Říkali mi, že až vyrostu, tak můžu být čim chci… Tak jsem se dala na stopování!

Stopování nadpis

Svůj první delší stop si pamatuju skoro jako kdyby to bylo včera. Studovala jsem tehdy prvním rokem v Trondheimu a celý můj ročník se chystal na Sympozium environmentální toxikologie do Tromsø, což je jedno z nejseverněji položených norských měst cca 1200 km od Trondheimu. Spolužáci měli v plánu buď letět nebo jet lodí a ubytovat se v hotelu, na což já jsem vzhledem ke svým finančním možnostem mohla s klidem zapomenout. Sedla jsem si tedy k počítači a napsala pár couchrequestů, na které jsem dostala pozitivní odpověď a příslib střechy nad hlavou, sauny a waflí. Teď už zbývalo jen vyřešit dopravu, tak proč nezkusit stopování? 🙂

Stopování na Islandu

Můj první autostop aneb domů do Vánoc

Přiznám se bez mučení, že jsem měla docela nahnáno. Jednak byl začátek listopadu – tedy pěkná kosa a už nezbývalo moc slunečního světla a druhak jsem nedlouho předtím viděla hororový film o stopování. Den před plánovaným odjezdem jsem v prádelně potkala kamarádku Iwonu z Polska. Při čekání na pračku jsem ji řekla svůj záměr a než se prádlo dosušilo už jsme měly naplánované, jak se ke mně Iwona přidá. Vyprané prádlo a naše cestovní plány jsme pak radostně zapily pár pivy a polskou zubrowkou.

Stopování v Norsku

 Ani trochu jsem nevěřila, že by se ráno Iwona mohla objevit, ale překvapila mě. Sice byla ještě trochu opilá, ale v devět ráno už jsme vyráběly kartonovou ceduli, kde na jedné straně stálo Mo i Rana, Narvik, Tromsø or wherever a na druhé pak „Hjem til Jul“ – tedy „domů do Vánoc“ po norsky. Cedule fungovala a o dva dny a jedenáct aut později jsme dorazily do Tromsø.

Cestou jsme měly opravdu štěstí na řidiče. Hned za Trondheimem nám zastavil můj školitel, který jel na loveckou výpravu do Švédska a dost na mě valil oči, když jsem mu řekla, že stopuju do Tromsa. Srandovní bylo také stopování na trajektu. Už během jízdy jsme se optaly pár lidí, jestli by nás nesvezly, ale neměly jsme moc štěstí. Jen co trajekt přirazil ke břehu, vyběhly jsme ven a začaly mávat zdviženým palcem na projíždějící auta. Poslední z nich zastavilo.

Sice jsme se trochu divily, jak se tam poskládáme, protože v autě byla kromě řidiče i jeho syn a tchýně a spousta zavazadel. Ale nakonec jsme se tam nasáčkovaly. Řidič byl Polák, tak s ním Iwona udržovala konverzaci a já si s klidem podřimovala, sedíc v kufru zarovnaná batohy. Když nám zastavil v Narviku a srdečně se s námi rozloučil, Iwona se začala hrozně smát. Během toho, co se snažila popadnout dech a přestat škytat mi pak vysvětlila, že nám onen řidič vlastně vůbec nechtěl zastavit, ale že si chtěli jenom pořídit fotku a my jsme se mu nasockovaly do auta a jemu už přišlo hloupé nás odmítnout 🙂 Výletem do Tromsø jsem zjistila, že cestování stopem je vlastně jedno velké dobrodružství a spousta zábavy a oficiálně jsem zanevřela na vlaky a autobusy.

Stopování v Patagonii
Stopování v Mongolsku

Chytrý telefon nemám, mapy ignoruju

Další stop na sebe nenechal dlouho čekat. Po návratu do Trondheimu jsem zjistila, že mě v práci pořád ještě nechtějí a ve škole to taky vypadalo v poklidu, tak jsem se rozhodla jet navštívit bráchu do Švédska. Místo, kde bydlí, je asi 400km od Trondheimu, takže se tam dá dojet pohodlně za pár hodin. Naivně jsem si myslela, že prostě pojedu na východ a že se není kde ztratit. Chytrý telefon nemám, mapy ignoruju. Stop šel hladce a před druhou hodinou už jsem měla odvoz z Ostersundu do Sundsvallu. Celá nadšená to volám bráchovi, že za chvíli přijedu, načež přijde ledová sprcha. „Co proboha děláš na hlavní silnici do Sundsvallu?“

Stopování ve Švédsku

Tak vyskakuju u benzinové pumpy, kde doslova chcípnul pes. Po půlhodince marného čekání, jestli někdo přijede se odhodlám zeptat na odvoz postaršího chlapíka se vzhledem kovboje, který kouří už pátou cigaretu opřený o rozpadající se volvo. Slušně se anglicky optám, jestli by mě nemohl odvézt zpátky do Ostersundu. Dědula na mě nechápavě kouká a pak mi gestikuluje, že má naslouchátko. Opakuji tedy svůj dotaz o několik decibelů hlasitěji. Pořád se tváří nechápavě. Zkusím tedy svoji lámanou norštino-švédštinu proloženou českými nadávkami a znakovou řečí. Dědula típne cigaretu, pokyne mi směrem k autu a odveze mě celou cestu až k bratrovi do Hammarstranu.

Stopování v Norsku

Podobná věc se mi pak stala o několik měsíců později, kdy jsem opět jela do Švédska a zastihla mě sněhová bouře. Počasí, že by člověk psa nevyhnal, vidět bylo tak na dva metry a já si tak sedím na dvoumetrové sněhové závěji u silnice a přemýšlím, co budu dělat. Mine mě auto z druhého směru. Zabrzdí. Zacouvá. Zeptá se, jestli jsem v pořádku. Když vysvětlím, že stopuju do Hammarstrandu, tak se otočí a odveze mě zbylých 90km.

Stopování v Rusku

Autostop v Africe aneb: „Are you familiar with the concept of hitchhiking?“

Stopování v Africe

Ne všude to šlo ale jen s úsměvem a zdviženým palcem. Když jsme stopovaly s kamarádkou Katarinou z Burundi do Dar es Salaamu v Tanzanii, Katarina obvykle začínala konverzaci s řidiči větou: „Are you familiar with the concept of hitchhiking?“ Já jsem si nebyla vůbec jistá jestli jsou oni řidiči familiar se slovem familiar nebo concept. A hitchhiking už vůbec ne. Ale za tři dny jsme přejely celou Tanzánii a Káťa nás hrdě označuje jako průkopnice afrického stopování.

Ze stopování v Africe mám vůbec prima zážitky. Například, když nás nabral safari autobus plný turistů z Austrálie a Nového Zélandu. Řidič nám tenkrát vynadal, že jsme bláznivý, když stopujeme uprostřed národního parku a mumlal něco o lvech. Lvy jsme sice neviděli, ale o pár kilometrů dál jsme museli zastavit kvůli stádu slonů, kteří přecházeli přes silnici.

O dva roky později mě Katarina nechala stát na silnici v Ugandě, svlečenou do půl těla (ano potřebovala jsem topless fotku na rovníku :) ) Nejdřív zběsile mávala na první projíždějící auto, které zastavilo a řidič se jí zeptal jestli něco nepotřebuje a jestli je v pořádku. Než jsem na sebe stačila hodit tričko, tak už mu Káťa seděla nasáčkovaná v autě s tím, že ji chce znásilnit naddržený pavián.

O dva roky později mě Katarina nechala stát na silnici v Ugandě, svlečenou do půl těla (ano potřebovala jsem topless fotku na rovníku 🙂 ) Nejdřív zběsile mávala na první projíždějící auto, které zastavilo a řidič se jí zeptal jestli něco nepotřebuje a jestli je v pořádku. Než jsem na sebe stačila hodit tričko, tak už mu Káťa seděla nasáčkovaná v autě s tím, že ji chce znásilnit naddržený pavián.

Ne jen divoká zvířata se v Africe ukázala jako výzva. Technický stav aut byl občas taky oříšek. Například při stopování z Ugandy do Rwandy jsme si nejdřív stoply auto, které se přehřálo. Zatímco se ho řidič snažil nechat vychladnout, tak my jsme s Káťou pokračovaly dál a stoply si kamion, kterému po cca 5ti minutách jízdy doslova explodovala pneumatika.

 K večeru už jsme chytily stopa, který jel až do Kibuye ve Rwandě, kam jsme se chtěly dostat. Jenže, zrovna když jsme byly doslova uprostřed ničeho, mu zpod kapoty vyšlehly plameny. Řidič vyskočil a začal na motor házet písek a štěrk ze silnice. My jsme zhodnotily, že i kdyby to auto znovu rozjel, tak zpátky už nevlezeme a pokračovaly jsme pěšky. S jedinou čelovkou. V noci. Silnicí, kde i ve dne projedou tak dvě auta.

Zhruba po hodině chůze se nám ale poštěstilo a ze zatáčky se vyřítilo auto a v něm kněz a jeptiška. Konceptu stopování nerozuměli, ale zhrozili se našeho vyprávění, že se snažíme v noci dostat do Kibuye a pozvali nás k sobě na faru, kde jsme byly pohostěny delikatesní večeří a ještě delikatesnějším červeným vínem.

Stopování v Africe

Pozvání na jídlo, kávu, zmrzlinu nebo přespání

Pozvání na jídlo, kávu, zmrzlinu nebo přespání u někoho doma nejsou při stopování nic neobvyklého. Především u řidičů kamionů, kteří mají v Norsku na benzinkách od Statoilu kafe zadarmo je to takřka samozřejmost. Při stopování z Bergenu do Trondheimu jsme si s kamarádem Florianem stopli asi čtyřicetiletou paní, která nás přesvědčila, že chceme změnit plány a jet se podívat na Atlantic road. Trvala na tom, že musíme přespat u ní, ale s díky jsme odmítli, že bychom radši kempovali. Odvezla nás tedy přímo k Atlantic road a ukázala nám prima místo na kempování.

Stopování v Norsku

Co jsme ale absolutně nečekali bylo to, že se ukázala znova druhý den ráno s obřím piknikovým košem, který se jí houpal na ruce. Říkala, že na nás prý celou noc myslela, jestli nám nebyla zima a že určitě nemáme nic k snídani. Tak nám donesla domácí chleba a buchty a kafe v termosce a ještě nám napakovala takového jídla na cestu, že jsme to málem nebyli schopní nacpat do batohů. Na závěr nás odvezla dalších třicet kilometrů k větší silnici 🙂

Stopování v Norsku

Nedávno jsme opět s Katarinou stopovaly v Dombåsu. Tma ještě nebyla, jak to tak v Norsku v létě bývá, ale bylo už před půlnoci a hustota provozu byla sakra mizerná. Řekly jsme si tedy, že zkusíme stopovat tak třicet minut a pak si půjdeme najít místo na kempování, když k nám přišel postarší pán. Řekl nám, že bydlí v tom červeném domku na kopci a že jestli se nám nepodaří někoho stopnout, tak prý máme jít spát k němu, že v noci bude chladno. V tom momentě jsme se přestaly snažit o to, aby nám někdo zastavil 🙂

Stopování v Norsku

Pán pracoval přes padesát let jako námořní kapitán a plavil se snad na všem a všude. Svalbard, Kostarika, Kuvajt… Na jakoukoliv zemi si člověk vzpomněl, tam byl a měl o ní co vyprávět. Ráno nám přichystal vynikající snídani, svačinové balíčky, ukázal nám okolí Dombåsu a nakonec nás odvezl asi 50km do Dovrefjellu, kam jsme chtěly jít na výlet.

Stopování v Rusku

V Rusku neminul snad jediný stop, kdy by se nás řidiči neoptali, jestli už děvušky jedly a i v případě (velmi nepravděpodobném případě) kladné odpovědi nás vždy nacpali k prasknutí pod záminkou toho, že tohle ruské jídlo prostě musíme vyzkoušet. Našim žaludkům a játrům dalo také zabrat zasvěcení do kultury pití vodky na ruský způsob.

Při cestě od jezera Bajkal do Mongolska jsme si stoply kamion. I přes menší jazykovou bariéru jsme vyrozuměly, že náš řidič je vlastně povoláním učitel matematiky, ale že je to práce tak mizerně placená, že radši jezdí s kamionem.

Aby řeč nestála, tak jsem se ho zeptala, co vlastně dělá, když jezdí dálkové trasy (popisoval nám, že cesty jsou občas vážně špatné a že jede 1000 km i tři dny průměrnou rychlostí 30 km/h). Místo odpovědi jenom hrábl za sebe, odhrnul deku a odhalil tři krabice plné vodky 🙂 On se na oplátku zeptal, jestli už jsme ochutnaly ruskou vodku. Musely jsme přiznat, že ne, protože do té doby jsme se zřídily jen a pouze zásobami Hanči domácí slivovice. Takže správný způsob je údajně tento:

1) Zhluboka se nadechnete

2) Kopnete do sebe vodku (v plecháčku jsou asi tak tři velké panáky)

3) Zkoušíte se nepozvracet a přitom zhluboka vydechnete

4) Přivoníte si k okurce (pokud jste chudí studenti, tak tady končíte)

5) Kousnete si do okurky

6) Další nutkání na zvracení potlačíte loknutím si okurkového láku

Stopování ve Rwandě

Po třetím takovémhle panáku jsem prohlásila svoji zvučnou ruštinou, že chci spát. Lehla jsem si na postel a probudila se až o 300 km dál, když byl čas vystoupit 🙂

Stopování v Tanzánii

Autostop a netradiční dopravní prostředky

Při stopování si člověk vyzkouší i spousty netradičních dopravních prostředků,kterými by se asi jindy těžko svezl. Při stopování v Barměnám s Hančou například zastavila motorka. Naskočily jsme si tedy obě za řidiče a za sebe jsme natlačily i batoh.

Celé Thajsko i Barmu jsme v podstatě procestovaly na korbě aut. Jednou jsme dokonce stály na zadním nárazníku a přidržovaly se za jízdy střechy, protože vevnitř už bylo asi 6 lidí a kufr i střecha byly zarovnány pytlema s hnojivem. Tímhle způsobem jsme se kodrcaly po zaprášené cestě v Myanmaru nějakých 60 km. Ale hodně jsme se u toho pobavily, jak místní, kteří nás předjížděli, zírali na dvě bělošky vlající za autem.

Stopování v Barmě
Stopování v Thajsku

Při stopování přes norskou náhorní plošinu Hardangervidda jsem si stopla kabriolet. Sice jsem neslyšela ani slovo z toho, co mi řidič povídal, ale rozpustila jsem si vlasy a užívala si okolní krajinu. Netřeba podotknout, že když jsem vystoupila, tak jsem vypadala jak Bridget Jones 🙂 Na Svalbardu jsem si stopla rolbu nebo sněžný skútr. Do výčtu netradičních dopravních prostředků můžu přihodit i loď, autobus nebo sněžný pluh.

Stopování v Norsku

Špatné zkušenosti se stopováním aneb: “Nebojíš se? Nikdy se ti nic nestalo?”

Na závěr si nechám to, na co se každý vždycky potřebuje zeptat ohledně stopování. Nebojíš se? Nikdy se ti nic nestalo? Za posledních pět let jsem stopem ujela více než 30.000 km v Evropě, Asii i v Africe. Občas jsem měla trochu nahnáno. Například když jsem jela sama stopem do Innsbrucku a stopla jsem si italského kamioňáka, který neuměl žádnou jinou řeč než italštinu. Nevadí. Já se zeptala Innsbruck, on řekl Innsbruck a víc jsem nepotřebovala. Naskočila jsem tedy do auta a on po pár kilometrech sjel z hlavní silnice.

Stopování v Patagonii

„Innsbruck?“ zeptala jsem se tedy znova. „Si, si, Innsbruck.“ odpověděl mi. Jenže pak pokračoval kamsi do průmyslové zóny, kde nakonec zastavil a ukázal mi, že si mám taky vystoupit. Tak uvidíme co se bude dít, říkám si. Popadla jsem batoh a vyskočila z kamionu. Řidič kamsi odešel a vrátil se s dalším chlápkem. Ten naštěstí mluvil německy a vysvětlil mi, že řidič má pětačtyřicetiminutovou pauzu a vzal mě do kantýny, kde mi koupil hamburger. Za hoďku jsme pokračovali do Innsbrucku 🙂

Ne všechny zkušenosti byly jenom úsměvné a zdaleka ne každá zajížďka ze silnice skončila pozváním do kantýny na hamburger. Otázky na sex a na jiné sexuální služby jsem za svou stopovací kariéru také pár dostala.

 Dvakrát se mi stalo, že s nepříjemnou konverzací řidič nechtěl přestat, ani když jsem mu důrazně zopakovala, že je mi to nepříjemné a že se na tohle téma bavit nebudu. Nicméně jenom jednou proběhl rozhovor v angličtině. Jeden z řidičů, na které nerada vzpomínám mluvil německy a druhý lámanou švédštinou a já se ani v jednom jazyce necítím dostatečně sebejistě na to, abych věděla, co mi přesně říkají a co přesně myslí. Pokaždé mi ale řidiči zastavili, když jsem velmi důrazně trvala na tom, že chci zastavit.

Stopování v Barmě

Chcete se dočíst víc o mých zážitcích ze stopování? Koukněte na článek: Divoká a krásná Patagonie - Dvě holky na stopu

Proč tedy jezdím stopem?

Často se lidé ptají, jestli stopuju, protože nemám peníze na vlak nebo autobus. Stopování není o tom. Nebo není jenom o tom. Je to především zábava. Ušetřené peníze jsou jen příjemný bonus. Loni jsem chtěla jet na víkend za bráchou do Švédska. Kvůli nedostatku času jsem tam ale jela vlakem. Bylo to nejnudnějších sedm hodin mého života.

Zpátky jsem jela stopem. Přestože lilo jako z konve a já jsem promrzla na kost a po návratu domů jsem stála skoro hodinu ve sprše a rozmrzala, neměnila bych. Cestou jsem například naskočila do auta k mladýmu klukovi. Neuměl moc dobře anglicky a omlouval se mi za to. „To nevadí,“ odpovím. „Já zas neumím moc švédsky…“ „To já taky ne, já jsem z Čech!“ 🙂 A tak jsme se bavili česky. Na závěr mě odvezl o dalších 50km dál, než měl namířeno a ještě jsem nafasovala dvě lahve Zlatopramenu.

Stopování v Mongolsku

Stopování není pro lidi, co mají rádi plánování a jistotu. Všechno je o náhodě a vy nikdy nevíte koho stopnete, jak dlouho budete čekat a jak daleko vás zaveze. Co je ale jisté je to, že se rozhodně nebudete nudit a zážitků budete mít o sto procent více než ze zájezdu s cestovní kanceláří 🙂

Tipy před cestou

Kde hledat levné letenky?

Levné letenky hledáme přes český vyhledávač Kiwi nebo přes Skyscanner.

Kde hledat levné ubytování?

Na svých cestách nejčastěji hledáme levné ubytování přes booking.com nebo airbnb.

Jak na pronájem auta v cizině?

Na našich cestách většinou využíváme vyhledávač rentalcars.com. Nebereme pak nutně nejlevnější auto, ale prostudováváme recenze vybrané půjčovny v dané zemi. Před půjčením si také nikdy nezapomeneme auto podrobně nafotit.

Kde zařídit cestovní pojištění?

My máme pojištění ke kreditní kartě a na dlouhodobé cesty máme skvělé pojištění u Safety Wing, které velmi doporučujeme, pokud se chystáte na několikaměsíční cesty. Pro krátkodobé cesty doporučujeme cestovní pojištění u AXA.

Radka žije už nějaký pátek spokojeně v Norsku. Nyní se ale s přítelem rozhodli objevit Ameriku a projet Panamerickou dálnici ve své konvertované dodávce.

Více o nás a našem blogu si můžete přečíst zde.

Radka Realcamplife cestovatelský blog o Norsku

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

Rolovat nahoru