Souostroví Svalbard ležící na půli cesty mezi pevninským Norskem a Severním pólem, už dávno není pro českého turistu nedosažitelnou destinací, o které snil při četbě knížek Františka Běhounka. Obzvláště v letních měsících je arktická tundra ozářená půlnočním sluncem lákadlem pro „baťůžkáře“, kteří se rádi nechají zlákat voláním divočiny. Ale věděli jste, že se na Svalbardu dá studovat na nejsevernější univerzitě na světě? A čím se studium na Špicberkách odlišuje od jiných, jižněji položených univerzit?

Univerzitní centrum na Svalbardu (UNIS) bylo založeno v roce 1993 a studovat se zde dají čtyři obory zaměřené na arktická studia – Arktická biologie, geologie, geofyzika a technologie. Přestože jsou Špicberky oficiálně pod norskou samosprávou, jen zhruba polovina z celkového počtu cca 500 studentů jsou Norové. Výuka proto probíhá v angličtině. Zbylých padesát procent je doslova mezinárodní mix s převahou studentů z ostatních skandinávských zemí, Ruska nebo Německa. A v roce 2014  tu měla svého zástupce i Česká republika.

Jaké to je být studentem v místě, kde je více než tři měsíce polární noc a čtyři měsíce Slunce naopak nezapadne za horizont? Inu, stejné jako všude jinde, řekla bych. Je tu ale přece jen několik odlišností, které dělají UNIS výjimečnou školou a Longyearbyen zajímavým místem pro žití.

1) Lední medvědi na Špicberkách

V reklamních sloganech cestovních kanceláří, které zprostředkovávají dovolené na Špicberkách se dočtete, že zde žije stejný počet ledních medvědů jako lidí, tedy okolo 3.000. To ovšem neznamená, že tu je setkání s ledním medvědem na denním pořádku. Lední medvědi jsou většinou samotářská zvířata, která se živí především lovem tuleňů. Proto se vyskytují hlavně na severním a východním pobřeží Svalbardu, kde je i v letních měsících zamrzlé moře. Ojediněle jsou ale lední medvědi spatřeni i v blízkosti měst.  

Medvědi jsou od přírody velmi zvědavá zvířata, která se pravděpodobně ještě nikdy nesetkala s člověkem. Při setkání s nimi není proto potřeba hned panikařit. Statisticky pouze dvě procenta setkání člověka s ledním medvědem vyústila v útok. S trochou znalostí chování ledních medvědů se dá setkáním s nimi předejít. Například v případě volného táboření je třeba postavit stany mimo pobřeží, mořský led či konce ledovců, kde je pravděpodobné, že si medvěd bude hledat potravu.

Takhle byste se svoji lehkovážností mohli stát onou potravou poměrně jednoduše vy jako se to nedávno podařilo české expedici, která se na Špicberky vydala pozorovat úplné zatmění slunce.  Více si o tom můžete přešíst třeba zde. Nedávno jim za nedodržení bezpečnostních opatření, což vyústilo k zastřelení mladé medvědice uložil svalbardský guvernér pokutu ve výši 10.000NOKů (cca 30.000Kč). 

2) Studium na Špicberkách: Kurz bezpečnosti a přežití

Každý student musí před začátkem výuky absolvovat Kurz bezpečnosti a přežití. Já jsem absolvovala dvoudenní zkrácenou verzi, kdy nám byly prezentovány zásady přežití v Arktidě, první pomoc při prochladnutí a ošetřování omrzlin, zásady pohybu na ledovcích a na mořském ledu, navigace a používání satelitního telefonu nebo jak se zachovat při setkání s polárním medvědem.

Jednou z  nejoblíbenějších částí kurzu je pro všechny studenty nácvik střelby. Celé jedno odpoledne jsme mohli strávit na střelnici nedaleko od Longyerbyenu. Nejdřív jsme dokola pilovali jak zbraň nabít, tak aby byla připravena k použití a zároveň nebyl náboj v komoře, takže není nikdo ohrožen náhodným výstřelem.

Musím říct, že při minus dvaceti stupních to rozhodně není procházka růžovým sadem. S rukavicemi není šance bez patřičného cviku se zbraní manipulovat a bez nich zkřehnou prsty během chvilky tak, že je přestanete cítit. Střílíme vleže, v kleče i ve stoje a já už se ke konci dne modlím, ať to máme za sebou. Zbraň při každém výstřelu kopne zpět a mě se pod klíční kostí začíná rýsovat pěkná modřina. 

Jelikož se nedoporučuje vzdalovat se mimo město beze zbraně, funguje na UNISu takzvaná rifle lottery. Škola totiž nemá dostatek zbraní na to, aby každému studentovi zapůjčila na semestr pušku a nechala ho si vesele běhat po okolních kopcích. Každý týden proto studenti utvoří skupinku až šesti lidí a jejich jména jsou pak losována v loterii, kde si výherci mohou zapůjčit pušku na další týden. Nutností ale je při každém zapůjčení předvést, že víte jak pušku nabít, vybít a obecně si neustřelit zadek.

Vedoucí oddělení logistiky Fred je postrach všech studentů a mě se klepou ruce, když mi při předvádění doslova funí za krk. Taky dostávám napoprvé pěkně vynadáno, že jsem si při polonabíjení malíčkem nezkontrolovala, že nemám munici v komoře a měla jsem na daný týden útrum. Zbraně se ale nesmí nosit po škole. Vyjme se úderník a náboje a puška se světlicí se zamknou do poličky u oddělení logistiky. Což je mimochodem nejvíc nejúžasnější místo na světě, kde má škola uschované doslova všechno související s prací v terénu. Od věcí na opravu sněžných skútrů, po suché obleky, zbraně, saně, satelitní telefony atd…

[intense_video video_type=“youtube“ video_url=“https://www.youtube.com/watch?v=FNmVA4EoGHc“]

3) Skútr je cool

Longyearbyen není velké město. Vlastně je to taková malá vesnice, která má asi 2000 obyvatel. Nicméně studentské koleje v Nybyenu jsou na nejvzdálenějším konci městečka asi 3 km od univerzity. Rozhodně si ale nestěžuju, že by to bylo daleko. Jelikož je Longyearbyen sevřený v údolí, tak když vylezu před barrack (tak se označují jednotlivé domy našich kolejí), tak mám před sebou vrcholek Sarkofagenu a po jeho stranách ledovce Longyearbreen a Larsbreen, po pravé ruce Nordenskjodsfjellet a Platafjellet a po druhé ruce lavinové svahy s pozůstatky uhelného dolu 2b a za sebou cestu k univerzitě.

V lěté to studenti jezdí na kole, v zimě pak ty majetnější a šťastnější na sněžných skútrech nebo na běžkách. Ale máme tady u barracku i sněžnou koloběžku, či gauč na kterém jsou přimontované lyže. Nicméně ten, kdo chce Svalbard prozkoumat více se bez skútru neobejde.

Silnic je tu dohromady asi 30 kilometrů a stejně tu je většinu času sníh. Takže když se chce naše volejbalové družstvo z Longyearbyenu vypravit na zápas do sousedního Barentsburgu, dají se hlavy dohromady, spočítá se kolik je skútrů, rozhodí se lidi a jede se. Taky se tu dá poměrně jednoduše stopovat. Jednak jsou tu moc milí lidé, kteří leckdy zastaví i bez toho aby na ně člověk mávnul, protože ví, jak na prd to je kráčet 3 km proti větru ve sněhové bouři, která vás strhává ze silnice. A taky proto, že kdokoliv kdo jede po téhle jedné silničce zaručeně pojede vaším směrem.  

Stalo se mi, že jsem si v den školní prezentace zapomněla flashku s onou prezentací na kolejích a musela jsem utíkat z UNISU zpět na koleje. Byl to den, kdy bylo ráno relativně hezké počasí, takže jsem si z nějakého pitomého důvodu nevzala merinové podvlíkačky a na sobě jsem měla jenom rifle. Jak už je tady dobrým zvykem, tak nádherné počasí se během půl hodinky změnilo na sněhovou bouřku a mě doslova umrzal zadek. Hned u UNISu mě ale zastavilo auto, které mě dovezlo až před můj barrack do Nybyenu a řidič byl tak úžasný, že na mě dokonce počkal a hodil mě zase zpět na UNIS.

[intense_video video_type=“youtube“ video_url=“https://youtu.be/YLuKFDKhZSw“]

(I takhle vypadá cesta z kolejí na univerzitu a špatné počasí na Špicberkách)

4) Zapůjčení specializovaného vybavení

Co se mi tu opravdu líbí je možnost zapůjčení si všelijakého speciálního vybavení. Přeci jen ne každý má vlastní sněžnice, lavinovou sondu, lopatku a pípáky a tak podobně. A bezpečnost je tu vždy na prvním místě. Já jsem nikdy předtím nijak moc nepřemýšlela o tom, co si s sebou balím na výlet, kam půjdu a kdy se vrátím. To se vyvrbilo po cestě a co jsem si nevzala, bez toho jsem se prostě musela obejít. Tady jsem se hodně rychle naučila, že takhle to nepůjde.

Poučení to bylo vcelku bolestivé. Druhý den po mém příletu na Svalbard jsme s kamarádkou Tasyou vyrazily prozkoumávat ledovou jeskyni kousek od našich kolejí. Jelikož jsem ale letěla na Svalbard rovnou z Rwandy, tak mi ještě nedorazily pohorky a zimní oblečení, které mi měla přivézt spolužačka z Trondheimu. Tasya mi ochotně zapůjčila svoji rezervní zimní bundu a podvlíkačky, ale i tak jsem se na ledovec vydala v roztrhaných botaskách a bez čepice, protože mi najednou byla na moje afro moc malá.

Dovnitř i ven z jeskyně se musí asi tak po šesti metrovém provazovém žebříku. V rukavicích mám problém nahmatat lano a pořádně se držet, tak si je sundávám. Nahoře už mám prsty opuchlé do dvojnásobné velikosti a vůbec je necítím. Naštěstí má Tasya záchranné palčáky, takže za chvilku zase začínám cítit ruce. Odnáším si cennou lekci, že se zahrávat si se Svalbardským počasím není dobrý nápad a že můj klasický přístup „ale však já to nějak vydržím“ tady fungovat nebude…

Takže odteď nejenom, že už mám před každým výletem předbalený baťůžek s lavinovou sondou, lopatkou, extra vrstvou, termoskou s čajem a balením sušených meruněk, ale před odchodem se nezapomenu zapsat do sešitku, kde napíšu kam jdu, s kým jdu a kdy předpokládám, že se vrátím.

5) Studium na Špicberkách: Práce v terénu

Studium na Špicberkách je koncipované trochu jinak. Výuka probíhá formou intenzivních kurzů. To znamená, že mám šest týdnů více méně každý den jeden a ten samý předmět, pak udělám zkoušku (doufejme) a pak zas mám dalších šest týdnů další předmět. Výuka je poměrně intenzivní a nemalou součást pak tvoří jednak laboratoře a druhak práce v terénu. Na tu se tady každý těší a je to největší lákadlo pro studium v Arktidě.

 Líbil se vám tento článek? Sdílejte jej dál, třeba pomůže dalším cestovatelům, kteří se chystají na Špicberky nebo zájemcům o studium na nejsevernější univerzitě na světě. Pokud máte další zkušenosti, poznámky nebo komentáře, napište je prosím zde do komentářů, ať si je můžou přečíst i ostatní! 🙂

R.