blogu jsem si myslela, že musím obsáhnout celý svět. Že čím víc zemí navštívím, tím větší cestovatel jsem. A tomu i odpovídal záběr článků. Jeden o Transsibiřské magistrále, druhý o Květinové hoře v Číně, třetí zase o něčem jiném. Prostě totální chaos. 

Časem mi došlo, že tím nikomu nedělám službu. To, že jsem v nějaké zemi strávila týden, dva nebo tři ze mě totiž rozhodně nedělá experta. Můžu tak maximálně předat pár základních informací (které si kdokoliv googlování a angličtiny znalý zvládne během chvilky dohledat.) 

Potom, co mě ale nejen pár kamarádů, ale i neznámí lidé, kteří se nějak dostali k mým kontaktním informacím, zasypalo otázkami ohledně cestování do Norska, tak jsem si uvědomila, že to je přece země, kterou znám jako svoje boty. Za skoro osm let života v Norsku zde mám nastopováno tisíce kilometrů a nachozeny další stovky. Tady můžu být užitečná! 

Začala jsem proto sepisovat odpovědi na nejčastější otázky, které lidi ohledně cestování do Norska mají a nyní je na blogu přes 30 článků zabývajících se jen Norskem. Teď když se mě někdo zeptá: „Hele, kdy a kam mám jet do Norska za polární září“ nebo „Fakt jsou v Norsku chaty zdarma?“ – tak prostě v odpovědi pošlu odkaz na článek a je to! 

Postupem času jsem začala rozšiřovat informace i o Islandu, který je mojí srdcovou záležitostí a mezi Čechy se těší podobné popularitě jako Norsko. 

Norsko Svolvaergeita
Milované Norsko a nenáviděná Svolvaergeita. Trošku jsem si tam nahoře cvrnkla do kalhot.


#7 Protože mě štvou nepravdivé a zastaralé informace

Chápu, že všichni nemůžou vědět všechno a že se ledasco mění a informace jsou neaktuální. Některé kraviny si lidé vymyslí sami, ale jiné vyčtou z různých článků a blogů. A pak se podle toho v dané zemi chovají, což mě osobně štve.

Několikrát jsem se třeba v různých cestovatelských skupinách setkala s tím, že lidé radili, že na Islandu si prostě půjčíte auto a pak můžete zastavit a přespat, kde se vám zlíbí. To byla sice pravda před pěti a více lety, ale časy se změnily.

Počty turistů na Islandu se každoročně navyšovaly a problémy s turisty vedly k tomu, že se zavedla nová pravidla pro kempování a spaní v autě. Pokud hledáte informace v angličtině, tak vám google tuto informaci naservíruje na první pozici. Ale při hledání v češtině se stále objevovaly zastaralé informace. To mě vedlo k sepsání článku: Jaká platí pravidla pro spaní v autě a kempování na Islandu? 

Na podobnou věc narážím v dotazech ohledně Norska. V Čechách totiž koluje fáma, že v Norsku existují volně přístupné chatky, které jsou nacpané proviantem a kde se za přespání nic neplatí. To je sice pravda, ale jenom částečná. Valná většina chatek patří norskému turistickému svazu DNT. Některé z těchto chat jsou skutečně volně přístupné, ale očekává se, že za přespání v nich poctivě zaplatíte, i když vás nikdo nekontroluje. Potom, co mě na FB rozčílila jedna husa, která se ptala, jak systém obejít a získat „od svazáků“ univerzální klíč od chatek bez placení jsem se naštvala a sepsala, jak to s těmi chatami ve skutečnosti je.

Samozřejmě, že na tomto blogu pravděpodobně najdete informace, které už neplatí. Proto doporučuji si u každého článku který (nejen u mě) čtete, zkontrolovat datum a pokusit se vyhledat co nejaktuálnější informace.

  • Co se týče cestování do Norska a severní Evropy, tak vás srdečně zvu do FB skupiny „Cestujeme do Skandinávie“. Já i další cestovatelé vám tam rádi zodpovíme případné dotazy.
Kempování na Islandu


#8 Protože se chci naučit digitální marketing

Psaní cestovatelského blogu není jen o tom, že člověk nacvaká článek do textového editoru, přihodí k tomu pár líbivých obrázků a voilá! Pokud máte nějaké větší ambice a chcete, aby blog nějak vypadal, tak to zahrnuje spoustu dalších věcí, o kterých jsem před dvěma roky neměla ani páru. 

První verzi blogu jsem například měla na zmiňované platformě digimádi. Ta mi ale záhy přestala stačit, a tak jsem blog převedla na wordpress. Stránku jsem si postavila sama, i když jsem o designu webových stránek nebo kódování neměla nejmenší ponětí. Přiznám se, že mi to trvalo čtyři měsíce a především s převodem domény a spuštěním stránky mi moc pomohl kamarád a švagr. Sice jsem během té doby nesnášela celý vesmír a několikrát si myslela, že s tím švihnu, ale nakonec si myslím, že mi to leccos dalo.

Stránka fungovala dva roky, dokud jsem nezačala mít pocit, že mi to pořád nevyhovuje a nepožádala jsem o předělání stránky někoho, kdo tomu přece jen rozumí. Výsledek (na kterém se stále ještě pracuje) vidíte na téhle stránce. 

Kromě tvorby samotného webu se za blogováním skrývá ještě spousta malých či velkých úkonů, které si běžný čtenář neuvědomuje. Jedním z nich je třeba SEO (search engine optimalization). Za touto zkratkou se skrývá metoda, jak přesvědčit vyhledávač, aby vaše články ukazoval na první stránce. Ideálně na první pozici.

SEO u článků už mám docela zmáklou a nese to své ovoce, protože právě z vyhledávačů na blog zavítá 75% všech návštěvníků. 

Do budoucna bych se chtěla naučit nastavit emailing a třeba konečně dopsat onoho několik let slibovaného průvodce po Norsku. Zatím totiž nemám nejmenší ponětí jak pak třeba propojit web s eshopem a platební branou. Nicméně vlastní cestovatelský blog mi přijde jako skvělý trenažer, kde si všechny tyhle věci mohu osahat a naučit. Třeba se jednoho hezkého dne rozhodnu, že bych chtěla mít vlastní business a pak se tyto dovednosti budou určitě hodit. 

#9 Networking a noví přátelé

Díky psaní blogu jsem měla to štěstí, že jsem narazila na prima lidi, které bych jinak třeba nepotkala. Někteří z nich se i v offline světe stali mými přáteli, jiné jsem zatím neměla to štěstí poznat osobně. (I když kdybych žila v Čechách, tak bych s nimi na pivo moc ráda zašla). 

Našla se i spousta lidí, kteří nám díky blogu třeba pomohli nebo poradili s přestavbou dodávky. Díky jiným doporučením jsem dostala možnost napsat placený článek a přivydělat si nějakou tu korunu. Speciální poděkování jde konkurentovi Radkovi na Island, který mi vytrvale pomáhá řešit technické problémy spojené s blogem, přestože jsme se nikdy osobně nepotkali.

A abych tu nevyzdvihovala jen případy z kterých benefituji já, tak v jednom případě, kterým se ráda chlubím, jsem se stala dohazovačkou a skrze blogování jsem seznámila kamaráda s jeho nynější přítelkyní. 

Vznikající přátelství jsou pro mě možná největším přínosem toho, že jsem se situovala do role „veřejně známé osoby.“ I když občas trochu bojuji s tím, že mě „sledují“ a hlavně hodnotí naprosto cizí lidé, kteří mají pocit, že mě skrze online svět a sociální sítě znají.

Naštěstí jsem těch lidí, kteří by mě nazvali „protekčním frackem“ a dalšími super jmény zas tak moc nepotkala. Ale sem tam se někdo najde. Snažím se to ale brát jako šanci k procvičení asertivity. Prý to buduje charakter. 


#10 Zisk z psaní cestovatelského blogu

Když vynechám své blogovací začátky na jednoduchých platformách, kdy jsem naprosto netušila co dělám, tak se psaní cestovatelského blogu aktivně věnuju dva roky. Za tu dobu jsem měla několik rozhovorů s kamarády nebo lidmi, kteří si mysleli, že to dělám pro peníze a blogování mě živí. Což není pravda. Alespoň prozatím ne. 

V lednu 2020 máme v plánu odjet na roční (možná i delší) cestu po Panamerické dálnici, kterou budeme financovat pouze z úspor. Proto jsem po rozhovorech s lidmi, kteří naopak blog monetizují, zhodnotila že není až tak špatný nápad zkusit proměnit blog ve zdroj alespoň nějakého příjmu. 


Způsobů, jak vydělávat blogem je několik. Mezi ty nejhlavnější patří: 

  1. Umístění placené reklamy
  2.  Umístění linku (odkazu) nebo článku na stránkách
  3. Prodej vlastních produktů
  4. Affiliate marketing

Umístění reklamy na blog mě nějak neoslovilo. Placeným linkům se úplně nebráním, ale musely by mít nějakou relevantní hodnotu a spojitost s tématem blogu. A linky, které mám odzkoušené a přijdou mi užitečné dávám na stránky zdarma hned při psaní článku. 

Co mi dává docela smysl je prodej vlastního produktu. Třeba kamarádi z Eagles na cestách takhle prodávají prímové plecháčky pro cestovatele. Jenže mě zatím nenapadl žádný produkt, ve kterém bych viděla nějaký větší smysl. Plus to zahrnuje nákup materiálu, uskladnění, posílání poštou a podobně. A to se z jižní Ameriky dělá dost blbě. Zkusmo jsem tedy začala pro časově vytížené cestovatele nabízet itineráře na míru po Norsku a Islandu.

Obě země mám procestované a věřím si, že vám během pár hodin dovedu naplánovat dovolenou podle vašich představ. Dovedu poradit, kterým místům se vyhnout nebo která naopak nevynechat, i když se o nich leckde nedočtete. 

Zatím trochu bojuji s tím, že jsem v tomhle ohledu perfekcionista a tvorbou itineráře strávím mnohem víc času, než za co si nechám zaplatit, ale hlavní je, že mě to baví. V roce 2019 jsem si tvorbou itinerářů přivydělala cca 30.000Kč. 

„Hlavním“ zdrojem příjmu z blogu je v mém případě tzv. affiliate marketing. Některé linky, které jsou na blogu umístěny mají v adrese speciální identifikační kód. Pokud na link kliknete a na daném obchodě něco nakoupíte, tak á dostanu malou odměnu v řádu 3 – 30 % z celkové částky, kterou v daném obchodě utratíte. Vás to nic navíc nestojí. Což je podle mě výhra pro všechny. Alespoň do té doby, dokud vám doporučuji produkty a obchody, za kterými si opravdu stojím. 

Z jakých stránek, které vám tady doporučuji, mám tedy nějaké provize? 

  • Guidetoiceland – portál, přes který si bookujeme auto a nejrůznější aktivity na Islandu (byli jsme například v ledové jeskyni, šnorchlovali jsme v puklině Silfra mezi kontinenty nebo jsme jezdili na islandských koních). 
  • Hanibal.cz– obchod s outdoorovým oblečením, odkud mám naprostou většinu svého vybavení
  • Booking.com – vyhledávání a srovnávání ubytování
  • Rentalcars.com – vyhledávání a srovnávání autopůjčoven

    Booking mi v uplynulém roce vyplatil 14.000 Kč a od Hanibala očekávám 27.000 Kč z provizí. U zbylých dvou jsem zatím nevyřešila, jak si nechat provize poslat na svůj účet, takže jsou to pro mě zatím jen hypotetické výdělky. Navíc jsem si český živnostenský list založila teprve nedávno, takže se potýkám s českou legislativou (jelikož mám HPP v Norsku). 

    Z dalších affiliate programů mám zatím hypotetické provize pod 1.000 Kč a teprve s nimi koketuji. Jsou to: 

  • Pod 7 kilo – obchod s ultralehkým cestovatelským oblečením a vybavením
  • Econea – obchod s přírodní kosmetikou
  • Onlinejazyky – parádní stránka, kde se momentálně učím španělštinu
  • Safety Wing – dlouhodobé cestovní pojištění pro nomády, které jsme využili pro cestu do Ameriky

Jaké mám s blogem plány do budoucna? 

Za pár dní vyjíždíme na naší vysněnou a dlouho plánovanou cestu po jižní a severní Americe. Na cestě chceme strávit zhruba rok (nebo spíše na rok zhruba máme našetřeno). Proto se příspěvky na stránkách budou točit především kolem naší cesty. Nechci ale zanevřít ani na Norsko a Island a mám pár článků takzvaně v šuplíku.

Po návratu a do budoucna bych se ale chtěla věnovat takřka výhradně psaní o Skandinávii a severní Evropě. Doufám, že si splním svůj dlouholetý sen a podívám se do Grónska. Zároveň bych ale chtěla, aby blog nebyl jenom o nás a našich cestách. Proto bych ráda dala příležitost cestovatelům, které lákají severské destinace, aby se podíleli na tvorbě obsahu. 

Už teď můžu prozradit, že mám v zásobě skvělý článek o Arctic Circle trail v Grónsku a doufám, že se mi podaří dotáhnout do konce rozhovor s kamarády o životě na Islandu a Špicberkách atd. Máte se (doufám) na co těšit!

A pokud byste měli zájem publikovat článek o svých cestách na našem blogu, nebo jste znali nějakého cestovatele, se kterým by stálo za to si o severu popovídat, tak mi dejte vědět! Díky!

 

Radka Realcamplife cestovatelský blog o Norsku

Radka žije už nějaký pátek spokojeně v Norsku. Nyní se ale s přítelem rozhodli objevit Ameriku a projet Panamerickou dálnici ve své konvertované dodávce.

Více o nás a našem blogu si můžete přečíst zde.


Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..