Plánujete rodinnou dovolenou a chtěli byste si dopřát trochu exotiky za rozumnou cenu? Na jaře tohoto roku jsme rozhodli navštívit Maroko s mojí sestrou, jejím manželem a dětmi (kluci 9 a 12 let). Naše týdenní putování nás zavedlo z rušné Marakeše, přes berberské vesnice v podhůří Atlasu až do pouštního kempu na Sahaře, kde si kluci vyzkoušeli jízdu na velbloudech a sandboarding.
V následujícím článku vám chceme ukázat, že se nemusíte bát procestovat Maroko s dětmi. Místní mají děti v oblibě a zábavu si naši kluci našli doslova na každém kroku. Ať už se jednalo o připravené aktivity jako jízdu na velbloudech nebo sandboarding nebo když si mohli jen tak hrát v poušti, plácat bahenní sochy na břehu řeky nebo slézat všemožné kopce a skály…
Mimochodem, naši kluci se shodli na tom, že Maroko byla ta nejlepší dovolená! Pokud plánujete podobnou dovolenou, nechte se inspirovat naším 7 denním itinerářem!
Několik postřehů o cestování po Maroku s dětmi najdete na konci článku.
Prohlídka mediny, různých suků, návštěva tradičního hamámu a ochutnávky grilovaných specialit na náměstí Jama el Fna
Ráno taxi na letiště, vypůjčení auta a přejezd do Imlilu, procházka k vodopádům
Dopoledne v Imlilu, dlouhý přejezd do Ait Ben Haddou (Google maps říkají 230 km a 5 hodin, ale nám to zabralo celé odpoledne se zastávkami na jídlo a focení)
Dopolední prohlídka městečka Ait Ben Haddou, oběd, soutěska Dodres přejezd k ubytování v soutěsce Todra
Dopolední prohlídka soutěsky a nákup koberce, přejezd do Merzhougy, večerní projížďka na velbloudech a lekce bubnování v berberském kempu
Projížďka na velbloudech na východ Slunce, dopoledne v berberském kempu a dlouhý přejezd do Ait Ben Haddou
Další dopoledne v Ait Ben Haddou (opravdu jsme si to městečko zamilovali), návrat zpět do Marakéše, tentokrát jinou cestou skrze Telouet
DEN PRVNÍ: PROHLÍDKA MEDINY V MARAKÉŠI
Příjezd do Marakeše pro nás pro všechny znamenal hodně stresu. Wendy s rodinou přistávali o něco dříve než my, a tak jsme se dohodli, že se potkáme až v riádu, kde jsme měli zamluvené ubytování.
Medina (centrum Marakeše) je ale naprosté bludiště. GPS vám sice najde budovu, ve které se ubytování nachází, ale často vás k ní navede z druhé strany. Takže abyste našli vchod musíte obejít dva bloky, vyhnout se nahánění deseti stánkařů, zaplout do tmavých uliček a rezolutně odmítnout nabídky místních, že vám ukáží cestu.
Tuhle chybu totiž udělala Wendy a hned se na ní nalepila skupina dětí, ze které se stala skupina výrostků a dohadování se o tom, že jim mají zaplatit 100 dirhamů za pomoc nebylo Wendy ani dětem ani trochu příjemné.
Naštěstí jsme se ale večer zvládli potkat a druhý den za denního světla už medina zdaleka nebyla tak strašidelná jako první noc. Kluci si užívali prolézání uličkami a se zájmem pozorovali, jak se smlouvá. Z vět typu: „Tati, tak mu ty peníze dej a už se nehádejte“ se rychle stalo „O kolik jsi to usmlouval?“
Netrvá to dlouho a ztrácíme se v uličkách mediny neboli sukách. V některých z nich je pořád ještě k vidění rukodělná výroba kůže nebo kovových lamp, které vypadají jak z Pohádek tisíce a jedné noci.
Kluci tráví minuty sezením na bobku před místním, který nohou ovládá soustruh, na kterém vyrábí dřevěnné šachové figurky.
Zatímco si Wendy zkouší kožené sandály v jednom stánku jiný obchodník umotá Matymu ze šály turban a přejmenuje ho na Mustafu. K mému překvapení za to nic nechce. Jen to, abychom se podívali do jeho obchodu (kde si Wendy stejně nakonec koupí tuniku, takže tleskám nad obchodním tahem 🙂 )
Odpoledne a večer si bereme s Ivarem na starost hlídání kluků a Wendy se Zdendou posíláme na tradiční hammám. Ne, to není jídlo, ale turecká lázeň, která je rozšířená v celém islámském světě. Začíná nahřátím v místnosti s vysokou teplotou vzduchu i vlhkostí a pokračuje peelingem a masáží. Místní si prý hammám dopřávají alespoň jednou týdně. Některé hammámy jsou prý vybudované vedle pekáren, protože sdílí teplo. Zatímco se jim v pekárně peče chleba, tak si marocké ženy můžou dopřát koupel a masáž. Geniální!
S klukama vyrážíme na náměstí Jemaa el-Fna. Během dne tu najdete pouze prodavače slunečních brýlí a jiných cetek a pár stánků s pomerančovým džusem. Za soumraku ale celé prostranství zaplní krotitelé hadů, hudebníci, tanečníci či vypravěči příběhů (kteří po vás samozřejmě budou chtít tisíce dirhámů a pět kilometrů velbloudů k tomu, když se na chvíli zastavíte a zaposloucháte se 🙂 )
Hudební vystoupení nejsou zdaleko to nejlepší, co Jemaa el-Fna nabízí. Ve večerních hodinách se tu vyrostou stánky jak houby po dešti a v každém z nich se grilují a připravují nejrůznější speciality. Ochutnat můžete grilované špízy, tradiční marocký tažín, ale i ryby a jiné mořské potvory nebo šneky. Specialit jsme ochutnali hned několik. Dokonce i šneky. A to nejlepší nakonec. Tři deci čerstvého pomerančového džusu vás tu vyjdou zhruba na 12 korun!
Kde jsme nocovali:
Riad Dihya – Pohodový tichý riád v centru Mediny, navíc jen pár minut chůze od náměstí Jama el Fna. V podstatě za rohem je skvělá restaurace Chez Brahim, kterou jsme si zamilovali 🙂
DEN DRUHÝ: Z MARAKÉŠE DO IMLILU
Na druhý den vyrážíme půjčenými auty na jih do hor Vysokého Atlasu. Ubytování máme zajištěné ve vesničce Imlil, který leží ještě o pár metrů výš než Sněžka. Imlil je sice malá vesnice, ale míří do ni nadšenci do horské turistiky, kteří chtějí zdolat čtyřtisícový Jabal Toubkal – nejvyšší horu severní Afriky. Jabal Toubkal je sice jednoduchá hora, kam se vyškrábe skoro každý, ale v zimě a navíc s dětmi nás to neláká.
Volíme tedy pohodovou procházku k místnímu vodopádu. V půli cesty ale půlka osazenstva vzdává, protože Matyho skolila faraónova pomsta. Náhodně jsme ale v našem riádu ubytování s několika dalšími Čechy, tak se Wendy podaří vyžebrat Imodium a ráno mu je zase hej.
Kde jsme nocovali:
Atlas Chateau – Riád trochu stranou Imlilu s nádherným výhledem na Jabal Toubkal a ostatní hory. Cesta k riádu vlastním autem po horské silnici je trochu dobrodružná. Majitel nám ochotně ukázal možnosti procházek po okolí a k večeři připravil vynikající tažín.
DEN TŘETÍ: Z IMLILU DO STŘEDOVĚKÉHO MĚSTEČKA AÏT BENHADDOU
Celý den se nese ve znamení dlouhé cesty z Imlilu do Ait Ben Haddou. Naštěstí je pořád na co koukat. Postupně opuštíme zasněžené hory a klikaté silnice v nich a sjíždíme do údolí, kde všechno kvete. Krajina se mění co každou půl hodinu.
Baví nás hlavně prodavači šutrů, kteří jsou všude. Mají nejrůznější triky, jak vás donutit zastavit. Na křižovatce na vás zběsile mávají a tváří se jako že vám ukážou cestu. Jakmile ale zastavíte a srolujete okénko, už vám tam cpou zářivě pomalovaný šutr.
Při jedné z mnoha fotících a čůracích zastávek jsme se šli s Ivarem projít kus od silnice na malý kopec. Ivar už si rozepínal poklopec, že si uleví, když v tom z té hromady kamení, na kterou se chystal vyčůrat, vyběhl chlapík. „Tourists? Germany?“ stihnul se nás ještě optat než zmizel zpátky v chatrči, zatímco Ivar narychlo zase zapínal poklopec. O chvíli později už byl ale zpet s hromadou šutrů a zkamenělin.
Silnice vede přes Vysoký Atlas z rozsáhlých plání a rozkvetlých údolích v okolí Marakeše přes průsmyk Tizi-n-Tichka, který je se svými 2 260m n. m nejvýše položeným silničním průsmykem v Maroku. Je to taková marocká obdoba norské Trollí cesty. Teda s tím rozdílem, že maročtí řidiči jsou pěkná hovada – předjíždějí před zatáčkou a jezdí neskutečně bezohledně. Dvakrát jsme málem bourali, když se na nás ze zatáčky vyřítil takovýhle sebevrah v protisměru.
Taky jsme se poprvé setkali s marockými vychcanými policisty. Většina z policejních hlídek na nás jenom mávla, ať jedeme dál. Ale potkali jsme i hajzlíky, kteří si řekli o 400 dirhámů za přejetí plné čáry nebo nezastavení na stopce. Ivara ale smlouvání dost baví a s policajtama se dohaduje ještě o něco radši, takže ve všech případech stáhl pokutu na nulu 🙂
Do Ait Ben Haddou už jsme dorazili pozdě večer. Po několikahodinovém sezení v autě jsme chtěli jen slupnout horký tažín a natáhnout se. Zapluli jsme tedy do první restaurace, kterou jsme našli. Místo parádní večeře jsme se ale stali svědky hádky a následně i bitky mezi německou turistkou odmítající zaplatit za sandwich, který neodpovídal jejím představám a majitelkou restaurace.
Holky se rozohnily natolik, že je od sebe museli Zdenda s Ivarem odtrhávat, když si navzájem snažily doslova vyškrábat oči. Majitelka restaurace dokonce Němce vytrhla z rukou telefon, kterým se turistka snažila zavolat policii a nacpala si ho do kalhotek, že jí ho nevrátí dokavaď nezaplatí. Nakonec za sandwich zaplatil Zdenda, ale holky byly v takové ráží, že už jim dávno o žádné placení nešlo.
Kde jsme nocovali:
Maison d’Hôtes Nouflla – Pěkný riád s výhledem na Ait Ben Haddou. Personál byl moc milý. Když jsme se jich s Ivarem zeptali, jestli je ok, když přespíme na terase, že chceme vidět hvězdy a východ slunce, tak nám tam okamžitě přinesli matrace.
DEN ČTVRTÝ: Z AÏT BENHADDOU DO SOUTĚSKY TODRA
Ksar Ait Ben Haddou je jedna z nejslavnějších památek Maroka, která je zapsána na Seznamu kulturního dědictví UNESCO. Dříve byl důležitou zastávkou karavan na cestě do Marrákeše, dnes se jedná o čistě turistickou atrakci. V oblibě jej mají především hollywoodští filmaři. Natáčel se tu například Lawrence z Arábie, Gladiátor, Království nebeské nebo Hra o trůny. Po vydatné snídani na riádu přejíždíme k soutěskám Dades a Todra, kam přijíždíme už pozdě večer.
Kde jsme nocovali:
Maison d’Hôte Valentine – Základní ubytování, s hezkou terasou, příjemným personálem a dobrým jídlem, které je doslova 5 minut chůze od soutěsky Todra.
DAY FIVE: TODRA GORGE TO MERZOUGA DESERT
Ráno se probouzíme do slunného dne a z terasy pozorujeme východ slunce na stěnách soutěsky Todra. Todra je absolutně impozantní místo. V nejužším místě je soutěska jen zhruba desítku metrů široká a sevřená až tři sta metrů vysokými stěnami.
Na rozdíl od většiny ostatních míst v Maroku, kde se skály drolily už když jste se na ně podívali, tak tady je materiál příjemný a drží! Malý marocký ráj pro všechny horolezce. Ivar hned vyzjišťoval, jestli jsou tu bolty a jaká je obtížnost cest (prý tak 5b až 8b, takže už se plánuje lezecká dovolená). Kluky necháváme s Ivarem v soutěsce s tím, že Wendy se chce podívat jak místní ženy tkají koberce.
Maročtí obchodníci jsou tak zdatní, že i když se budete sebevíc snažit odolávat jejich marketingovým tahům, tak pravděpodobně neodoláte. Zdenda rozhodně koberec nechtěl. Ale to bylo samé, posaďte se, tady máte mátový čaj a už se před námi začaly kopit koberce.
Tenhle z ovčí vlny, druhý z velbloudí. Jeden s klasickými arabskými vzory a další s berberskými. Rukodělná výroba, barvené šafránem a indigem a blablablabla najednou se bavíme o ceně. Po vášnívém dohadování končíme na 1000 dirhámech, ale Wendy i obchodník jsou spokojení. A mě je taky blbé snažit se srážet cenu koberce, na kterém ženský makaly několik týdnů.
Kolem poledne opuštíme soutěsku a vydáváme se na 200 km cestu do pouště Erg Chebbi poblíž Merzougy. Vzdálenosti v Maroku, kvalitu silnic a počet zastávek na čůrání s dětmi je nutné nepodceňovat. Do městečka Merzhouga na okraji pouště přijíždíme tak akorát, abychom stihli západ slunce.
Kousek za Merzougou nás vyzvedává řidič s 4X4 a uhání s námi kamsi do pouště. V kempu si nás hned odchytí velbloudář, který nám rozdá oblečení a omotá nás do šál, které alespoň trochu brání před pískem, který nám šlehá do očí.
Jízda na velbloudech je parádní. Teda zatím. Rodeo přijde až na cestě zpátky. Máme trochu smůlu, že zrovna dneska neskutečně fouká. Fučí nám do očí i do uší a co hůř, i do foťáku. Ten to chudák odnáší fest. Nejen, že je plný písku, ale ještě na něj padám potom, co se pode mnou splašil mladý velbloud. Z pádu si toho moc nepamatuji, jen to, že sházíme dolů z kopce a velbloud najednou začne vyhazovat a cloumat se mnou ze strany na stranu.
Stíhám ještě hlasitě zařvat, než mu přistávám pod nohami. S vyraženým dechem se ještě zvládnu odplazit o metr vedle, protože se bojím, že mi velbloud prokopne hlavu nebo stoupne na hrudník. Průvodce je na to ale asi zvyklý, protože mi okamžitě tiskne kolena k hrudníku a po pár dlouhých minutách můžu zase relativně obstojně dýchat. Na velblouda se mi ale zpátky dvakrát nechce. Zároveň ale nechci strašit kluky, kteří až do teď byli z projížďky i velbloudů úplně unešení, a tak se vyškrábu zpátky do sedla.
V kempu u Sáry a Alího nás čeká naprosto delikatesní večeře, při které se všichni nacpeme k prasknutí. Číšníci i celý personál kempu jsou neskutečně příjemní a stejně jako všichni ostatní Maročané jsou nadšení z dětí. Bohužel naši kluci ještě neumí moc anglicky, tak jim musíme většinu překládat. Po setmění (a úplně nejluxusnější teplé sprše, kterou jsem v Maroku měla) vypadá pouštní kemp jak z Pohádek Tisíce a jedné noci.
Na nebi září miliony hvězd, protože široko daleko není žádný zdroj světelného znečištění a celý kemp je osvícený typickými marockými tepanými lucernami, které umocňují pohádkovou atmosféru. Místní kluci z kempu pak rozdělají na připraveném ohništi oheň a začnou hrát na bubny a zpívat berberské písně. Po chvíli hraní si navíc posedají mezi nás a učí nás, jak se bubnuje.
Vojta se trochu styděl, ale Maty i Wendy s Ivarem byli z lekce bubnování naprosto nadšení. Já jsem si bohužel tuhle noc až tak neužila. Přestože jsme měli luxusní obří, nadýchanou postel ve stanu, který vypadal jako z katalogů na líbánky, tak já jsem se nemohla pohnout a v noci jsem se vůbec nevyspala kvůli bolesti zad 🙁
Kde jsme nocovali:
Ali & Sara’s Desert Palace – naprosto luxusní pouštní kemp se špičkovým personálem, excelentní snídaní a večeří a doprovodným programem. V ceně je vyjížďka na velbloudu při východu a západu Slunce. Cena je sice vyšší, ale za ten zážitek to rozhodně stálo!
DEN ŠESTÝ: ZPĚT Z POUŠTĚ DO AÏT BENHADDOU
Ráno jsme vstávali ještě za tmy, tak abychom si mohli užít projížďku na velbloudech a pohled na východ Slunce z písečných dun. Na rozdíl od předchozího dne bylo úžasné počasí a naprosté bezvětří. Velbloudi byli taky klidnější – Ivar si se mnou vyměnil velblouda a žádné rodeo se nekonalo 🙂
Z kempu od Aliho a Sáry se nám strašně nechtělo. Snídaně byla naprosto famózní a my jsme ještě strávili celé dopoledne poleháváním v houpacích sítích nebo sjížděním pisečných dun na sandboardu a hraním si v písku. Bohužel jsme před sebou měli dlouhou cestu zpět do Ait Ben Haddou, tak jsme museli kolem poledne vyrazit zpět. Tentokrát jsme to vzali do Tinghiru po N12, což byla o dost hezčí varianta než po N10.
Kde jsme nocovali:
Chez Bilal Ait Ben Haddou – Riad s krásným výhledem na Ait Ben Haddou, ale s extrémně nepříjemným recepčním a hnusným plesnivým pokojem, kde nám navíc netekla voda. Riád se před noc zamyká, což nám recepční zapomněl sdělit, tak jsem ráno při východu Slunce musela Ivara donutit skočit z terasy a přinést mi z auta foťák. Fakt nedoporučuju!
DEN SEDMÝ: Z AÏT BENHADDOU ZPĚT DO MARAKÉŠE
Ráno jsme ještě jednou vyrazili na prohlídku Ait Ben Haddou, které si především Wendy zamilovala. Kluky ze všeho najevíc bavilo hrát si v bahnité řece a přebíhat přes most z naplněných pytlů 🙂 Zpět do Marakéše jsme jeli skrze Telouat po sice delší, ale zato nádhernější cestě plné starých ksarů v rozkvetlých údolích.
Maroko s dětmi: Postřehy, rady a tipy
Dlouhé přejezdy
Z hlediska pohodlnosti rozhodně doporučuji v Maroku pronajmout auto. Nicméně nepodceňte marocké vzdálenosti a stav jejich silnic – přejezdy jsou opravdu dlouhé.
Naši kluci se v autě docela v pohodě zabaví, a když ne, tak prostě usnou. Taky už to nejsou žádný prcci. Matymu je devět a Vojtovi 12. I tak byl ale dvoudenní přejezd mezi Imlilem a Merzhougou dost náročný a většinu času jsme tak trávili v autě.
Ideální by bylo mít buď více času (my jsme ale byli omezení jejich týdenními jarním prázdninami). Nebo poušť vypustit – jenže já jsem slíbila jízdu na velbloudu, tak to byl vrchol programu 🙂
Bezpečnost v Maroku
Otázky ohledně bezpečnosti byli první, které mi rodina pokládala potom, co našli pod stromečkem letenky do Maroka. Přeci jenom je to arabská země a se v dnešní době mezi turisty netěší nijak velké popularitě. Naše mamka je navíc specialista na černé historky a katastrofy všeho druhu a dovede s nimi vystrašit i méně otrlé jedince. Nevěřte povídačkám typu: jedna paní povídala. Maroko je bezpečná země, kde se nemusíte bát toho že vás unesou. Ani když je celá vaše rodina blonďatá.
Dokonce se nemusíte bát toho, že by vás někdo okradl. Místním není třeba krást, oškubou vás totiž naprosto legálně při nakupování a vy tak často zaplatíte několikanásobek ceny výrobku 🙂
Co se týče zahalování není třeba to nijak moc řešit. V centru Marakéše člověk často potká cizinky v šortkách nebo tílku. Já to ale nemám ráda a snažím se trochu přizpůsobit místní kultuře. Taky mi není příliš příjemné, když lidé zírají, tak mi vyhovuje chodit se zahalenými rameny a koleny. Šátek na hlavě pak nosím vyloženě z pohodlnosti, protože mi stíní hlavu a obličej 🙂
Zdraví a hygiena
Celou dovolenou jsme přestáli bez vážnějších zdravotních problémů. Faraonova pomsta udeřila jen jednou a po tabletce imodia a vydatném spánku byl Maty zase jako rybička. A to jsme v jídle nebyli nijak zvlášť opatrní – většinu času jsme sice jedli v restauracích, ale občas jsme si dali nějaké street-food. Vodu jsme kupovali zásadně balenou. Velké balení vody stálo tak od 6ti do 10 MAD. Ani my ani děti jsme neměli žádné speciální očkování.
Ubytování v Maroku
Přestože jsme cestovali ve skupince 4 dospělých a dvou dětí, tak nebyl problém zajistit ubytování na místě. My jsme ho ale z pohodlnosti řešili většinou den předem přes booking.com. V některých riádech jsme usmlouvali děti zadarmo – pokud byli na pokoji s rodiči. V poušti u Merzhougy nám dali enormní slevu, kdy jsme za děti nemuseli platit v luxusním pouštním kempu.
Kdy se vypravit do Maroka s dětmi?
My jsme do Maroka vyrazili v době českých jarních prázdnin, tedy na konci února. Bylo to super – v Marakéši a na poušti bylo přes den na šortky a tričko, ale ne zas až tak nesnesitelné vedro, že by se člověk vařil (dobře v poušti Erg Chebbi to bylo hraniční).
Bylo prima si na chvíli odskočit z Čech a Norska a trochu se ohřát. V Imlilu a horách Atlasu teda teplo nebylo ani trochu – takže jsme využili jarní nepromokavé bundy, dlouhé kalhoty a buffy. Dejte si také pozor na velké rozdíly mezi denními a nočními teplotami. Zatímco přes den to je na kraťasy a tričko, večer člověk často klepal kosu a sháněl na ubytování extra přikrývky.
Jako bonus navíc v údolích zrovna všechno kvetlo, což byla pastva pro oči i na focení! Další nespornou výhodou je, že v únoru v Maroku pořád ještě není sezóna, takže ceny jsou o něco nižší a není problém sehnat ubytování.
Marocká kuchyně a děti
Ani tady se není třeba obávat, že by děti trpěly hlady. Náš Maty by ze všeho nejradši jedl jen těstoviny s kečupem, ale v Maroku jsme neměli se stravováním žádný problém. Jídla nejsou kdovíjak kořeněná, suroviny jsou podobné těm evropským a maso z tažínu bylo prý to nejlepší co Vojta kdy jedl.
Většinou jsme si objednávali tažín (dušené maso se zeleninou ve speciální nádobě – tažínu) eventuelně kuskus nebo špízy. Snídani jsme měli vždy v ceně riádu a dostali jsme jogurty a ovoce, chleba a marmelády, palačinky, čerstvý (většinou) pomerančový džus a mátový čaj. Nalévání čaje ze skoro metrové výšky byla pro kluky vždycky zábavná podívaná a zásadně pak čaj nalévali oni, kdykoliv mohli.
Doufám, že vás tento článek inspiroval k návštěvě Maroka nebo utvrdil v tom, že se nemusíte bát letět prozkoumat Maroko s dětmi. Pokud máte nějaké další dotazy nebo něco, co vám nedá spát, neváhejte nám napsat. Nejlépe sem do komentářů, ať z odpovědi můžou benefitovat další cestovatelé.
R&I
Je libo více fotek? 🙂
Jaká platí pravidla pro létání s drony v Norsku (2021)?
Byl rok 2020 vážně tak na ho*no? A jaké jsou naše plány na rok 2021?
Velryby v Norsku: Zimní výprava za kosatkami a keporkaky na Skjervøy
Trondheim: Co navštívit v bývalém hlavním městě Norska?
Preikestolen: Praktické informace před cestou
2 komentáře: “Maroko s dětmi: 7 denní itinerář ze zasněženého Atlasu až k dunám na Sahaře”
Ahoj, díky za tento naprosto dokonale popisný článek. V Maroku jsme byli s manželem a letos na jarní prázdniny bychom chtěli vzít s sebou i naše kluky (7, 9).
Začínali jsme tehdy stejně jako vy – Marrakéš, pak Ait ben Haddou, pak jsme to ale střihli na jih přes francouzské lázně na západ k oceánu a zpět do Marrakéše. S klukama ale uvažujeme buď o podobné cestě jako jste měli vy s písečnou pouští, nebo z Marrakéše to vzít na jih a udělat si roadtrip ve stylu 70.let podél pobřeží.
Ještě to nemáme úplně vymyšlené, hlavně taky doufáme, že korona situace dovolí, abychom vůbec odletěli.
Držíme si palce 🙂
Ahoj Eliško,
děkujeme moc za milý komentář k článku a držíme palce, ať vám dovolená klapne! Mějte se krásně 🙂 R.