Panamericana (3): Předali jsme klíčky a doufáme že auto znovu uvidíme

V reportu z minulého týdne jsem popisovala, jak jsme přebookovali letenky do Hamburgu a pořádně si mákli, abychom auto uvedli do stavu, ve kterém jsme ho chtěli přepravit do Chile. Jelikož měl Ivar v neděli dvojitou směnu a auto měl s sebou, aby se přepravil z práce číslo jedna do práce číslo dva, tak jsme si balení nechali na pondělní dopoledne.

Závěrečné balení na roční cestu

Do prostoru pod postelemi se nám vejde celkem 5 velkých přepravek s vybavením a 2 malé, ve kterých převážíme jídlo. Ráno jsem nemohla dospat a těšila jsem se na to, až budeme mít balení za sebou, zabouchneme za sebou dveře od auta a vyrazíme do Osla. Představovala jsem si to jednoduše: projdeme spolu jednotlivé bedny a Ivar tak bude mít šanci vidět, kolik (nejen) sportovního vybavení si s sebou bere, někde v hlavě se mu spojí kolečka, rozsvítí kontrolka a bude schopen to trochu zredukovat.

O jak naivní jsem byla! Ráno vstaneme a Ivar si chystá vrtačku a přímočarku, že ještě přešroubuje nohu u postele, dodělá záclony, uřízne ještě jednu poličku a podobně. No, šly na mě mdloby.

Nakonec šlo ale balení překvapivě rychle: jednu a půl bedny zabírá horolezecké vybavení, v jedné má Ivar vybavení na free-diving, v jedné a půl je vybavení na turistiku a kempování a do poslední jsme prostě naházeli veškerý další bordel, který jsme zrovna nevěděli kam dát. Stejně to ještě v Chile desetkrát přerovnáme.

Naloženo. Můžeme jet.

Dlouhá cesta na jih

Zatímco Ivar řezal poličku a vymýšlel jak přidělat pádla na strop, tak já jsem se rozhodla sbalit kola do krabic. Jsem klasický cyklista – uživatel, který v případě nouze sundá přední kolo na rychloupínáku popřípadě vymění duši, ale v kolech (ani v autech) jsem se nikdy nijak nehrabala.  No, zasekla jsem se hned na první položce: sundat pedály. Tak prosím vás, kdybyste tohle někdy dělali, tak každý pedál se povoluje na jinou stranu. Já jsem si to ve chvíli zoufalství musela vyhledat na youtubu.

Kromě tohohle malého zádrhelu už to šlo poměrně snadno. Ještě jsme na střechu nahodili box s kanoí, nacpali do auta letní pneumatiky a vyrazili na etapu č. 1 – sedmihodinovou cestu do Osla. Cesta mezi Trondheimem a Hamarem je pěkně namrzlá a zasněžená a jízda na letních gumách by nepřipadala v úvahu. 

Ono kdybychom vyjeli o týden dřív, jak jsme původně zamýšleli, tak bychom měli problém přezout pneumatiky i v Osle. Ivarova mamka totiž bydlí na kopci, kde když nasněží, tak je občas problém vyjet i s 4X4 a hřebíkatejma pneumatikama. Naštěstí v Osle prší a má pršet celý další týden. Ještě nikdy nám takováhle předpověď počasí neudělala takovou radost!

Mimochodem až budete hledat inspiraci, co dělat na několikahodinové cestě autem, tak když zrovna neposloucháme podcasty nebo hudbu, tak sjíždíme hudební kvízy na youtubu. 

Do Osla jsme přijeli krátce před půlnocí, naházeli do sebe večeři a rozmýšleli, kudy druhý den pojedeme. Až do poslední chvíle jsme si totiž nebyli jistí, jestli to vzít skrze Švédsko a přejet mosty do Dánska, tak abychom nebyli vázaní na žádné trajekty nebo jestli nám naopak bude vyhovovat čas a cena nějakého z trajektů odjíždějících z Norska do Dánska. 

Našli jsme trajekt Larvik – Hirsthals za pouhých 800 NOK (2.000 Kč), který nám seděl časově naprosto perfektně. Dobrá rada nad zlato: Nikdy nekupujte lístky na trajekt po zběsilém balení, sedmihodinové jízdě ve tmě a na ledu a krátce po půlnoci.

Dvakrát měř a jednou kupuj lístky na trajekt…

Následující ráno totiž Ivar přezul pneumatiky k trajektu jsme přijeli s více než hodinovou rezervou. Ivar si ještě pochvaloval, jak to všechno vychází. Až do té doby než se na něj paní při kontrole lístků podívala se zdviženým obočím a zeptala se: “Víte, že máte lístky na zítra, že jo?”

Při rezervaci lístků totiž Ivar kliknul na zítřejší datum, ale vzhledem k tomu, že bylo krátce po půlnoci, tak měl zvolit dnešní. Velké “ups” a 900 NOK (2.300 Kč) navíc za lístek. To se nám to krásně nasčítává. Zatím jsme si připlatili 3.000 Kč za přebookování letenek, 2.300 Kč za nový lístek na trajekt… Co tam máme dál? 

Nedá se ale nic dělat. Platíme tedy za nový lístek a čas na trajektu trávíme hraním Ticket to Ride, učením se španělštiny a sepisováním článku o přestavbě dodávky. Ze severonorského Hirtshals je to ještě pět hodin jízdy do Hamburku a tak spíme po cestě na odpočívadle. 

Mysleli jsme si, že máme celkem malé auto a že cestování v něm bude dost natěsno. Po naložení dvou krabic s kolama musím říct, že jsme nevěděli, jak takový správný "natěsno" vypadá. Tady se Ivar zrovna snaží najít najíbečku na telefon, která je v předním kaslíku.

Poslední noc v dodávce v hamburgských docích

Od našeho shipping agenta jsme dostali adresu doků v Hamburku, kam máme auto doručit. Jenže pracovní doba přepravní společnosti je od 7 ráno do 2 odpoledne, takže jsme si nedělali iluze, že to stihneme.  Původně jsme chtěli navštívit mého kamaráda a přespat u něj, potom co odexpedujeme auto. 

Jenže tím, jak jsme posunuli náš let jsme se strefili do kamarádovy dovolené a spaní u něj tedy nepřipadalo v úvahu. Tak jsme si řekli, že namísto toho zajdeme do potápěčského obchodu v Hamburku koupit Ivarovi závaží. (V Norsku nebyli k sehnání a Ivar byl odhodlaný letět s osmi kilama olova). 

Večer jsme obhlídli doky a rozhodli se spát na parkovišti přímo před přepravní společností. Což možná nebyl ten nejlepší nápad, protože hamburgské doky očividně nikdy nespí a kontejnery překládají obřími jeřáby i přes noc. 

Odevzdáváme klíčky

Letadlo do Trondheimu nám letí až v 15.00, tak máme v plánu dodávku odexpedovat hned ráno, jakmile přepravní společnost otevře. Kvůli zvukům z přístavu ani jeden moc nespíme, takže nám budíček v půl sedmé ráno nedělá problém. 

Na cestovatelských diskuzích jsme četli, že si máme přikurtovat všechno v autě, že propan butanová bomba musí býr prázdná a nádrž u auta taky. Taky nevíme, jestli budeme muset sundávat náš střešní box s kanoí, nebo jestli se vlezeme na výšku do kontejneru i s ním. Chtěli jsme se na to zeptat v kanceláři přepravní společnosti, ale paní za přepážkou na nás hledí naprosto nechápavě, co po ní chceme. Neumí totiž ani slovo anglicky. 

Chvíli na nás kouká a krčí rameny a pak zavolá kolegu. Ten anglicky sice rozumí, ale mluvenej projev mu taky moc nejde. No nic. Alespoň pochopil, že bychom mu rádi předali naše auto, které má jet do Chile. 

Odchází tedy někam telefonovat a my z útržku desetiminutového hovoru rozumíme pár větám typu: “Já o ničem nevím”, “Co s tím mám dělat” a “Keine Ahnung!”. Vrací se ale s úsměvem, dá nám jednu A4ku a že prý za námi přijde někdo jiný si auto přebrat. 

Polknu tedy svoje otázky ohledně toho, co a jak máme sbalit a zajistit a říkám si, že se radši zeptám onoho člověka, co bude auto nakládat. Snad bude vědět víc než tenhle “KeineAhnungKancelářskáKrysa.”

Zajistíme tedy kola a další věci, které by mohly v autě na rozbouřeném moři poletovat a odpojíme (samozřejmě plnou) plynovou bombu. Po dvaceti minutách přichází ještěrkář ve žluté vestě. Ptám se ho tedy na výšku kontejneru a náš střešní box. Ale opakuje se scénka z kanceláře. Borec je sice zhruba v našem věku, ale anglicky umí říct tak “oukej!”. Jako počítala jsem s tím, že budeme potřebovat tlumočníka v přístavu ve Valparaísu, ale že v Německu nebudou umět kváknout anglicky mě docela překvapilo…. 

Nicméně jsme předali klíčky a papír klukovi ve žluté vestě, zamávaly dodávce a fakt doufáme, že týpek pracoval pro přepravní společnost a že se s s naším autem za měsíc a kousek shledáme ve Valparaísu. 

Radka Realcamplife cestovatelský blog o Norsku

Radka žije už nějaký pátek spokojeně v Norsku. Nyní se ale s přítelem rozhodli objevit Ameriku a projet Panamerickou dálnici ve své konvertované dodávce.

Více o nás a našem blogu si můžete přečíst zde.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

Rolovat nahoru