Cestuji ráda a cestuji hodně. Nebylo to tak vždycky a není pravda, že se člověk cestovatelem rodí. Pamatuju si, že jsem si jako malá po přečtení jedné z povídek v knížce Slepičí polévka pro duší udělala seznam věcí, které bych chtěla v životě udělat… Nedávno jsem ho našla a docela jsem se nasmála nad položkami typu: projet se na pštrosovi, zkusit rodeo nebo přeplavat kanál La Manche.

Další položky jako navštívit všechny světadíly a vykoupat se v Severním ledovém oceánu už mi ale absurdní nepřišly a uvědomila jsem si, kolik jsem si toho vlastně už zvládla splnit. Kdyby mě někdo před 5ti lety řekl, že navštívím sama třikrát Afriku, budu žít na Špicberkách, projedu si Transsibiřskou magistrálu nebo budu stopovat přes Patagonii, tak bych se asi od srdce zasmála a zeptala se, kolik toho onen vtipálek vypil… Otázka, která ale zajímá skoro každého, komu se o svých cestách zmíním je: „Kde vzít čas a peníze na cestování?“

Cestování pro mě bývalo nedosažitelné. Jednak finančně a druhak jsem prostě byla posránek, který by sám nikam nevyrazil. O dobrodružstvích jsem tak maximálně snila při sledování Cestománie a zamyšleně si u toho točila globusem. Letadlem jsem poprvé letěla v dvaadvaceti na Kanárské ostrovy. Můj první let byl ale otřesný. Strašně mě bolely uši a myslela jsem, že se mi rozskočí hlava. Zvažovala jsem, že zpátky to radši doplavu, než abych vlezla do letadla znova. Cestovat jsem začala až po rozchodu s tehdejším přítelem. Došlo mi totiž, že teď jsem na všechno sama a nemůžu čekat na to, až se někdo rozhoupe a pojede někam se mnou a bude mě u toho držet za ruku.

Strávila jsem tedy nějaký čas u bráchy ve Švédsku, zaletěla za kamarádkou do Anglie a odhodlala se odjet na půlroční Erasmus pobyt do Norska. Z půl roku se stalo šest let a domů do Čech jsem se zatím nevrátila a ani to neplánuji. Během těch šesti let v Norsku jsem potkala lidi, pro které bylo cestování naprostou samozřejmostí a druhou přirozeností a tak jsem si řekla, že to taky zkusím.

Bez toho, abych pořádně věděla, kde to je, jsem odjela navštívit kamarádku do Burundi, odkud jsme pak spolu stopovaly přes Tanzanii až na Zanzibar. K mému překvapení to nebyla vůbec žádná věda a tak se ve mně zrodila závislost na cestování. Tak a je to venku. Jmenuji se Radka a jsem závislá na cestování. A teď k té otázce, která každého zajímá nejvíc… Kde tedy beru čas a peníze na cestování?

---

•  Jak často a kam cestuji?

I kdybych strašně moc chtěla, tak vydržet na jednom místě je něco, co mi absolutně nejde. Vždy mám v hlavě desítky plánů, kam bych se chtěla podívat, jakou horu vylézt a v jakém jezeře se vykoupat. Můj facebook neukazuje, co dělají moji přátelé, ale je zaplněn nabídkami levných letenek a články o cestování. Během studií jsem bohužel nemohla vyrazit na delší cesty, ale po dokončení studia pracuji na padesátiprocentní úvazek a většinu zbylého času využívám na cestování. Kam jsem se tedy zatím zvládla podívat?

Kromě cestování (převážně stopem) po Evropě jsem se vydala třikrát do Afriky navštívit kamarádku Katarínu, která tam pracovala jako doktorka. Po dokončení studia, v rámci kterého jsem strávila semestr na Svalbardu jsme se s kamarádkou Hančou vydaly na pětiměsíční cestu po Asii. Začaly jsme v Moskvě, projely jsme si Transsibiřskou magistrálu k Bajkalu.

Odtamtud jsme dostopovaly do Mongolska, kde jsme tři týdny dobrovolničily na farmě. Poté jsme procestovaly Čínu, projely si sever Vietnamu na motorkách a procestovaly Kambodžu, Thajsko i Barmu. Když nám začaly docházet finance, tak jsme se vrátily do Norska do práce. Ten samý rok jsem se ale vydala do Iráckého Kurdistánu, prochodila si islandské Západní fjordy a ke konci roku vyrazila na šest týdnů do Patagonie.

 

 

Tam se naše cesty s Hančou rozešly. Já jsem se vrátila zpět do Norska a Hanča pokračovala v cestě sama dalších pár měsíců, během kterých projela Jižní Ameriku. Já jsem slíbila Ivarovi, že svoje cestování zkusím trochu omezit. Vydrželo mi to asi tři měsíce. Pak jsme se spolu vydali do severního Irska, přešli jsme Isle of Skye od jihu k severu, vydali se lízt na Lofoty nebo chodit po horách ve Francii a Švýcarsku. Na podzim jsem si s kamarádkou Zuzkou zaletěla na Kubu. K předčasným Vánocům jsme si s Ivarem nadělili týden na Islandu a Silvestra jsme strávili pracovně v LA.

[intense_video video_type=“youtube“ video_url=“https://www.youtube.com/watch?v=hHwWFCgnMiw“]

V letošním roce jsem chtěla trochu zvolnit, tak jsme se opět s Hančou potkaly na Madeiře, kterou jsme chtěly ambiciozně přejít ze západu na východ, ale počasí na to mělo jiný názor. Krátce poté jsme se s Ivarem, mojí sestrou a její rodinou vydali do Maroka.

A pak přišel tak trochu zlom. Uvědomila jsem si, že mě cestování bez Ivara už tak moc nebaví. Další věcí je to, že s tak častým cestováním jsem se ani nestihla těšit nebo připravit na další cestu. Buď jsem byla v Norsku v práci, nebo jsem byla někde na cestě. Začalo to být trochu vyčerpávající. Jak fyzicky, tak psychicky a v neposlední řadě finančně. Takže si teď dávám od cestování tak trochu pohov. Koupili jsme si s Ivarem starší dodávku, kterou přestavujeme na obytňák a chceme někdy na podzim 2019 vyrazit z Chile na Aljašku. Na rok, možná na dva. Tak mi dává smysl se nyní v cestování uskromnit a šetřit peníze na tuhle velkou expedici 🙂

• Kde na to beru čas a peníze?

Řeknu to na rovinu v první větě. Ano, mám obrovskou výhodu v tom, že žiji a pracuji v Norsku. Odjela jsem sem v roce 2012 a půl roku jsem pobírala Erasmus stipendium, které tehdy bylo asi 570 Euro na měsíc. Po 5 ti měsících mi z něj nejen nic nezbylo, ale musela jsem se hodně rychle poohlídnout po nějaké práci, abych tu vůbec přežila. Začala jsem tedy pracovat při škole jako uklizečka v hotelu a posléze jako osobní asistentka pro zdravotně postižené. Většinu času pracuji přes noc, což je vcelku dobře placené a navíc mám přitom čas na studium nebo na hledání levných letenek a plánování dalších výletů.

V červnu 2015 jsem udělala státnice a získala magisterský titul v Environmentální chemii a toxikologii. Místo toho, abych ale začala rozesílat životopisy a stresovala se hledáním práce, tak jsem vyrazila na půlroční cestu do Asie. Po návratu do Norska jsem dále pokračovala v práci osobní asistentky a vydělávala na další cesty. Už při studiu a posléze při cestování jsem si uvědomila, že si nedovedu představit doktorandské studium nebo nedejbože práci v laboratoři s pětitýdenní dovolenou.

Ani vidina výdělku, ani vyššího společenského statusu mi za to nestojí. Nejsem kariéristka a neženu se za penězi, naopak vyžiju s málem, za cenu osobní svobody. Mám tedy práci, která nesouvisí s mým vzděláním, není zdaleka tak dobře placená, jako kdybych pracovala v oboru, ale je velmi flexibilní a pokud chci měsíční volno, tak mohu mít měsíční volno. Pokud chci půlroční volno, tak můžu mít půlroční volno. A pokud mi ani toto nevyhovuje, mám víru v to, že mohu kdykoliv skončit a podobnou práci opět po návratu do Norska snadno najdu.

Nevýhodou je, že často sama nevím, kdy a jak budu pracovat. Jsou měsíce, kdy pracuju od nevidím do nevidím a pak třeba dostanu měsíční volno, i když se o něj neprosím. V tom případě jsem si vždycky sbalila svých pět švestek a někam odjela, protože cestování mě většinou vyjde levněji než život v Norsku bez příjmu.

Kombinace práce, studia a cestování po Norsku

---

---

• Nemám peníze na cestování

‚Nevím, kde bych na to vzal…!‘ je nejčastější důvod, který lidi uvádějí. Ale cestování vůbec nemusí být drahé. Já pokud například pronajmu svůj pokoj v Trondheimu, tak mě většinou měsíc cestování vyjde levněji, než měsíc bydlení v Norsku. Nemusíte létat hnedko na Hawai, je tolik různých míst a možností, kde cestovat, co vidět a co zažít…  Většinou se dá nejvíce ušetřit na největších cestovních výdajích, jako je doprava, jídlo a ubytování.

• Jak ušetřit na dopravě?

Existuje spousta serverů, které pro vás vyhledávají levné letenky – namátkově cestujlevne.com, levneletenky.org, akcniletenky.cz, jaknaletenky.cz a další. Všechny tyto stránky můžete jednoduše sledovat na Facebooku a ony na vás budou denodenně chrlit nabídky levných letenek. Abyste si byli jistí, že vám žádná neunikne nebo se neschová v záplavě dalších reklam a statusů vašich přátel, je ideálním řešením nastavit u položky ‚sledovat‘ – zobrazit jako první.

Hledáte-li letenku do konkrétní destinace a na konkrétní datum, doporučuji využít brněnský vyhledávač letenek kiwi.org, který vám vyhledá i letiště v zadaném okruhu kilometrů od vámi zvoleného místa. Můžete tak třeba zjistit, že je pro vás výhodnější letět z Vídně, Mnichova, Wroclawi, Katowic, Bratislavy a podobně. Nekupujte první letenku, kterou uvidíte – zkonrolujte cenu u letecké společnosti, zobrazte si kalendář letenek a pokud nejste limitováni přesným datumem, zkontrolujte kalendář letů na nejbližší dny.

Můžete sledovat i autobusové jízdenky například od Student Agency či hledat levné spolujízdy na blablacar. Pokud nemáte moc peněz, máte spoustu času nebo prostě jen máte dobrodružnou povahu, doporučuji vyzkoušet stopování. Obzvlášť na Islandu a v Norsku je to velmi snadný a levný způsob dopravy. Více o tom, proč a jak stopovat se můžete dočíst v mém předešlém článku: Říkali mi, že můžu být čím budu chtít. Tak jsem se stala stopařkou…

• Jak ušetřit na ubytování?

Spěte u místních přes couchsurfing. Couchsurfing je sociální síť založená na bezplatné kulturní výměně – tedy nejen možnosti bezplatného přespání, ale například prohlídky města, společného vaření a sdílení zkušeností. Mnohdy se díky couchsurfingu vyhnete turistickým lákadlům a naopak navštívíte místa, která nejsou v žádném průvodci popsaná, a hlavně poznáte místní lidi a kulturu. V poslední době je ale couchsurfing na ústupu a není tak jednoduché najít někoho, kdo vás bude hostovat, tak snadno jako před pár lety.

Kempujte – v zemích jako je Norsko, Švédsko nebo Island není nic snadnějšího a krásnějšího než si postavit stan v opuštěné krajině a trávit večery sledováním hvězd či polární záře. V Norsku platí takzvané ‚Allemannsretten‘ – velmi starý zákon, který byl zlegalizován v roce 1957. Dle tohoto zákona má každý v Norsku má právo k přístupu, průchodu a táboření na neobdělávané půdě venkova. Kempovat se smí pod širým nebem nebo pod stanem minimálně 150 metrů od dobu či chaty. Pro pobyt na stejném místě déle než 48 hodin již vyžaduje souhlas majitele pozemku.

Zamluvte si ubytování přes airbnb. Airbnb je vlastně takový placený couchsurfing, kdy si pronajmete něčí dům, byt nebo chatu. Nahrazuje tak hotely, protože stojí většinou míň a seženete tam mnohem zajímavější ubytování (třeba chata na pláži nebo domek na stromě atd). Pokud ještě na airbnb nejste registrováni a chcete ho vyzkoušet, využijte tento zvací kupón a dostanete tak slevu 900Kč na první ubytování.

• Jak ušetřit na jídle?

Podle mně při cestování nemá moc smysl šetřit na jídle, především pokud chci ochutnat místní kuchyni. Při cestování po jihovýchodní Asii jsme se s Hančou shodly, že cestování je pro nás o potkávání nových lidí a o jídle. V Iráckém Kurdistánu jsme se v tom utvrdily a při snídání už sedmé ovesné kaše za sebou při kempování v Patagonii jsme na to s láskou a slinou u pusy vzpomínaly.

Nicméně i na jídle se dá při cestování ušetřit. My většinou kempujeme – tedy jíme levné a lehké jídlo typu špagety a činské polévky. Při couchsurfování často dostaneme najíst u našich hostitelů. Snažíme si vařit si samy jídla na hostelech, proto se vždy ptáme jestli je tam k dispozici kuchyně. Pokud je snídaně v ceně noclehu, skáčeme radostí do stropu a snídaně je pak pro nás hlavním jídlem dne.

Nejen v Norsku ale i při cestování, například na Islandu, srážíme náklady na stravování takzvaným dumpster divingem. Česky to znamená potápění se do kontejneru. Z kontejnerů u supermarketů si prostě vezmeme prošlé potraviny, které obchodní řetězce vyhazují mnohdy zcela zbytečně. Je zvykem, že pokud je v balení jablek jedno nahnilé, vyhodí se celé balení, ve kterém je pořád 5 krásných zdravých jablek. Nejenom, že tím šetříme peníze, ale věříme v minimalizování negativních dopadů spotřeby a snížení a využívání odpadu. Více o tom, proč a jak vybíráme jídlo z popelnic si můžete přečíst v článku: Jsem dumpster diver, neoficiální inspektor kontejnerů, freegan. Prostě jím z popelnic. 

• Nemám čas na cestování

‚Na cestování nemám čas. Mám jen 4 týdny dovolené ročně.‘ Vše je otázkou priorit. Chcete cestovat? Jste ochotni pro to něco udělat? Něco obětovat? I za 4 týdny se dá něco procestovat. Chcete víc? Vemte si neplacené volno. Dejte výpověď a splňte si cestovatelský sen. Změňte práci… Zažádejte si o pracovní víza v Kanadě nebo na Novém Zélandu a podobně.

• Nemůžu cestovat, protože mám děti

‚Mám malé děti a s nima se cestovat nedá nebo je to drahé.‘ Tím, že se vám narodí děti přece svět nekončí. Existuje spousta lidí, kteří cestují se svými ratolestmi a i pro vaše děti bude určite větším zážitkem vidět svět než sedět doma u počitače nebo u televize. Nemusíte přece hned jet na konec světa, vemte je na cestu po Čechách nebo po Evropě. Trocha inspirace na cestování ze světa třeba tady nebo tady.

• Nemám s kým jet

Tuhle větu slýchávám nejčastěji od svých nezadaných kamarádek. “Já bych I jela, ale je to nebezpečný jet sama… Mě to samotnou nebaví… Já bych se ztratila…” Solo cestování určitě není pro každého, ale každému bych doporučila si to minimálně vyzkoušet. Není nad to být svým pánem. Můžete strávit celý den návštěvou muzea nebo památek, které by vaší drahou polovičku unudily k smrti nebo vylézt na třítisícovou sopku nebo strávit den posedáváním v parku. Je to jen na vás. Solo cestování je jedinečná šance vyzkoušet něco nového.

Člověk je mnohem víc nakloněn setkání s novými lidmi a otevřen novým zážitkům. Na hostelech navíc vždy potkáte cestovatele s podobnými plány jako máte vy a hned máte s kým cestovat. Nezřídkakdy se tak utvoří nová přátelství. Existují samozřejmě destinace, kam není doporučeno cestovat jako samotná žena. Těch ale zdaleka není tolik aby vás to v cestování nějak omezilo. Zkuste třeba jihovýchodní Asii, Skandinávii, Kanadu či Nový Zéland.

---

Samozřejmě, že existuje spousta objektivních dúvodů, proč zrovna teď nemůžete cestovat. Ale sáhněte si na srdce – chcete to v tom případě opravdu tak moc?

Zapomeňte na všechny výmluvy a důvody proč ne a najděte si důvod proč ano. Když ne teď tak kdy?