Říká si Holka s Bucket listem anebo taky s humorem sobě vlastním Dredatá pinda. Zatímco jiní se chystají na projití Pacifické hřebenovky klidně půl roku a řeší každý gram vybavení, tak Lucka do toho šla po hlavě: „Nepřečetla jsem si nic, necvičila jsem a jenom jsem se cpala, abych měla nějaké tukové zásoby. Takže jsem vlastně vůbec nevěděla, do čeho jdu!“ A i přesto, nebo možná právě proto překonala více než 4.000 km a po skoro pěti měsících došla pěšky z Mexika až do Kanady.
Na Lucku jsem narazila v jedné cestovatelské skupině ještě před tím, než na trail vyrazila. Dredatá blondýnka s růžovými teniskami mě okamžitě upoutala a tak jsem začala sledovat její dobrodružství na trailu. Většinou mi při čtení jejích příhod a trampot slzely oči od smíchu. Mám proto hroznou radost, že si Lucka našla čas a zodpověděla mi, ehm, pár otázek nejen o Pacifické hřebenovce, ale i jejím životě před a po tomhle dobrodružství! Pohodlně se usaďte, Lucka tomuhle rozhovoru totiž říká vyčerpávající zpověď 🙂
Ahoj Lucko, na internetu Tě lidi mohou sledovat na blogu Holka s Bucket listem, kde popisuješ své zážitky z přechodu Pacifické hřebenovky. Je tohle ta nejšílenější věc na Tvém Bucket listu?
Ahoj, ano je to tak. Všechny příběhy z mé šílené cesty si můžou všichni přečíst den po dni na mém blogu Holka s Bucket listem a můžou se smát nad mojí blbostí. To já dělám dost často, že se směju nad svojí demencí.
Každá položka na mém Bucket Listu je svým způsobem ta “nejšílenější”, protože vždycky když jsem nějakou položku připsala, tak mi přišla jako něco, co nemůžu zvládnout.
Anglický výraz „Bucket list“ označuje seznam věcí, jež chce člověk stihnout ještě před smrtí. Výraz je odvozen od „to kick the bucket“, tedy nakopnout kbelík. Neboli, hezky po česky, natáhnout bačkory.
Můj Bucket List vlastně začal tou úplně nejšílenější položkou 1. Naučit se anglicky. Tohle byla ta největší překážka pro ostatní věci, které jsem si v životě chtěla splnit. Je to asi položka, na kterou jsem ze všeho nejvíce pyšná, bez ní by totiž nebyla vůbec žádná dobrodružství.
Když neumíte anglicky, tak vám samozřejmě přijde naprosto šílené, že byste chtěli jet do Austrálie. A když máte strach z výšek, tak je šílené skočit z letadla. A přesně takhle jsem si vždycky přidávala různé šílenosti na Bucket list. Většinou to vážně byly věci, které jsem si myslela, že nikdy nezvládnu. Ale teď, když jsem prošla nejtěžší trail na světě, tak si myslím, že už zvládnu všechno.
Kolik položek ze svého Bucket listu sis už zvládla splnit? Na kterou z nich se těšíš nejvíc, až si ji odškrtneš?
Záludná otázka. Nemám všechno úplně spočítané a připsala jsem si na svůj papírový bucket list spoustu dalších věcí, které zatím nejsou na blogu, ale mám tam něco přes 90 věcí a splnila jsem si zatím zhruba 40, takže jsem asi v půlce, ale s tempem, kterým připisuju položky, tak budou některé věci dělat ještě moje děti.
Ve své podstatě se ale těším na každé dobrodružství, které mě čeká. Pokud bych si mohla splnit jedno přání hned teď, tak by to bylo: Sehnat sponzora na cestování. Je to takový můj sen, abych do konce života nemusela pracovat a jenom bych cestovala 🙂 Nežijeme v pohádce, ale stále v to doufám, protože v mém životě se všechno většinou obrací k obrazu mému.
Jedna z položek na Lucky Bucket listu byla napsat knížku.
Můžete si ji koupit třeba tady. Slibuju, že se rozhodně nudit nebudete! 🙂
Jak Tě vlastně napadlo vydat se na Pacifickou hřebenovku? A jak na to zareagovalo Tvoje okolí (rodina, kamarádi…?)
O Pacifické hřebenovce jsem úplně poprvé slyšela, když jsem šla Svatojakubskou pouť (Camino de Santiago). Přišlo mi to jako totální pitomost! Já jsem tam musela šlapat s maličkým batůžkem, bez zásob na 8 dní, bez 9l vody, bez stanu, bez vařiče a hlavně bez odporné havěti a medvědů. Moje kamarádka mi řekla, že existuje takový trail, kde tohle všechno můžu mít! To zní jako bájo, ne?
Zkonstatovala jsem, že takovou magořinu jako je Pacifická hřebenovka by snad dobrovolně nikdo nešel. Ale čím více času jsem na Caminu trávila, tím více jsem se zamilovávala do komunity a do životního stylu, které dálkové tratě nabízí.
Po skončení Camina jsem tak nějak věděla, že jednou bych něco většího chtěla podniknout a přidala jsem si to na Bucket List. Netrvalo to dlouho a dostala jsem od kamarádky knihu od Jakuba Čecha a po přečtení pár stránek jsem věděla, že to je přesně dobrodružství ušité pro mě.
Pořád jsem ale nějak nepřemýšlela, že bych vážně vyrazila. Až když jsem si v Kanadě dodělávala poslední semestr mého inženýrského studia, tak mi došlo, že bych se pak musela vrátit do ČR a chopit se zodpovědnosti. Čekaly by mě hrozné věci (diplomka, státnice, práce, opruz), tak jsem se rozhodla, že je čas na nějaké lepší dobrodružství! Pacifickou hřebenovku – PCT!
Rodina už se u mě ničemu nediví a vždy jen pokývou hlavou a myslí si svoje. Blbé na tom je, že jakmile já si něco usmyslím, tak už mi to nikdo nevymluví. Ale většinou je prostě nejlepší moji rodinu už na nic nepřipravovat a pak jim to napsat zpětně nebo jim to jen oznámit:
„Vyrážím do divočiny!“
Mojí mámě to pak šetří spoustu nervů a šedých vlasů, když se zpětně dovídá, že mě málem sežral medvěd, ale že jsem to přežila a jsem v pořádku. Mí nejlepší přátelé mě zbožňují, protože jim zpestřuju jejich život v kancelářích mými katastrofami. Teda alespoň doufám, že mě zbožňují, ale ŘÍKAJÍ TO!
Pacifická hřebenovka
Pacifická hřebenovka neboli PCT (Pacific Crest Trail) je zhruba 4.300 km douhá americká dálková turistická trasa. Většina thru-hikerů (lidí, kteří se chystají projít celou délku PCT) začíná v kalifornské poušti Mojave v téměř nulové nadmořské výšce a na hranicích mezi Oregonem a Washingtonem překonává nadmořskou výšku 4.000 m. Mnoho z nich si navíc udělá jednodenní zacházku na vrcholek Mt. Whitney (4.421 m.n.m) – nejvyšší horu USA (mimo území Aljašky).
Projít Pacifickou hřebenovku od začátku do konce zabere průměrnému thru-hikerovi přibližně čtyři až šest měsíců. Aktuální rekord drží belgický zubař Karel Sabbe, který PCT doslova proběhl za neuvěřitelných 52 dnů.
Přes 90 % thru-hikerů vychází během dubna od hranic s Mexikem, aby se vyhnuli nesnesitelným vedrům v Mohavské poušti. Zároveň je ale potřeba počítat se sněhovou pokrývkou v pohoří Sierra Nevada v Kalifornii a posléze s nástupem zimy v horách ve Washingtonu. Sníh uzavírá Pacifickou hřebenovku ve Washingtonu často už v půlce září. Kvůli velkému množství hikerů je počet povolení, která umožňují vyrazit na Pacifickou hřebenovku od Mexických hranic limitován na 50 denně.
Měla jsi odjakživa ráda hory a turistiku nebo je za tím nějaký životní zlom?
Hory jsem odjakživa rozhodně ráda neměla. Nikdy mě totiž ani nenapadlo na hory chodit. Není to nesmysl chodit nahoru, když pak musíš lézt zase dolů? Tenhle názor jsme s bráchou sdíleli až někdy do roku 2016, kdy jsem úplně změnila názor na hory, protože jsem se rozhodla vyrazit na první výlet do hor. Celý příběh je dostupný na mém blogu v položce 6. Zažít lásku na první pohled, kdy jsem se zamilovala do hor.
Táta se mě zeptal, jestli bych s ním nechtěla jet na hory. Já? Nejsem zrovna člověk, co chodí na hory. Naposledy jsem byla na Lysé hoře někdy v deváté třídě na základní škole. Každopádně jsem na to kývla – plán byl jet s jednou turistickou skupinou na Slovensko. No proč ne. Stylově jsem se oblíkla – kotníkové boty a mikina od Michaela Jordana, legíny, tílko a jdeme na výšlap. Šli jsme lesem – mokrým lesem – moje Jordany klouzaly při každém kroku a nebylo to úplně pohodlné chozeníčko. Byla jsem poslední! Všichni ti staří lidé byli přede mnou. Já jsem lapala po dechu a sotva jim stačila a oni si u toho ještě povídali!! Blázni! Jak já proklínala ten les a to listí, kameny a stromy!
A potom už to bylo jednoduché, přidávala jsem si na Bucket List další a další výzvy a hory jsem milovala stále více a více.
- Vylézt na horu vyšší 2000m
- Vylézt na horu vyšší 3000m
- Vylézt na horu vyšší 4000m
- Zkusit Ferraty
- Vylézt na “nej” hory zemí, které navštívím
Hory se staly obrovskou součástí mého života. A taky proto jsem se na první pohled zamilovala do Pacifické hřebenovky, protože tam jsou hory na každém kroku.
Normálně se do USA vycestovává na 3 měsíční turistická víza. Projít celé PCT ale trvá zhruba pět měsíců. Musela jsi žádat o nějaká speciální povolení a víza?
Ano, přesně tak. Musela jsem si zažádat o B2 Turistická víza, která se vydávají na 6 měsíců, což je plně dostačující pro projití Pacifické hřebenovky. K získání těchto víz je potřeba osobní ústní rozhovor na americké Ambasádě, který většina Čechů dělá v Praze. (Já jsem si bohužel v době, kdy jsem se rozhodla jít celou Pacifickou hřebenovku, dodělávala inženýra v Kanadě, takže jsem měla podmínky trochu ztížené tím, že jsem musela letět do jiného města na U. S. Ambasádu, ale je to prakticky možné udělat kdekoliv.)
Na rozhovoru se vás neptají na nic zvláštního. Jsou to lehké otázky typu, proč chcete do Ameriky, na jak dlouho, co tam budete dělat, jestli máte zkušenosti s takovými trasami atd… Dle mého názoru není tohle vízum úplně těžké dostat. Jakmile zmíníte, kolik peněz tam utratíte, tak jste jednou nohou v Americe.
Co se týká dalších povolení. Je třeba si zažádat o PCT permit, pokud chcete projít celou trasu. Je to zadarmo a musíte se akorát zaregistrovat na datum, ve kterém chcete vyjít. Dále pak musíte vyplnit online na internetu “Campfire permit”, pokud budete chtít zakládat oheň (ale ten po mě nikdo nikdy nechtěl). A poslední permit je “Canada Entry Permit”, díky kterému vás potom pustí do Kanady na pár dní.
Absolvovala jsi nějaké kratší treky před PCT?
Yup, prošla jsem Camino de Santiago – dálkový trail ve Španělsku, který měl asi 800 km a já si tenkrát myslela, že je to ta nejšílenější věc, kterou kdy v životě podniknu a teď jsem se rozhodla projít příšernost, která má 4 300 km!
Na Caminu jsem chodila „jen“ 15 – 20 km denně a měla jsem miliony puchýřů. Nesla jsem zbytečnosti v batohu, každý den jsem spala v posteli a každý den jsem si mohla dát sprchu! I přesto je Camino de Santiago mým nejoblíbenějším dobrodružstvím, protože právě tam jsem si uvědomila spoustu věcí a právě tam jsem podlehla kouzlu “thru-hikingu”. Celý článek o mém putování a smyslu Svatojakubské cesty si můžete přečíst na blogu.
Když padlo definitivní rozhodnutí projít Pacifickou hřebenovku, připravovala ses na to nějak, ať už fyzicky nebo psychicky? Četla jsi nějaké průvodce nebo blogy nebo jsi do toho skočila po hlavě?
To je podle mě na mém blogu úplně to nejzajímavější a nejlepší. Já se nepřipravovala vůbec nijak, protože jsem na to neměla čas. Rozhodla jsem se fakt na poslední chvíli a celkově mi trvalo naplánovat tuhle šílenost asi 10 dní. A to jsem jenom objednávala veškerou výbavu.
Nepřečetla jsem si nic, necvičila jsem a jenom jsem se cpala, abych měla nějaké tukové zásoby. Takže jsem vlastně vůbec nevěděla, do čeho jdu a byla jsem na začátku docela za exota. Většina lidí si myslela, že to nikdy nezvládnu a ti druzí na mě uzavírali sázky, jestli umřu první nebo druhý den.
Vážně doporučuji přečíst si o mých přípravách a můj den číslo jedna, protože tyhle články vám prozradí o mé osobě hodně. Vlastně téměř všechno. Nenazvala bych to úplně “skákání po hlavě”, ale spíš takovým “běháním proti betonové zdi!”
Pak jsem si sbalila vsechno do krosny a šla si ji zvážit. Ajta krajta. Při pohledu na ta čísla se mi zamotala hlava. 23 kg! Zabijte mě! Většina mých kamarádů má batoh 16 – 18 kg. Jedna holka se tu vešla do 13 kg, ale ta už jede ultra light výbavu. Má zlomený kartáček a po ránu poslintané ruce.
Jak vypadá tvoje výbava a kolik kg váží? Jsi příznivcem tzv. ultralight backpackingu nebo si neseš nějaké typicky holčičí zbytečnosti?
Ultralight vybavení mě obešlo obrovským obloukem. Já jsem se o to ze začátku hodně snažila, být Ultralight, ale nakonec jsem vyhodnotila, že budu radši UltraHeavy. Čím těžší batoh, tím více potu a bolesti, tím větší pocit uspokojení, že to stále dávám.
Mám sepsanou svou komplet výbavu na mém blogísku, ale rozhodně bych nikomu nedoporučila, aby se podle mého seznamu balil, pokud nechce zažít spoustu posměchu a utrpení. Pokud by někdo ale chtěl, aby se na něj uzavíraly sázky, kdy na trailu chcípne, tak směle do toho a balte se podle Lůcy!
Lidi tady řeší, jestli si mají zlomit kartáček napůl, aby ušetřili 2 deka a já řeším, kam nacpu ukulele a zrcadlovku. Lidi řeší, kde budou za 10 dní a já ještě ani nevím, jak si postavit stan!! Lidi mají nakoupené jídlo a posílají si balíčky s jídlem na cestu – já nemám ještě ani jídlo na první tři dny! Lidi řeší, co budou jíst a já dokonce nemám ještě ani vařič.
Pár vybraných kusů z Lucčiné výbavy:
Batoh Osprey Aura 50 l (1800 g)
Můj batoh Osprey Aura 50L mi byl nejlepším přítelem a nevyměnila bych jej za nic. Batoh má úžasný Antigravity Systém se kterým je nošení batohu radost. Hned jak si moje boky zvykly na to, že nosí všechnu váhu, tak jsem si na batoh nemohla vůbec stěžovat. A i když většina lidí měla ty lehounké batohy, které měly 500 g, tak já jsem s mým 1800 g batohem byla nejvíc spokojená.
Quilt enlightened equipment revelation (660 g)
Prvních pár dní jsme spolu s quiltem bojovali, protože jsem každou noc mrzla. Až když mi nějaký chytrák pověděl, jak mám správně Quilt používat, tak jsme se skamarádili. Nakonec musím říct, že to byla skvělá volba. Pokud bych šla znovu, určitě bych šla se stejným quiltem.
Filtr na vodu Katadyn BeFree (60g)
Filtr na vodu. Každý ho má. Já jsem začala s filtrem od značky Sawyer, ale bohužel jsem s ním nebyla vůbec spokojená. Vodu trvalo přefiltrovat věčnost a hlavně jsem z filtrování měla vždy zmrzlé ruce. Po pár dnech jsem filtr vyměnila za Katadyn BeFree, který byl mnohem rychlejší. Spousta lidí filtrovala veškerou vodu na trailu. Já jsem filtrovala vodu v poušti, ale když jsem došli do hor v Sierra Mountains, tak jsem přestala.
Na doporučení ostatních hikerů jsem si pořídila vařič JetBoil a udělala jsem skvěle! Nejen, že je voda hodně rychle uvařená, ale taky je JetBoil mnohem bezpečnější. Několikrát jsem viděla, že se někomu vařič převrhnul, nebo že někomu spadnul hrnec z vařiče – tohle se s JetBoilem nemůže stát.
Jedla jsem s titanovou lžičkou. Pokud můžu doporučit, tak je určitě lepší si koupit lžíci dlouhou. Budete-li jíst jídlo ze sáčků, tak budete mít s krátkou lžící zpatlané ruce. (Vaše ruce jsou v jednom kuse černočerně špinavé, takže mi věřte, že s nimi nechcete sahat na jídlo.)
Tarp Tent Contrail (800 g)
Jako správný Ultralighter jsem si místo normálního stanu pořídila TARP-TENT, který se staví pomocí trekových holí. Byl to opravdu skvělý nápad, protože jsem tak ušetřila spoustu gramů. Jenže jsem brzy objevila, že jsem správný tramp a miluju spát pod širákem, takže jsem většinu trailu tenhle super lehký stan vůbec nepoužívala a jenom se nosil v batohu.
Tahle vymoženost je super lehká, ale jakmile přijde trošku horší počasí, tak se docela zapotíte. Nejenže když pršelo, tak mi do stanu tak trochu teklo, ale hlavně se na mě v posledním týdnu stan zhroutil pod tíhou sněhu, který napadl. Bylo to sice jenom jednou, ale málem mě to stálo život.
Tenhle Tarp-Tent považuju jako největší pitomost mé výbavy a asi jako jedinou věc, kterou bych vyměnila. Pokud bych šla znovu, určitě jdu s plnohodnotným více plášťovým stanem.
Karimatka Therm-a-Rest T-lite SOL (290g)
Hodně lidí na trailu měla nafukovací matrace na spaní. Já nejsem žádná fajnovka a celý trail jsem měla Therm-A-rest T-Lite Sol. Obyčejnou pěnovou matraci, na kterou jsem si rychle zvykla. Když jsem spala na nerovném terénu a byly pode mnou kameny, tak šly občas cítit, ale mně to vůbec nevadilo. Večer jste po celodenním hikování tak unavení, že je vám to úplně jedno a usnete jak špalek. Nehledě na to, že to nemusíte nafukovat.
Máš nějakou věc ve výbavě, o které si říkáš, že bys bez ní už nedala ani ránu?
Ano. Spousta lidí hodně odsuzovalo mou váhu a říkali, že jsem blázen, když s sebou tahám tolik zbytečností, ale právě jedna z těchto zbytečností je věc, bez které já už bych nikam nešla. Má zrcadlovka Nikon D3300. Je těžká, ale fotky stojí za to! Bez mého Nikonu už nikdy nikam nepůjdu.
Jak jsem dneska nesnídala, tak jsem asi po hodině měla docela hlad, tak jsem se zastavila a že si dám svoji milovanou nutellku – no, ona to vlastně není nutellka, ale burákové máslo s čokoládou. Vybalila jsem tortillu – vytáhla máslo – a je to tady! Nůž nepotřebuju- prý mi stačí nůžky! Jak si asi nůžkama namažu tu nutellu na tortilu? Díky bohu za ty dary, že jsem si koupila ten nový ULTRA HEAVY kartáček na zuby!
Co určitě zajímá spoustu holek – jak to je na trailu s hygienou? Jak často máš šanci se omýt?
Čisté nohy se na trailu moc nenosí. To stejné platí o celém těle. Většinou jsem se myla co pět až patnáct dní. Já jsem s sebou vždy nosila mokré ubrousky a vždy jsem před spaním udělala nejnutnější hygienu. Ze začátku jsem si každý večer myla nohy, ale to mě přešlo asi po pár týdnech.
Pokud se na PCT chystáte, tak se prostě smiřte s tím, že budete smrdět jako tchoři a špína se stane vaším nejlepším přítelem. Ale uklidním vás. Po pár týdnech už nebude vůbec cítit, že byste smrděli. Mnohem více si budete vážit teplé vody a pocitu, že voníte.
Spousta holek si na trailu jede přírodní styl a neholí se. Pokud půjdete se zarostlým podpažím a chlupatýma nohama, tak se nad tím vůbec nikdo nepozastaví! Nikdo se na vás nebude dívat znechuceně. Je to součástí trailu a s tím se tam počítá. Já nejsem úplně zastáncem veverek v podpaží, takže já, kdykoliv jsem došla do města, tak jsem veškerý kožich shodila a mohla jsem dělat reklamu strojku Venus.
Svědila mě noha, tak jsem se šla poškrábat a najednou… Záchvat! Panika! Já už jsem tady tak splynula s přírodou, že jsem si vůbec nevšimla, že mám chlupaté nohy jak mamut! Odkopala jsem se ze spacáku a šla se na to podívat z blízka! Och můj bože! Narostl mi kožich. Ani nevím, kdy jsem naposledy byla ve sprše, ale nohy jsem si neholila tak 2 týdny! A teď mě normálně popadl amok a víte co jsem udělala? Na to se vůbec neptejte! Nikdy v životě by mě to nenapadlo, ale v zoufalé situaci děláme zoufalé věci! Holky, už jste si někdy oholily nohy na sucho? NE? TAK TO NEDĚLEJTE! Šlo to hladce, pohodička, než mi začala téct krev! Normálně asi 6 potoků směrem od kolene dolů. Naštěstí jsem stihla jenom jednu nohu. A to není ta nejhorší část! Tak strašně to začalo štípat asi po 10minutách, že jsem se málem osypala! Teď mám jednu nohu sice bez chlupů, ale zato celou od krve a štípe to tak, že si chci nafackovat! TEĎ UŽ TA DRUHÁ CHLUPATÁ NOHA NEVYPADÁ TAK ZLE! Radši si nechám kožíšek než zažít tu bolest znova.
Jsem ale hodně háklivá na čištění zoubečků, takže mou rutinu 3x denně jsem dodržovala skoro pořád. Opět jsou ale lidi, kteří si čistili svoje žluťásky jednou denně. Hygiena hodně záleží na tom, jak moc jste ochotní jí věnovat čas.
Důležitým faktem ohledně hygieny je to, že se na Pacifické hřebenovce razí heslo “LEAVE NO TRACE.” Nesmíte na trailu nechat nic, co jste si přinesli! A když říkám nic, tak myslím NIC! Vykopete si díru, vykonáte velkou potřebu a toaletní papír si berete s sebou. Všichni hikeři nosí uzavíratelné pytlíky, do kterých se použitý papír dává a pak se vyhazuje ve městě do popelnic.
Tohle mi ze začátku přišlo hodně nechutné, ale nakonec mi to vůbec nevadilo. Já jsem nepoužívala toaletní papír, ale právě ony vlhčené, voňavé ubrousky a vůbec mi nevadilo je tahat s sebou. Není ale divu, že trail je nádherně udržovaný! Kdykoliv na cestě leží nějaký papírek nebo odpadky, hikeři je seberou. Po půl roce v Americe jsem lezla na hory na Slovensku a byla jsem úplně v šoku, jaký bordel a kolik nepořádku je v přírodě. Tohle na PCT nikdy neuvidíte. Buď nepořádek uklidíte vy, nebo člověk za vámi.
Holky určitě zajímá ještě perioda. Další strašák, ze kterého jsem měla trochu strach. Některé slečny s sebou měly menstruační kalíšek, což mě přišlo úplně nepředstavitelné. Svými špinavými prackami bych se občas nedotkla ani jídla, natož, abych si jimi strkala nějaký kalíšek do mých tajných míst. Normálně v Česku používám obyčejné tampony, které se zavádějí prstem, ale tady v Americe se to snad ani neprodává.
Všude jsou k dostání tampony s aplikátorem, takže všechno zůstane čisté a vy s sebou akorát pak musíte ty aplikátory nosit v odpadcích, což není tak hrozné. Nehledě na to, že se ten Diva Cup může kdykoliv při chození uvolnit a to pak není legrace, když vypadáte, jako by vás podřízli a vy vlastně ani nemáte náhradní oblečení. Smůla. Ale záleží na každého preferencích.
Trail je těmto diskuzím hodně otevřený, takže si o tom můžete popovídat za chůze. Osobně jsem potkala holky, které nosily jak tampony, vložky, speciální kalhotky, tak i Diva Cup. Každému vyhovuje něco jiného.
HLAVNĚ PROSÍM VŽDY BERTE VŠECHEN ODPAD S SEBOU!
Pacifickou hřebenovku jsi absolvovala se zapletenými dredy, byla v tom nějaká výhoda? A jak jsi z dredů po návratu vytvořila normálně vypadající, zdravé vlasy?
Na to se mě ptá skoro každý. Jak jsem mohla z tak odporných vlasů vykouzlit zdravé, dobře vypadající vlasy. No, zaprvé, já svoje dredíky miluju, protože s nimi není vůbec žádná práce a podle mě vypadají božsky. Ale nejsou to moje dredy. Jsou to uměle vytvořené dredy z kanekalonu, které se pak jen připletou do mých vlasů.
Tento účes je většinou tak na 3 měsíce, dokud vám vaše vlasy neodrostou. Dredy pak jen lehce opravíte a můžete je naplést na vaše vlasy znovu. Dredy jsou úplně jednoduché na údržbu. Já se držím pravidlem, že až mě začne svědit hlava, tak je umyju. Je to většinou tak po 2 týdnech (na trailu). V normálním životě si je myju klidně i 2x týdně. V divočině mi to vyhovovalo, protože dredy nesmrdí a každé ráno vypadají skvěle.
Po sundání dredů jsou u mě vlasy zdravé, protože jsem s nimi celých 5 měsíců nedělala žádné věci, které je ničí (žehlení, fénování, kulmování, nadměrné umývání). Samozřejmě po sundání jsem vypadala jako roztřepený smeták, ale po nějakém tom ošetření a ostříhání se s nimi dá docela slušně žít.
Má to jednu obrovskou výhodu, pokud máte kolem sebe lidi, kteří vaše dredy nesnáší, tak až se jich zbavíte, tak vás budou opěvovat. 2 měsíce nemám dredy a stále se mi neomrzelo: „ Lůco, ty jsi tak krásná!“ „Tobě to tak sluší.“ „ Achjo, ty jsi tak nádherná, když si nehraješ na bezdomovce.“
Na trailu jsi s sebou nesla ukulele, hrála jsi často?
Ha. No, ze začátku jsem hrála hodně. Téměř každý den. Vždycky jsem se zastavila u nádherného výhledu, sedla si a hrála si pro radost. Složila jsem i pár písniček o PCT, takže jsem se takhle vždycky docela i zabavila na dlouhou chvíli.
Bohužel jsem si pak ukulele v Sierra Mountains rozbila a už jsem si nikdy nekoupila nové. Konkrétně jsem jej teda rozbila při bitvě s komáry. Ale vždy, když jsem potkala někoho, kdo šel taky s ukulele, tak jsem si zahrála a uvědomovala jsem si, jak moc mi to chybí. Kdybych šla znovu, ukulele jde opět taky.
Na Pacifické hřebenovce každý dříve či později dostane trailové jméno. Jak jsi přišla k přezdívce Goldilocks?
Goldilocks je malá holčička s dlouhými blond vlasy z pohádky Goldilocks and Three Bears. Česky tedy Zlatovláska a tři medvědi. V pohádce tato malá holčička přijde do domu tří medvídků a sní jim jejich ovesnou kaši. Já mám dlouhé zlaté dredy a každý den jsem si po ránu připravovala ovesnou kaši.
Byla to nejlepší přezdívka, kterou jsem mohla dostat, protože v Americe je ta pohádka hodně známá a každý, komu jsem se představila, hned konstatoval, že naprosto chápe moje jméno. Goldilocks se postupem času stala takovou trailovou legendou a bylo to skoro až neuvěřitelné, ale téměř každý znal moje jméno. Více ve dni 8.
Každý se tady teď otáčí a ptá se, KDO MI SNĚDL MOJI KAŠI? – to je hláška z té pohádky – doporučuju se podívat. Skvělé trail jméno, já se bála že budu Pink Lady (růžová lady), Drama Queen (královna dramatu) nebo Beekeeper (včelař).
Teď po dokončení PCT, lákají Tě nějaké další dálkové treky jako CDT nebo AT? Propadla jsi kouzlu long-distance hikingu nebo máš naopak chuť zahodit pohorky co nejdál?
Totálně. Kdybych zítra vyhrála ve sportce nebo našla toho sponzora, tak už zítra kupuju letenku a jdu si projít další trail. Musím se ale přiznat, že mě nějak ty americké traily teď nelákají. Určitě je mám na svém Bucket Listu, ale objevila jsem spoustu dalších trailů tady v Evropě, které mě lákají mnohem víc.
Například GR20, která má sice jen 180 km, ale je to údajně nejtěžší trail v Evropě. Další trail je E1, která má 7000 km a vede přes Norsko, Švédsko, Finsko, Dánsko, Německo, Švýcarsko a Itálii. Trailů je tady spousta, takže musím jenom trochu vydělat a můžu vyrazit.
O Lůcy jídelníčku na Pacifické hřebenovce, setkání s medvědy, hady, pavouky a jinou havěťí nebo o tom, jaký byl pro ni návrat do reality se brzo budete moc dočíst v druhé části její vyčerpávající zpovědi 🙂
Kdo je Lucka aneb Holka s Bucket listem?
Dostala jsem od Radky za úkol, napsat pár vět o mě. Kdo, vlastně jsem? Jako první mě napadlo, že napíšu „Jsem úplně normální holka.“ A pak jsem se zasmála mému vlastnímu vtipu. Normálnost mě obešla obrovským obloukem, ale díky tomu jsem narazila na mnohem zajímavější vlastnosti. Jsem spíš tak lehce otravná, trochu trapná, občas úplně vypatlaná, mám debilní nápady a VŮBEC SE ZA TO NESTYDÍM.
Vždycky jsem se snažila zapadnout a pár let jsem byla ta normální holka, která chodí na párty, pije alkohol, tančí u tyče a snaží se na někoho zapůsobit. Než mi došlo, že chci od svého života trochu více. Začala jsem s Bucket listem a od té doby je můj život mnohem bohatší a mnohem víc naplňující. Dříve jsem se bála nosit extravagantní oblečení. Kdyby mi teď přišlo jako báječný nápad, vytetovat si prdel na čelo, tak to udělám.
Kdybych mohla něco změnit v naší společnosti, tak přinutím každého vystoupit ze své komfortní zóny. Všichni by byli překvapení, jak báječný pocit je, dělat věci, které si moc přejeme, ale nemáme na ně koule. Udělejte pro mě teď prosím jednu věc. Vezměte si tužku a papír a napište si pár věcí, které byste jednou chtěli dokázat, ale myslíte si, že to nikdy nezvládnete. Začněte svůj vlastní Bucket List!! Díky.
Jo a samozřejmě nechci zapomenout na pár údajů, které stalkeři milují. Takže, pokud chcete vědět o každém mém kroku, tak … TAK MÁTE SMŮLU! Neovládám sociální sítě a nesdílím si každou snídani ani každý koláč, který zrovna jím.
Momentálně jsem ale zamilovaná do mého nového přítele. Jmenuje se Kairo A.g. Husky Sibiřský. Pokud chcete vědět o každém jeho kroku, tak můžete koukat na můj instagram, ale to nebude na dlouho, jelikož jsem si jistá, že si za chvíli pořídí svůj vlastní instáč. Proto mě budete moc dál sledovat na mojí Fejsbůkové stránce, kde se vždy dozvíte o novém článku na mém blogu. No, a pokud jste takoví ti správní, opravdoví stalkeři, tak budete každý den mačkat F5 na mém blogísku. A pokud jste úplní fajnšmekři, tak mi můžete psát romantické básně o mých špinavých nohou na email ([email protected]).
Úplně nenormální Holka s Bucket Listem Lůca.
Jaká platí pravidla pro létání s drony v Norsku (2021)?
Byl rok 2020 vážně tak na ho*no? A jaké jsou naše plány na rok 2021?
Velryby v Norsku: Zimní výprava za kosatkami a keporkaky na Skjervøy
Trondheim: Co navštívit v bývalém hlavním městě Norska?
Preikestolen: Praktické informace před cestou
Krásy jižního pobřeží Norska aneb co nevynechat cestou na Preikestolen
Nejkrásnější jaro v Norsku? Jeďte do Hardangeru, když rozkvetou sady.
Nejkrásnější norské fjordy + tipy na túry a ubytování v okolí
Komplikovaný návrat z Argentiny aneb je repatriační let zdarma?
Norská hudba: Mých 10 nejoblíbenějších norských skupin a zpěváků
Karanténa v Argentině: Kdy se dostaneme domů?
2 komentáře: “Pacifická hřebenovka: Uzavírali na mě sázky jestli umřu hned první den”
Základ je, z čeho to financovala. O tom jsem si nepřečetl.
Tramp
Třeba z výplaty? Pokud někdo studuje, může mít i tak výplatu z brigád. Já například 9 měsíců ročně makám, abych těch sto litrů co našetřím rozfofrovala za zbylé tři měsíce při cestování. A to nejsem student, ale normální pracující člověk s lehce podprůměrným příjmem….Pokud někdo něco chce, hledá důvody jak to udělat a ne co mu v tom brání. Neutrácím za zbytečnosti, protože chci cestovat. Každá nenávštěva kadeřnice či podobných služeb = kapesné na den.