Jak si můžeš dovolit pořád tak cestovat? Kde na to bereš čas a a peníze? To jsou nejčastější otázky, na které se mě ptá každý druhý. O svém stylu cestování, kdy mě měsíc na cestě vyšel častokrát levněji než měsíc v Norsku už jsem se rozepisovala dříve v článku: Kde bereme čas a peníze na cestování. Dneska vám ale chci napsat něco o tom, jakou práci vlastně dělám a proč ji dělám. (Spoiler: protože mi dovoluje cestovat 🙂 )
Proč jsem odjela do Norska?
Nejsem ten klasický případ lidí, kteří by rádi vyrazili do Norska na letní brigádu, protože si tak mohou vydělat na české poměry spousty peněz a pak zase hurá domů. Já jsem do Norska přiletěla v lednu 2012, abych studovala semestr na Technické univerzitě v Trondheimu.
Jenže Norsko je jedna z nejdražších zemí a poměrně brzy mi začalo být jasné, že mi erasmácké stipendium nebude na život stačit. Navíc se mi po půl roce vůbec nechtělo domů. Pobyt jsem si tedy prodloužila o další rok, kdy jsem zůstala na univerzitě na pracovní stáži a rok poté mě přijali na magisterské studium.
Norským studentům kryje náklady na život a studium studentská půjčka, na kterou ale cizinci většinou nemají nárok. Jedinou možností bylo tedy si najít práci.
Jak jsem si našla práci v Norsku?
Já s oblibou říkám, že místo toho, abych si já našla práci, tak si práce našla mě. Napsala jsem sice pár emailů, ale na žádný z nich jsem nedostala odpověď. Zeptala jsem se tedy kamarádky z Polska, která pracovala v jednom velkém hotelu ve městě, jestli by mi nepomohla a další týden už jsem měla pohovor a týden poté jsem nastupovala.
Jako pokojská v hotelu jsem pracovala přes dva roky. Celkem nás tam bylo kolem třiceti holek z celého světa: Polky, Litevky, Lotyšanky, Rusky, Turkyně, Filipínky, holky z Ugandy, Keni nebo Eritrey, Bosny a Hersegoviny, Bulharska a jedna nebo dvě Norky.
Norštinu po nás nikdo nevyžadoval, ale pracovalo se ve dvojicích a občas na mě vyšla dvojice s Turkyněmi, které mluvily jenom norsky. Stejně tak naše šéfové, které byly z Bosny a Hercegoviny neuměly moc anglicky.
TIP: Za sedm let života v Norsku jsem se naučila, že hledání práce v Norsku je především o networkingu. Znáte někoho, kdo zná někoho, kdo zná někoho. V Norsku také hodně dají na (norské) reference.
Jak jsem začala pracovat jako osobní asistentka pro postižené v Norsku?
Na začátku roku 2014 jsem odjela studovat na semestr na Špicberky, takže jsem z práce odešla. Měla jsem našetřeno něco málo peněz, což mi dalo jistotu, že když se hodně uskromním, tak se na Špicberkách budu moct soustředit jen na studium a nebudu si muset hledat práci.
Bylo mi ale jasné, že to bude jen tak tak a po návratu zpět do Trondheimu se budu muset začít pěkně otáčet. Naštěstí mi v hotelu slíbili, že se mám kam vrátit. S návratem do Trondheimu jsem ale začala pracovat na praktické části diplomky a denně jsem musela trávit i 16 hodin v laboratoři a to včetně víkendů.
Můj školitel mi dokonce po jednom dlouhém dni, který jsme strávili chytáním ryb na fjordu a jejich následným zabíjením, tříděním vzorků a sušením sítí, které se protáhlo dlouho do noci řekl, že si musím vybrat, jestli chci studovat školu nebo dělat nějakou nekvalifikovanou práci. Nebudu lhát, rozbrečela jsem se jak malá holka. Když jsem se ale trochu sebrala, tak jsem mu řekla, že není problém a kdy se k němu mám nastěhovat, protože jestli chce abych skončila v práci, tak nebudu mít jak zaplatit nájem a z čeho žít. Tak mu trochu sklaplo.
Zachránila mě ta samá kamarádka z Polska, která mi už jednou dohodila práci v hotelu. Zatímco já jsem byla na Špicberkách tak ona z hotelu odešla a začala pracovat jako osobní asistentka pro tělesně postiženého kluka a zeptala se mě, jestli by to nebylo něco, co bych byla ochotná zkusit.
Práce byla velmi flexibilní a já mohla kývnout na večerní a noční směny, takže se to dalo kombinovat s prací v laborce. Občas to bylo ale hodně na prášky, když člověk skončil v půl osmé ráno noční směnu a v osm ráno už začínal chystat věci v laboratoři.
TIP: Ani v mé druhé práci jsem nepotřebovala a nepotřebuji norštinu. Můj klient je spokojený, že si může procvičovat angličtinu, pozná lidi z jiných kultur a dává mu to určitý pocit soukromí, když například mluví norsky s kamarády nebo rodinou.
Takže určitě lze najít práci v Norsku bez znalosti norštiny, ale čím dříve se naučíte, tím lépe pro vás. Určitě vám to otevře mnohem více dveří.
Co obnáší práce osobní asistentky pro postižené v Norsku?
To se samozřejmě liší klient od klienta v závislosti nejenom na jeho diagnóze. Někdo (jako můj klient) potřebuje asistenty 24 hodin denně, kteří mu pomáhají naprosto se vším. Jiní mají asistenty třeba jen na pár hodin denně nebo týdně, kdy potřebují pomoc například s nákupem nebo úklidem. Někdo pravcuje pro klienty s mentálním postižením, někteří jsou jen zdravotně postižení a někde je to kombinace.
Faktem je, že v každé takovéhle práci podepisujete zároveň se smlouvou i doložku o mlčenlivosti, takže vám technicky nemůžu říct, co v práci dělám. Můj zaměstnavatel je ale v tomhle poměrně benevolentní a hlavně je v Norsku celkem veřejně známou osobou, která veřejně mluví o svém životě a diagnóze.
Často se setkávám s tím, že lidé vidí člověka na elektrickém vozíku a automaticky předpokládají, že je i mentálně postižený. Stává se nám, že občas někam přijdeme a lidé automaticky mluví na mě, o mém klientovi mluví ve třetí osobě a obecně se chovají, jako kdyby tam nebyl. On je naopak velmi inteligentní a když má náladu, tak se s ním dá mluvit hodiny a hodiny o různých tématech.
Další takové dogma je, že si lidé myslí, že postižení nepracují a jenom žijí ze státních dávek. Můj klient naopak pracuje na 100% úvazek a je to totální workoholik. Pamatuji dny, kdy jsme z jeho kanceláře odcházeli klidně ve čtyři ráno. Sám o sobě říká, že hýbe jenom třema prstama a stejně vydělává víc peněz než jeho táta. Jeho práce je velmi zajímavá, ale jsme zpět o doložce o mlčenlivosti…
S klientovou prací také souvisí moje pracovní doba. Od té doby, co nastoupil do práce, tak mají denní směny jenom rodilí Norové, kteří často plní funkci sekretářek – píšou emaily, prezentace, účastní se různých meetingů a podobně. Já jsem tak odsouzená k nočním směnám.
Moje pracovní doba je 12 hodin a člověk má nějaké příplatky za práci v noci, soboty a neděle, takže z finančního hlediska to rozhodně není špatná práce. Stejně tak se nedá říct, že bych se úplně předřela, ale to dost záleží.
Někdy kolem klienta pobíhám a nezastavím se jak je noc dlouhá a někdy usne o půlnoci a já pak mám víceméně volno. Mám ale aktivní noční směny, kde je podmínkou, že nesmím spát. Občas ho dojdu skontrolovat a když něco chce, tak si na mě zavolá.
Ivar třeba nedávno nastoupil do nové práce, kde má pasivní noční směny. Což znamaná, že se tam v podstatě chodí jen vyspat a je tam pro případ, že by někdo z jeho klientů měl v noci nějaký problém. Pasivní noční směny jsou ale placené jenom za každou třetí hodinu. Ale mně to rozhodně nezní špatně být zaplacen za to, že si člověk pospí jinde než doma v posteli.
Noční směny jsou v podstatě důvodem proč píšu blog. Během studií jsem takhle po nocích napsala diplomku a po dostudování jsem neměla moc co dělat. U filmů a seriálů usínám a skrolování facebookem ve čtyři ráno mě fakt nebaví. Klobouk dolů všem blogerům, kteří se tomu věnují ve volném čase. Já bych to asi nedala 😀
Musím mít pro práci osobní asistentky v Norsku nějaké vzdělání?
Klientova diagnóza je také zajímavé téma. Nejenom, že bych o ní díky smlouvě o mlčenlivosti neměla vůbec mluvit, ale dokonce nemám žádné právo na to abych ji vůbec znala. Což mně osobně přijde dost na hlavu. Jinak přestože v práci zacházím s různými lékařskými přístroji, které můj klient kvůli své diagnóze potřebuje, tak po nás nikdo (zatím) nevyžaduje žádné lékařské vzdělání. Naopak můj klient zdravotní sestry bytostně nesnáší, protože se k němu chovají jako k nemocnému pacientovi.
V tom vlastně spočívá práce osobního asistenta – být něčí ruce a nohy a ne mozek. Když se klient rozhodne, že se chce opít, tak mu naleju panáka a podržím brčko. Když se rozhodne, že bude kouřit trávu, tak mu ubalím jointa. Narozdíl od zdravotních sester není mojí náplní práce mu dát přednášku o jeho diagnóze a možných komplikacích. Naopak to je něco, kvůli čemu bych hypoteticky mohla o práci přijít.
Dovolená kdykoliv?
Důvodů, proč dělám tuhle práci a ne obor, který jsem vystudovala je hned několik. Ten hlavní je možnost mít v podstatě kdykoliv dovolenou. Momentálně pracuju na 50 procentní úvazek, což znamená, že mám zhruba 7 nočních v měsíci. Pokud se mi směny nehodí, tak si je můžu s někým prohodit, nebo říct, že je nechci. Zbytek času tedy můžu trávit pohodlně na cestách.
V minulosti jsem ale pracovala i na 100 a více procent. V praxi to vypadalo tak, že když jsem byla v Trondheimu, tak jsem jen pracovala a spala. Naopak když jsem měla volno, tak jsem pronajala byt a vypadla cestovat.
To mi plně vyhovovalo v době, než jsem poznala Ivara. Teď je to o něco komplikovanější, protože musíme skloubit dohromady dva rozvrhy (Ivar ještě donedávna pracoval ve stejné práci jako já). Navíc Ivar stále ještě studuje a nemůže si zdaleka dovolit cestovat tak často jako já. A mně se zase bez něho už cestovat nechce. Aktuálně bych tedy preferovala spíše vyšší úvazek a tím pádem vyšší výplatu, ale člověk asi nemůže mít všechno.
Má to nějaké nevýhody?
Co vnímám jako nevýhodu je to, že často nevím, kdy budu pracovat. Rozvrh vím zhruba na tři měsíce dopředu a i tak se mi během té doby ještě desetkrát změní. Takže si třeba vymyslím 14-ti denní dovolenou na Islandu a najednou dostanu rozvrh a zjistím, že všechny moje směny jsou zrovna v tomhle období. Zároveň nevím, jestli budu pracovat v Trondheimu nebo někde jinde. Kvůli tomu jsem třeba byla vyhozena z posledního kurzu norštiny, protože jsem neměla dostatečnou docházku.
Další negativum je, že se špatně vyrovnávám s nočníma směnama. Během dne se mi strašně špatně usíná a všechno mě probudí. Do toho máme spolubydlícího, který doteď nepochopil, že pracuju v noci a klidně přijde domů ve tři odpoledne a začne koukat na posranej fotbal, kterej si pro lepší zážitek zapojí do našich repráků. Nebo v létě sousedi nad námi rekonstruovali byt a šest týdnů od rána do večera něco zbíjeli a vrtali.
Kromě spánku mě trápí i nepravidelný režim. V noci se mi chce strašně spát a nejsem schopná jíst. Můj klient navíc jíst nepotřebuje – má sondu přímo do žaludku přes kterou mu člověk párkrát za den dá proteinový nápoj. Jí v podstatě jenom na chuť, zásadně večer během toho, co kouká na fimy.
Jeho byt je nacpán vším nezdravým hnusem, co si dovedete představit – několik druhů chipsů, čokolády, sladkosti, soft drinky… Navíc si většinou naporoučí chipsy, sní jich pět a zbytek si prý máte nechat nebo vyhodit do koše… Takže přes noc nejím buď vůbec anebo jím jako totální hovado.
Přes den to pak není o moc lepší. Zatím jsem nevymyslela, jestli si mám dát snídani před tím, než si jdu lehnout ani jak jíst během dne. Bez nadsázky můžu říct, že v době, kdy mám noční se měním na totální zombie, která jenom pracuje a spí a jinak v její blízkosti nechcete moc být…
Další věc, kterou je trochu morbidní zmiňovat, ale je potřeba zmínit je , že můj klient nemá moc dobré prognózy na dlouhý život. V momentě, kdy zemře, tak nemám v zaměstnání žádnou záchranou síť. Společnost, která mě zaměstnává nemá povinnost mi najít jiného klienta. V podstatě mám nárok jen na jeden měsíční plat a pak musím na pracák. Netřeba zmiňovat, že to bude pravděpodobně dost velká psychická zátěž a nechci si představit, že bych zrovna já byla ve službě, když na to dojde.
Nicméně zatím ta volnost, kterou v práci mám převažuje většinu nevýhod. Nedovedu si představit práci, kdy mám pět týdnů dovolené ročně. Už jenom proto, že minimálně dvakrát za rok jezdím domů do Čech za rodinou a s jakoukoliv jinou prací by mi na to padla většina dovolené. Zbylo by mi možná 14 dní a to bych se upřímně zcvokla. Za to mi vidina vyššího společenského statusu nebo větší výplaty fakt nestojí.
Samozřejmě ale nemám v plánu zůstat v této práci navždycky. Zbývá nám rok, než Ivar dostuduje a než chceme vyrazit na cestu po Panamerican highway z Argentiny na Aljašku. Takže ten rok snad ještě doklepu a po návratu máme v plánu se nevracet do Trondheimu, tak uvidíme, co mi život nachystá 🙂
Pokud by vás zajímalo více informací o tom, jak si najít práci v Norsku, tak můžete mrknout na tenhle článek, kde jsou mimo jiné i zkušenosti dalších lidí s různými pracemi v Norsku (asistent ve školce, práce v rybím průmyslu…).
Kompletní průvodce hledáním práce v Norsku od Nikoly z Pracuj v Norsku:
Další články o Norsku, které by vás mohly zajímat:
Jaká platí pravidla pro létání s drony v Norsku (2021)?
Velryby v Norsku: Zimní výprava za kosatkami a keporkaky na Skjervøy
Trondheim: Co navštívit v bývalém hlavním městě Norska?
Preikestolen: Praktické informace před cestou
Krásy jižního pobřeží Norska aneb co nevynechat cestou na Preikestolen
Nejkrásnější jaro v Norsku? Jeďte do Hardangeru, když rozkvetou sady.
Nejnovější články na blogu:
Jaká platí pravidla pro létání s drony v Norsku (2021)?
Byl rok 2020 vážně tak na ho*no? A jaké jsou naše plány na rok 2021?
Velryby v Norsku: Zimní výprava za kosatkami a keporkaky na Skjervøy
Trondheim: Co navštívit v bývalém hlavním městě Norska?
Preikestolen: Praktické informace před cestou
