Říká si Holka s Bucket listem anebo taky s humorem sobě vlastním Dredatá pinda. Zatímco jiní se chystají na projití Pacifické hřebenovky (PCT) klidně půl roku a řeší každý gram vybavení, tak Lucka do toho šla po hlavě: „Nepřečetla jsem si nic, necvičila jsem a jenom jsem se cpala, abych měla nějaké tukové zásoby. Takže jsem vlastně vůbec nevěděla, do čeho jdu!“ A i přesto, nebo možná právě proto překonala více než 4.000 km a po skoro pěti měsících došla pěšky z Mexika až do Kanady.
Přečtěte si druhou část rozhovoru s Lůcou o PCT – o tom, jak vypadal její jídelníček, jaké bylo setkání s medvědem, pavouky, hady i jinou havětí nebo o jejích plánech do budoucna. Pokud jste ji ještě nečetli, tak tady najdete první část našeho rozhovoru!
Jak vypadal tvůj běžný den na trailu?
Každý den pro mě začínal mučením jménem VSTÁVÁNÍ. Já nesnáším vstávání více než cokoliv na světě. Hlavně teda vstávání do zimy. Na začátku trailu, v poušti, jsem to řešila tím způsobem, že jsem vstávala, až bylo venku vedro na chcípnutí a pak jsem v tom vedru musela šlapat (ostatní vstávali ve 4 ráno a během toho, co já jsem potila krev, tak leželi ve stínku).
Já se nikdy nepřinutila do té kosy po ránu vstát a hlavně mám ráda svůj spánek. Když totiž vstávám moc brzy, tak mám kruhy pod očima a to nevypadá dobře na fotkách. Když jsem tedy po ránu ještě ležela ve spacáku, tak jsem si většinou snědla Snickersku nebo uvařila ovesnou kaši k snídani a pak vyrazila.
Každý den jsem měla hrubý plán, kolik mil bych chtěla ujít a tomu jsem přizpůsobovala chůzi. Kolem dvanácté jsem měla většinou půlhodinový až pětihodinový oběd – záleželo na dnech. Pak zase chůze a pak spaní.
Kdybych měla celý den shrnout do jedné věty, vypadal by takhle: Vstanu, jím, jdu, potím se, jím, bolí mě nohy, odpočívám, jdu, jím, jdu, smrdím, jdu, jím, lehám, bolí mě všechno, jím, píšu blog a upadám do kómatu.
Za den musíš při takovémto pochodu spálit neuvěřitelné množství kalorií. Jak vypadal Tvůj jídelníček na PCT?
Katastrofa. Tohle byl pro mě docela boj. Jsem zvyklá na dobré jídlo. Trail toho tak moc nenabízel a hodně často byl výběr velmi omezený. Na snídani jsem vždy měla ovesnou kaši nebo Snickersku.
Na svačiny během dne, které jsem pojídala za chůze, jsem měla většinou proteinové tyčinky nebo sušenky. Dále jsem s sebou tahala docela dost bonbónů (skittles, gumoví medvídci, kyselé želé atd.), které jsem jedla jako dezert a předkrm před každým jídlem.
Na oběd jsem si dělávala buď čínskou polévku nebo tortily s burákovým máslem a Nutellou. Večeře byly ze začátku kuskus s tuňákem, pak jsem přešla na bramborovou kaši s kousky sušené slaniny a ke konci jsem si už kupovala drahé dehydrované jídlo od Mountain House (boloňské špagety, chilli mac, kuřecí rizoto).
Nic z toho, co jsem tady teď vyjmenovala, nechci vidět do konce svého života. Hodně jsem na trailu zhubla (přes 20 kg) i přes to, jakým hrozným jídlem jsem se cpala.
Jak často jsi měla šanci doplnit zásoby? Nechávala sis něco poslat poštou přímo na trail?
Tohle je obrovské téma. Spousta Američanů a lidí, kteří se na PCT připravovali přes rok měli na trail naposílané balíčky s jídlem. Já jsem si neposlala ani jeden. Vždycky jsem měla možnost jídlo doplnit ve městech, a i když byl výběr občas hodně omezený, tak jsem hlady neumřela.
Nehledě na to, že jsem vždycky dostala spoustu jídla zadarmo od lidí, kteří toho měli v balíčkách moc, nebo měli toho jídla už plné zuby. Jak si chcete naplánovat, na co budete mít chuť za 3 měsíce? Nechápu!
Zásoby se daly většinou doplnit co pár dní. Občas byla nějaká budova nebo město s rozmezím tří až čtyř dnů a maximálně jsem šla s jídlem na 9 dní. Z tohoto jsem já měla na začátku docela strach, ale nakonec mi to přišlo jako největší prkotina, kterou lidi řešili.
Co si spousta lidí spojuje s trekováním po západě USA jsou medvědi. Měla jsi s sebou nějaké pomůcky nebo vybavení proti medvědům? Setkala ses s nějakým?
Po cestě jsme viděli spoustu medvědů, ale tihle černí medvědi, kteří se tady vyskytují, vám nechtějí ublížit. To se sice lehce řekne, ale pak když mu stojíte tváří v tvář, tak člověku tuhne krev v žilách. Mé první setkání s medvědem bylo poněkud komické, ale alespoň jsem si to nacvičila na mé druhé setkání, které bylo vlastně ještě komičtější.
Medvědi lidi nenapadají, chtějí jen jejich jídlo, a když děláte dostatečný rámus a křičíte na ně, tak prostě odejdou. V Sierra Mountains jsme museli nosit Bear Vault, což je takový barel, do které si zavřete všechno jídlo, a medvěd se do něj nedostane. Nic jiného jsem proti medvědům neměla. Medvědi byli to nejmenší, z čeho jsem na trailu měla strach. Mnohem nebezpečnější jsem pro sebe byla JÁ SAMA. Ha, ha, ha.
Šla jsem po tmě, jako vždy vyděšená s podělanýma kalhotama a hladová. Kolem 21:00 jsem měla vážně hrozný hlad, tak jsem se rozhodla zastavit a udělat si po tmě večeři. Když jsem dojedla, tak jsem všechno sbalila, dala jsem si na záda batoh, vzala turistické hole, zapla čelovku a … TO MĚ POSER NA HOLÉ ZÁDA! Asi 3 metry ode mě stál OBROVSKÝ MEDVĚD! Já přestala dýchat a snažila jsem se probudit ze snu. Ty krávo to není sen! Normálně na mě čuměl a ani se nehnul. Děcka, mně se klepaly ruce jako bych měla Parkinsona. Zapomněla jsem dýchat. Z čela mi tekl pot a panikařila jsem. Vedle mně byl obrovský spadlý strom – obří kláda. Opatrně jsem se na tu kládu snažila vylézt (abych vypadala větší), jenomže jsem na zádech měla krosnu, která byla děsně těžká! Když jsem vylezla nahoru, tak jsem začala práskat holema o sebe a křičela jsem “Bububububu, jdi pryč medvěde!” a v tu chvíli se mi smekla noha a já jsem sebou práskla pravým stehnem na tu kládu a svalila se na zem.
Co jiná zvířata a havěť? Chřestýši, pavouci, včely a komáři?
Ano, ano, ano a ano. Všechno. Všechna havěť světa. Nejhorší mutanti, které si dovedete představit. Potkáte je všechny! S některými se seznámíte třeba i důvěrně. Jednou jsem se v noci probudila, protože jsem měla pocit, že mi něco leze po břiše. Po odkrytí jsem zjistila, že mi do mého quiltu vlezl šváb.
A pak to přišlo! Šlápla jsem na kámen a ta mrcha hadí vyskočila na kámen a navazovala oční kontakt!! Takovej bazilišek! Ja si normálně skoro nadělala do gatí! Ustoupila jsem o kus dozadu – ta svině na mě normálně vyplazovala jazyk a vypadala, že každou chvíli zaútočí a sežere mě i s mojí obří krosnou!
Jedna z položek na Lucky Bucket listu byla napsat knížku.
Můžete si ji koupit třeba tady. Slibuju, že se rozhodně nudit nebudete! 🙂
Která část trailu pro tebe byla nejhorší? Měla jsi nějakou krizi, ať už fyzickou nebo psychickou?
Těhle částí bylo hodně. Měla jsem krizi snad každý den. Na začátku si člověk vůbec nedovede představit, jaké věci, by ho mohly rozhodit. Nečekala jsem, že by mě třeba mohli rozhodit nějací blbí komáři, ale nakonec to málem dopadlo tak, že jsem právě kvůli nim chtěla jet domů.
Nezvládala jsem úplně ideálně výškovou nemoc. Bolely mě nohy. Byla jsem unavená. Nechutnalo mi jídlo, které jsem na trailu jedla. Hodně jsem hubla. Ztratila jsem se. Došla mi voda. Došlo mi jídlo. Měla jsem depresi. Každý den jdete spoustu mil. Každý den ta stejná rutina. Po dobu pěti měsíců.
Ti slabší skončí a ti, kteří se s tím zvládnou poprat, dojdou až do konce. Já jsem se na všem snažila hledat to pozitivní a hodně mi pomáhalo, že jsem si ze sebe dělala legraci. To já totiž umím skvěle. Hystericky brečím nad neřešitelností situace, ale vlastně umírám v záchvatu smíchu nad svojí blbostí. Když překonáte všechnu bolest a tu absurditu, pro kterou jste se rozhodli, tak zvládnete všechno!
Pro mě byla na trailu jednoznačně nejhorší samota, protože jsem hodně společenský typ a potřebuju mít kolem sebe lidi. Párkrát se mi stalo, že jsem byla pár dní úplně sama a začalo mi trošku hrabat a dostala jsem se do fáze, kdy jsem si povídala sama se sebou. Celý den.
Ale! Každá tahle část stála za to! Všechno mě posunulo dál a já už se s tím hodně opakuju, ale PCT ze mě udělalo mnohem hezčího a silnějšího člověka. Vnímám věci jinak, vážím si jiných věcí a mám jiné hodnoty.
Já jsem normálně panikařila. Byla hrozná tma, kolem mě 1650 komárů, kteří mi útočili na obličej a já neviděla žádné místo pro stan. Doufala jsem, že když sejdu do údolí k jezeru Rae, tak tam potkám nějaké lidi. LIDI! PANEBOŽE! Tady žádní lidi nejsou – jsem podělaná strachy – já nemůžu spát sama – tady je to divočina a je tu spousta medvědů! Nedá se svítit – rozdělávám stan na paloučku v přítomnosti 8990 komárů. PO TMĚ! Kdybych totiž zapla čelovku – vyklovali by mi oči. Po tmě jsem všechno postavila a bez jídla jdu spát. Bear Vault jsem odnesla daleko od stanu, aby byli medvědi co nejdál a ve stanu se už jíst nesmí, protože by to medvěd cítil. A venku já s těmi bestiemi kousavými nebudu! Ležím ve stanu, kručí mi v břiše a každý pohyb venku mě děsí k smrti. LŮCO! NEBUĎ POSERA!
Hodně lidí, kteří PCT dokončili, zmiňují, že to není až tak o fyzické kondici, ale o tom, jak to má člověk nastavené v hlavě. Souhlasíš s tím?
Naprosto. Skončilo tolik lidí, kteří měli fyzičku, trénovali a nezvládli to psychicky. Já neměla natrénováno vůbec, měla jsem pár kil navíc, ale silnou vůli. Já jsem si totiž hned ze začátku nastavila svá vlastní pravidla.
Já jsem tam vlastně ani nejela trail dokončit, chtěla jsem si užít nějaké dobrodružství a říkala jsem si, že jestli mě to nebude bavit a naplňovat, tak prostě pojedu domů nebo budu dělat něco jiného. Ale stala jsem se na trailu závislou. I když jsem si každý den na blogu stěžovala, tak jsem se vlastně ve skutečnosti hrozně těšila, na co si budu stěžovat další den. Všechno je o hlavě.
Měla jsi na cestě nějaké zdravotní problémy?
No, to je tak těžko říct. Záleží, jestli je povídání si se sebou samou bráno jako zdravotní problém. A co třeba povídání se šiškami a kameny? O duševních chorobách nemám bohužel moc načteno, takže nemohu posoudit. Kromě téhle výjimky jsem byla celou dobu zdravá jako rybička – žádné problémy s nohama, žádné puchýře, žádné rýmičky.
V posledních dvou týdnech na trailu jsem měla problémy s koleny, což jsem si ale způsobila podle mě svojí vlastní blbostí a tím, že jsem se rozhodla chodit přes 50 km denně.
Na PCT jsou ale zdravotní problémy hojně rozšířené – každý druhý hiker měl nějaké zranění a musel si vzít pár dní/týdnů volno mimo trail. Nejčastější byly záněty okostice (Shin Splints), ale podle mě to lidi měli z toho, že se prostě přeceňovali a moc tlačili na pilu.
Já jsem od začátku téhle cesty prosazovala své pomalé tempo a kdykoliv jsem cítila, že mě něco bolí, tak jsem zpomalila a dala si pauzu – zero day. Poslouchala jsem svoje tělo a to se mi asi vyplatilo. Až teda na poslední dva týdny, kdy jsem své tělo začala úplně ignorovat a neposlouchala, že na mě řve, že ho to bolí.
Občas zmiňuješ, že se ti povedlo se ztratit. Je PCT v celé svojí délce nějak značená nebo jdeš s mapou a buzolou a musíš se umět orientovat a navigovat?
Haha. Já s buzolou. To je ještě vtipnější než já s papírovou mapou. Pokud bych měla jít s papírovou mapou a buzolou, tak by holka jako já začala v Mexiku a místo do Kanady by znovu došla do Mexika. Papírovými mapami jsem si podpalovala oheň. Bůh žehnej moderním technologiím a aplikaci Guthook’s, která mi vždy ukázala, kde se nacházím a ukázala mi, kam mám jít.
S touhle aplikací v mobilu se nedalo ztratit. Pokud teda nejste pitomci jako já. Já se párkrát ztratila, ale to já už mám prostě v genech. Ale pak jsem zase díky těmhle online mapám cestu našla. Většinou to spočívalo jenom v tom, že jsem se na mapu špatně podívala a pokračovala jsem cestou, kterou jsem přišla. Zpátky do Mexika, ale brzy jsem si většinou uvědomila, že už jsem touhle cestou asi šla.
Byli tam ale i lidi, kteří Guthook’s neměli a chodili vyloženě jenom po značkách a nikdy se neztratili. Takže pro paka jako jsem já, bych doporučila, mít aplikaci v telefonu! Pro ty ostatní je značení dostačující.
Aplikace Guthook’s je totiž placená, takže ji někteří hikeři neměli – místo toho používali apku Halfmile, která je zadarmo, ale neukazuje vám mapu. Máte v ní ale všechny informace o vodě a o kempech, já ale potřebovala vidět přesně šipku na mapě, kam mám jít.
Často bývají některé úseky PCT uzavřené (lesní požáry, hluboký sníh a podobně) – měla jsi problém s nějakou podobnou uzavírkou?
Každý rok se PCT hikeři musejí potýkat s přírodními problémy na trailu. Minulý rok bylo spousty vody a hikeři museli brodit obrovské řeky, kde dvě hikerky přišly o život. Právě proto jsem byla děsně vyděšená z brodění řek. Letošní rok jsem nebrodila skoro vůbec nic. Většinu řek jsem prošla suchou nohou a na pár řek jsem si musela zout boty. Nejvyšší voda mi byla asi po pás.
Ovšem tento rok nás překvapily požáry. V jednu chvíli to byl požár vedle požáru a pár týdnů jsme chodili v kouři. Různé části trailu byly uzavřené a hikeři museli přeskakovat úseky, které byly zasažené požárem. Nejhorší část ale přišla, když požár napadl poslední část trailu ve Washingtonu a hranice s Kanadou se na pár týdnů zavřely.
Spousta hikerů tak nemohla dokončit svůj hike a nebylo možné si udělat závěrečnou fotku u monumentu na hranicích s Kanadou. Spoustu lidí to demotivovalo a někteří hikeři ukončili trail s prostým plánem – vrátit se příští rok. Já ale tohle nechtěla. Pokračovala jsem v trailu, chodila jsem spoustu mil denně v kouři a v mlze, neviděla jsem žádnou přírodu a nefotila jsem žádné fotky.
Nejhorší ale bylo, že nás všechny příšerně bolela hlava a nebyli jsme schopní vůbec normálně fungovat. Jednoho dne jsem se po ránu probudila a nemohla jsem dýchat, kašlala jsem a štípaly mě oči. Vykoukla jsem ze spacáku (většinu času jsem spala na kovboje (bez stanu jenom ve spacáku pod širákem) a nevěřila jsem vlastním očím. Měla jsem na spacáku popel a vůbec nic nešlo vidět.
Byl to první den, kdy jsem se vážně hrozně bála a poprvé jsem šla s šátkem přes obličej, protože bych jinak nebyla schopná vůbec dýchat. Na trailu v téhle době nebylo vůbec dobré připojení, takže jsem se nemohla podívat na internet co se děje, ale právě tady jsem si uvědomila, že je to o zdraví.
V tuhle chvíle hořela obrovská oblast v okolí města Redding a celé město muselo být evakuováno. Seběhla jsem do města a rozhodla jsem se celou tuhle oblast přeskočit.
Psala jsem si se spoustou hikerů a směrem nahoru k hranicím s Oregonem byly podmínky úplně stejné. Moje kamarádka Tipsy se musela z trailu vrátit zpět odkud přišla, protože před ní byl obrovský požár a někteří hikeři byli přímo v centru požáru.
Tohle jsem já riskovat nechtěla a přeskočila jsem nějakých 300 mil k hranicím s Oregonem, abych se dostala z téhle oblasti. Nakonec ani to nestačilo, protože i když jsem byla dále, objevily se další požáry a dalších pár dní jsme chodili kouřem. Záleží na každém roku, co nám matka příroda připraví, ale nejdůležitější je vždycky být opatrný a jako první myslet na sebe a na své zdraví.
Já jsem tady na trailu z jiných důvodů než většina ostatních. Já jsem si tady přijela na pár měsíců odpočinout od protivných lidí a to, co mě dělá šťastnou a naplňuje mě nejvíc jsou LIDI a PŘÍRODA! Poslední dny jsem byla sama a vlastně jsem neviděla z přírody vůbec nic! A to je to! Já jsem pokračovala v chůzi jenom proto, protože jsem nechtěla přeskakovat! Bylo to příšerné a já to tady nenáviděla, byla jsem naštvaná, že nic nevidím, že se dusím, nemůžu dýchat, nepotkávám žádné lidi, NEUŽÍVÁM SI TO TADY! …………….. Přeskočila jsem 268,4 mil z města Chester do města Etna, kde je právě Tipsy a cítím se skvěle! Cítím se tak strašně dobře a vůbec nemám výčitky, že jsem něco přeskočila, protože to nestálo za to.
V souvislosti s PCT se často mluví o tzv. Trail Magic. Zažila jsi nějakou takovou magii na trailu?
OCH. TRAIL MAGIC. Tohle je něco, co se nedá slovy ani popsat. Celá moje zkušenost na trailu je o LIDECH a všechny moje příběhy a zážitky z trailu zní úplně neskutečně, když se zamyslíte nad tím, kdo jsou tihle lidé TRAIL ANGELS, kteří na trailu poskytují TRAIL MAGIC.
Mými prvními Trail Angels byli Scout a Frodo – andělé ze San Diega u kterých každoročně můžou hikeři zůstat 1-3 dny a připravit se na svoji dlouhou cestu. Já bych bez těchto dvou lidí asi nezačala. Dávají hikerům prostor pro organizaci svých věcí a nákup posledních doplňků a v den, kdy vyrážíte na trail vás odvezou na hranici s Mexikem.
Pro mě pobyt u nich ale vůbec nebyl pro organizaci posledních věcí, pro mě to byl začátek. Vzhledem k tomu, že jsem se na trail rozhodla jít v pár dnech a všechno jsem naplánovala v cca 10 dnech, tak tady začaly moje 3 dny zmatku a stresu. Pomohli mi úplně se vším a jen díky nim jsem na trail vyrazila.
Tihle andělé stezky to dělají pro nás a nic za to neočekávají. Jsou to lidé, kteří buď PCT šli, nebo lidé, kteří jen chtěli být součástí naší cesty. Na cestě jsem potkala nespočet Trail Angelů, kteří mi dali ovoce, zeleninu, jídlo, hamburgery, párky v rohlíku, zmrzlinu, péči, objetí, přístřeší a lásku. Všechno, co jsem kdy potřebovala.
Během pár dní na trailu jsem si uvědomila, že to, co tihle lidé dělají je tak naplňující, že jsem si na svůj Bucket List připsala, jednou být takový Trail Angel a už teď se na to nemůžu dočkat!
Umírám, to vedro mě sežere za živa! Dala bych si Colu a steak s hranolkama!! Nic nebude – budeš pít teplou vodu a jíst bramborovou kaši. Můj život je v troskách. Nestojí za nic. Lížu si slaný pot z horního rtu a představuju si, že jsou to čipsy. Končím. A jako vždy se našel někdo, kdo se rozhodl mě zachránit! Tohle je Trail Angel Jim. Jeho dcera jde PCT a on dělá tyhle trail magic po cestě, zatímco ona šlape. Jim je anděl! Tohle je ten nejlepší trail magic, který jsem doteď zažila! Dala jsem si Colu a Čipsy a potom nám Jim připravil oběd. Já tohle miluju! Miluju Jima! Miluju Trail Magic! Miluju Trail Angely! Miluju PCT!!!
Obdobně se používá sousloví Trail provides. Stalo se ti někdy, že ti trail poskytl něco, co jsi nutně potřebovala nebo chtěla?
Vždycky. Všechno. Trail provides jsou věci, které se prostě stanou úplně nečekaně, a vy přesně víte, že tohle potřebujete! Takovým nejtypičtějším trail provides je jídlo, které na trailu najdete – borůvky, ostružiny, divoká cibule, ale ty mnohem nečekanější jsou, když vás třeba neskutečně začne bolet koleno, vy nemůžete skoro vůbec chodit a máte pocit, že už nikam nedojdete, jenom to před někým zmíníte a on vytáhne z batohu kolenní výztuhu a dá vám ji.
Nebo když zmíníte, že máte děravé ponožky a někdo vám dá úplně nové ponožky. Nebo když vás stále bolí to koleno a někdo vám ho namaže a obváže speciálním obvazem. Na trailu stačí cokoliv zmínit (občas jen ve vaší hlavě) a TRAIL PROVIDES.
Cestou jsi pravidelně přispívala články na blog, kde jsi popisovala (mimochodem fakt vtipně) jednotlivé dny. Jak je trail pokrytý signálem? Měla jsi ještě čas a energii po celodenním pochodu připravovat články na blog?
Na začátku mě to hrozně bavilo. Každý den, když jsem došla na místo, kde jsem se rozhodla spát, tak jsem si uvařila večeři a většinou šli všichni kolem osmé spát – já do desíti psala článek. Každý článek mi většinou zabral tak dvě hodiny i s vybráním fotek.
Já jsem články ale na web nedávala. To dělal můj kamarád Jirka. Já jenom napsala článek na telefonu do wordu a poslala mu fotky. Signál nebyl úplně všude, ale ze začátku jsem většinou co 2-3 dny signál našla a články mu poslala.
Zlom ale přišel, když jsem začala chodit více mil denně, byla jsem více unavená a po celodenním chození jsem už neměla sílu napsat ani čárku. Blog se v jednu chvíli dostal do obrovského skluzu, který jsem nebyla schopná dopsat. Většinou když jsem pak byla ve městě, tak jsem strávila hodiny za počítačem a dopisovala všechno dobrodružství.
Můj blog se zastavil na dni 100. Když jsem přešla hranice s Oregonem, tak signál zmizel třeba i na 6-9 dní, takže jsem neměla moc velkou motivaci psát a hlavně jsem zase začala chodit trochu více mil denně a večer jsem prostě padla a zvládla si jen tak v krátkosti napsat, co všechno se ten den vlastně stalo.
Chvíli mě to dost stresovalo, že na blog nedávám články, protože mi chodilo spoustu zpráv a komentářů na FB, ale pak jsem si řekla, že to nemá smysl se stresovat. Já jsem si cestu v Oregonu neskutečně užívala a nechtěla jsem si ji kazit stresem.
Docela mě to mrzí, že jsem nedopsala dobrodružství z posledních dní, ale pokud lidi bavily mé články, tak se můžou těšit na mou knihu, která by snad měla brzy vyjít. A to bude jízda! Všechny katastrofy v jedné knize.
Já jsem na tvůj blog narazila v jedné cestovatelské skupině, se kterou ty nemáš ty nejlepší zkušenosti. Co se stalo?
Fuu, na tuhle nepříjemnost jsem už skoro zapomněla. V podstatě se vlastně stalo to, že jsem do skupiny o cestování přidala příspěvek o Pacifické hřebenovce a řekla lidem, že pokud by je tohle dobrodružství zajímalo, tak si můžou přečíst více u mě na profilu. Byla jsem vyhozena ze skupiny za porušení pravidel.
Myslím si, že to nebylo úplně o příspěvku, ale paní adminka se mnou měla už jednou problém, když jsem hledala parťáka. Můj názor na tuhle “cestovatelskou” skupinu je naprosto jasný – jejich pravidla jsou blbost.
Nechápu, proč by si lidi nemohli sdílet svoje blogy a inspirovat ostatní – místo toho se ve skupině řeší, který hotel v Turecku je nejlepší. Opravdové cestování a dobrodružství se maže. Tahle věc mě mrzela přesně 1 den!
Spousta lidí na mě právě v této skupině narazila a spoustu z nich jsem inspirovala tak, že jsem během posledního půl roku dostala přes 200 emailů a zpráv, jak se díky mě lidi rozhodli zažít nějaké dobrodrůžo.
Spousta lidí vyrazilo na základě mého článku a blogu na Camino de Santiago, které jsem už zmiňovala. Je mi líto, jak se k sobě dokážou lidi Česku chovat, ale takové lidi si musíme prostě jen držet dále od těla. Celý příběh je v článku ze dne 32: Skandál na Facebooku.
Kdekoliv jsem za posledních pár let cestovala, cítila jsem se vítána. Proč se ale takhle necítím v Česku? Proč mě vždycky po návratu do Čech rozbrečí kde která prodavačka a nepříjemní lidé na ulici? Proč když někomu řeknu, že jsem z České republiky, tak mi většina lidí vždycky řekne, jak je Praha nádherná, ale… “lidi tam nejsou moc přátelští, že?” Vnímám tohle posledních 6 let a hodně často mě to mrzí a chtěla bych, aby i Češi poznávali jiné krajiny a naučili se důvěřovat a být otevření vůči cizincům a jiným národnostem.
Co je podle tebe smyslem dálkových tras? Co si myslíš, že ti PCT dala? Jaké jsou tvoje pocity po dokončení?
Tohle je velmi obsáhlá otázka. Každý si musí najít svůj vlastní smysl své cesty a každý si dojde ke svému poznání. Ať už na trailu přijdete na to, že chcete žít jiný život nebo že svůj život milujete, tak z PCT udělá mnohem silnějšího člověka a naučíte se čelit situacím, které vás nikdy v životě ani nenapadly. Já jsem celý můj smysl a mé poznání shrnula v mém článku, když jsem došla do Kanady.
Na kolik takové pětiměsíční putování po PCT vyjde zhruba finančně?
Tady hodně záleží na každého rozpočtu. Jsou lidi, kteří potřebují na pět měsíců 200 000 Kč a jsou lidi, kteří to zvládli za 25 000 Kč. Záleží jen na vás a na vašich požadavcích. Odráží se to vše od toho, jak moc jste ochotní vzdát se nějakého komfortu.
Když po 10 dnech dojdete do města a jste úplně vyřízení, tak si třeba chcete dáchnout a spát v čistém hotelu. Pokud na to nemáte budget, tak je samozřejmě vždy možnost spát v kempu nebo se vrátit zpět na trail. Stan a spacák jsou pro vás vždycky zadarmo. Takže tam byli lidi, kteří třeba vůbec nikdy nespali v hotelu. Já jsem vždy chtěla do nějakého hostelu nebo někde, kde budu moct spát v posteli.
Další důležitou položkou je jídlo. Záleží jen na vás jestli budete jíst levně a nebo se budete rozmazlovat lepšími jídly. Já jsem ze začátku jedla hodně levné potraviny (čínské polívky, kaše, tuňák), bohužel pro mě, jsem potom šla s váhou hodně dolů.
A když si stoupnete na váhu a zjistíte, že jste za 2 měsíce zhubli přes 15 kilo, tak se nad sebou trochu zamyslíte, jestli neděláte něco, co by mohlo vašemu tělu ublížit.Začala jsem si kupovat lepší, dražší jídlo (dehydrované jídlo od Mountain House).
A pak se taky můžete rozhodnout, jestli si ve městě zajdete do restaurace (25 dolarů) nebo jestli si na pokoji uděláte tu čínskou polívku (50 centů). Je to jen na vás. A pro spoustu lidí je pak taky směrodatné, kolik vypijí piva a alkoholu, protože ten váš rozpočet o hodně zvýší.
Já nepiju alkohol, takže jsem ušetřila spoustu peněz, naopak jsem si moc ráda užívala luxusu města (postel, burger, zmrzlina). Po cestě si musíte průběžně nějak obměňovat výbavu, ale s tím musí počítat každý, že mu po pár týdnech odejdou boty, zničí se oblečení atd. Já jsem se nakonec vyšplhala na částku 100 000 Kč. Nejsou v tom zahrnuté letenky a počáteční náklady na výbavu, kterou jsem si kupovala komplet novou.
Měla bys nějaké doporučení nebo povzbuzení pro lidi, kteří by se na PCT chtěli vydat?
Nechejte všechny starosti doma, vykašlete se na váš protivný a unavený obličeje a JDĚTE! Pokud vám nic nebrání, tak do toho prostě skočte po hlavě! Pokud to mohla pinda jako já zvládnout, tak to musí zvládnout úplně každý!
Já všem vždycky říkám, že klíčem k úspěchu je: “Don’t forget to smile, be kind and brave!” (Pro moji mámu: Nezapomenout se usmívat, být odvážný a laskavý.) Nic víc jsem nikdy na cestě nepotřebovala.
Ne všichni mají čas nebo nechtějí projít celou PCT, ale rádi by šli alespoň nějakou její část, měla bys nějaké doporučení?
Záleží na tom, jak moc času mají. Pokud má někdo dva nebo tři týdny, tak bych určitě doporučila si projít nejkrásnější a nejnáročnější část trailu v Sierra Mountains. Je tam přímo trail, který se jmenuje JMT (John Muir Trail), který ve své podstatě kopíruje PCT a jde přes hory. Pro spoustu hikerů je to nejnádhernější část trailu.
Pokud by člověk měl trochu více času, tak by určitě stálo za to si projít celý Washington, protože ten má vážně co nabídnout. Mně se líbily všechny části trailu a nemůžu říct, jestli se mi někde líbilo více.
Jaký byl návrat do reality? Jaké máš teď plány?
Návrat byl krutý. Pokud si člověk nevyzkouší žít v divočině, tak nemůže pochopit, jak moc velký je to šok se normálně sprchovat, spát v posteli a žít “normální” život. Celý článek je dostupný na blogu.
Občas teď sedím ve svém pokoji a mám chuť vypadnout. Minulý týden jsem přemýšlela, jestli bych si nemohla udělat díru do stropu, abych mohla z postele pozorovat hvězdy. Zeptejte se mě příští týden, jak mi jde realizace.
Nemůžu spát ve svém pokoji, protože jsem ve stresu ze všech věcí, které vlastním. Chtěla bych všechno vyhodit. Stresuje mě, každý den přemýšlet, co si oblíknu. Usmívám se na lidi, i když se oni neusmívají na mě. Nerozbrečela jsem se, když mi v nákupním centru ve výtahu moc milý pán řekl: „Tak sakra uhni.“ Nene, nenene. Nerozbrečela jsem se, ani když jsem omylem žduchla do pána v tramvaji, který mě zpražil pohledem a jen pronesl „To se mi snad zdá.“ Jsem hrozně citlivá. Spíš teda přecitlivělá. Každá blbost mě rozbrečí. Písnička v rádiu, kterou jsem poslouchala na trailu. Jakákoliv zmínka o trailu. A vlastně jakákoliv zpráva od kamarádů z trailu. Pohled na můj batoh v koutě mi nahání husí kůži. Boty na podpatku v druhém koutě ještě více. Děsí mě dokonce i moje čisté nohy. A neměla bych zmínit politickou situaci?
Mám teď spoustu práce s knihou, kterou chci mít dopsanou v lednu. Musím také psát diplomovou práci a čekají mě troje státnice. Nic příjemného. Kromě té knihy, ta mě hodně baví. Číst si po sobě všechny příběhy, které jsem si napsala, je více než k popukání. Vůbec nechápu, kdo byla ta pitomá holka na začátku mé cesty.
Největší životní událostí je pro mě právě teď ale adopce mého nového parťáka pro můj další trail – Sibiřského Huskyho Kaira, který teď vyplňuje všechny černé místa a díru v mém srdci. Trénujeme, spíme spolu pod širákem a připravujeme se na společné cestování.
Na začátek bych s ním chtěla projít nějaký kratší trail (GR20 – 180 km) a pokud nám to bude klapat, tak bychom se spolu vydali na nějaké větší dobrodružství. Brousím si trochu zuby na E1, kterou jsem zmiňovala (7000km), ale to je všechno ve hvězdách.
A kdyby nic z toho nevyšlo, tak mám na Bucket Listu tolik položek, že se určitě nudit nebudu – a čtenáři mého blogu určitě taky ne! Mějte se všichni krásně a nezapomeňte, že všechno je o lásce! O lásce, kterou jste dali a o lásce, kterou jste byli obdarováni! Pokud by měl někdo nějaké další otázky, moc ráda je zodpovím, jak na mém blogu, tak i na instagramu, kde sdílím všechny novinky.
Kdo je Lucka aneb Holka s Bucket listem?
Dostala jsem od Radky za úkol, napsat pár vět o mě. Kdo, vlastně jsem? Jako první mě napadlo, že napíšu „Jsem úplně normální holka.“ A pak jsem se zasmála mému vlastnímu vtipu. Normálnost mě obešla obrovským obloukem, ale díky tomu jsem narazila na mnohem zajímavější vlastnosti. Jsem spíš tak lehce otravná, trochu trapná, občas úplně vypatlaná, mám debilní nápady a VŮBEC SE ZA TO NESTYDÍM.
Vždycky jsem se snažila zapadnout a pár let jsem byla ta normální holka, která chodí na párty, pije alkohol, tančí u tyče a snaží se na někoho zapůsobit. Než mi došlo, že chci od svého života trochu více. Začala jsem s Bucket listem a od té doby je můj život mnohem bohatší a mnohem víc naplňující. Dříve jsem se bála nosit extravagantní oblečení. Kdyby mi teď přišlo jako báječný nápad, vytetovat si prdel na čelo, tak to udělám.
Kdybych mohla něco změnit v naší společnosti, tak přinutím každého vystoupit ze své komfortní zóny. Všichni by byli překvapení, jak báječný pocit je, dělat věci, které si moc přejeme, ale nemáme na ně koule. Udělejte pro mě teď prosím jednu věc. Vezměte si tužku a papír a napište si pár věcí, které byste jednou chtěli dokázat, ale myslíte si, že to nikdy nezvládnete. Začněte svůj vlastní Bucket List!! Díky.
Jo a samozřejmě nechci zapomenout na pár údajů, které stalkeři milují. Takže, pokud chcete vědět o každém mém kroku, tak … TAK MÁTE SMŮLU! Neovládám sociální sítě a nesdílím si každou snídani ani každý koláč, který zrovna jím.
Momentálně jsem ale zamilovaná do mého nového přítele. Jmenuje se Kairo A.g. Husky Sibiřský. Pokud chcete vědět o každém jeho kroku, tak můžete koukat na můj instagram, ale to nebude na dlouho, jelikož jsem si jistá, že si za chvíli pořídí svůj vlastní instáč. Proto mě budete moc dál sledovat na mojí Fejsbůkové stránce, kde se vždy dozvíte o novém článku na mém blogu. No, a pokud jste takoví ti správní, opravdoví stalkeři, tak budete každý den mačkat F5 na mém blogísku. A pokud jste úplní fajnšmekři, tak mi můžete psát romantické básně o mých špinavých nohou na email ([email protected]).
Úplně nenormální Holka s Bucket Listem Lůca.
Byl rok 2020 vážně tak na ho*no? A jaké jsou naše plány na rok 2021?
Jak rychle se rozloží toaletní papír a další hygienické produkty v přírodě?
10 důvodů, proč píšu blog o cestování, i když nesnáším slovo bloger(ka)
Proč mi nevadí sbírání odpadků po ostatních lidech
13+1 tipů na vybavení na kempování, na které nedáme dopustit
ŠTĚNICE: Jak poznat jejich kousnutí, na co si dát pozor a jak se jich zbavit
Jaké jsou naše plány pro rok 2019?
10 tipů na netradiční vánoční dárky pro cestovatele
