Vyberte stránku

Mám pocit, že jsem se ještě ani pořádně nerozkoukala a už je to dva měsíce, co jsme si nechali poslat lodí dodávku z Evropy do jižní Ameriky a vyrazili na cestu po Panamerické dálnici. Mimochodem, to slovo dálnice je překlad z anglického Panamerican highway. Žádnou čtyřproudovku si pod tím ale nepředstavujte.

Od Santiaga, hlavního města Chile, až po Puerto Montt – místa kde začíná scénická silnice s názvem Carretera Austral je to sice pěkná asfaltka, ale kvalita silnice je vykoupena všudypřítomnými mýtnými branami. Člověk platí snad každých 100km zhruba 100 Kč.

 

Carretera Austral pak má k dálnici tak daleko, jak jen to jde. Je to sice hlavní silnice v chilské Patagonii, ale na mnoha úsecích je pořád nezpevněná prašná cesta, kde se člověk kodrcá tak maximálně 40 km rychlostí a cestou mu z dodávky odpadávají různé součástky.

 Už se nám díky neustálému poskakování přepilovaly popruhy, které drží kola na zadních dveřích, upadl nám šroub držící SPZku, třikrát jsme opravovali výfuk a sání vzduchu od naftového topení a před pár dny jsme vyhodili jakési plechové součástky z předních kol. Prý jsou tam od toho, aby chránili brzdy od bahna a kamínků, tak doufám, že si za chvíli neodděláme brzdy.

Každodenní malé opravy 

Malé práce na dodávce jsou naším (nebo spíš Ivarovým) každodenním chlebem. Tajně ho podezřívám, že je závislý na návštěvě Homecenter (obdoba českého Bauhausu). Pokaždé, když kolem některého projíždíme, tak si vzpomene na deset různých věcí, které by potřeboval. Po dvou hodinách v Homecenteru má nakoupeno deset různých věcí, ale většinou úplně jiných než které potřeboval. Ale to nevadí. Prý se mu budou hodit. A hlavně, že je spokojený.

Jedna z prvních věcí, které jsme museli dokoupit byli petlice na skříňky. Na rozbitých a drncajících cestách se nám totiž neustále otevírala dvířka a věci z poliček létaly po dodávce. Netvrdím, že po 2 měsících na cestách už jsme v autě zabydlení, ale myslím, že se k tomu začínáme blížit.

Po zhruba týdnu na cestě Ivar (konečně!) uznal, že si s sebou vzal až moc věcí a koncem druhého měsíce svolil, že některé z nich můžeme vyhodit. Rozloučili jsme se tedy s mlýnkem na kávu a hipsterskou konvičkou, jednou pánví a párem děravých ponožek. Aby byla zachována rovnováha ve vesmíru a každý sebemenší prostor v našem autě zůstal využit, tak jsme si museli i pár věcí dokoupit. Jmenovitě jedno dřevěné prkýnko, škrabku na brambory a lis na česnek. Ten náš se totiž rozbil. Ten koupený se rozbil po druhém použití.

Třináctý den v měsíci = okradení

Z pohledu statistiky dva případy ještě nic neznamenají, ale napjatě čekáme na 13. března. Třináctka nám nosí smůlu. Třináctého ledna nám v ulicích Santiaga skočil nějaký parchant otevřeným bočním oknem do dodávky a ukradl nám telefon, zatímco jsme stáli na semaforech.

Třináctého února jsme vylezli na sopku Chaitén v národním parku Pumalín a natáčeli timelapse (časosběrné video) na naše GoPro. Ivar mezitím létal s dronem a já jsem fotila o pár set metrů dál od něj. Byli jsme celkem daleko od ostatních turistů a za celou dobu kolem Ivara prošli celkem tři lidé. To ale stačilo k tomu, aby jeden z nich strčil GoPro do kapsy a připravil nám tak unikátní oslavu Valentýna na policejní stanici. 

V hlášení ukradených věcí na policii už začínáme být docela zběhlí. Ještě párkrát a zvládneme to i bez google překladače. Dobrá zpráva je, že máme poměrně dobré (norské) pojištění, takže nám telefon i GoPro pojišťovna celkem rychle proplatila.

Na policejní stanici ve Valdivia

Spěcháme pomalu

Když jsem před třemi lety v Chile a Argentině cestovala společně s Hančou, tak jsme vzdálenost z Ushuaiy do Bariloche urazily během šesti týdnů stopem a cestou si dali několik vícedenních treků. Jeden by řekl, že autem nám to bude odsýpat, ale opak je pravdou. Cyklisti denně ujedou více km než my. Ba dokonce borci co chodí pěšky by asi měli větší průměr.

Pomalé cestování se nám prostě zalíbilo. Nebo se nám naopak nelíbí sezení v horkém a drncajícím autě. Často se nám tedy stane, že se na jednom místě zdržíme i několik dní. A nemusí to být žádná turistická atrakce! Skoro týden jsme zevlovali u řeky poblíž Temuco a trávili dny jezením melounu, koupáním se a hraním deskových her.

Vedro a prach mezi Santiagem a Puerto Montt

Cesta mezi Santiagem a Puerto Montt nám nepřišla nijak záživná. Možná by to bylo lepší, kdybychom nejeli po hlavní silnici středem země a projížděli místo toho po pobřeží, kde mají být prima surfařské destinace. Já se ale bojím toho, že by si Ivar mohl usmyslet, že nám do dodávky nacpe surfovací prkno.

Cestou jsme navštívili národní park Siete Tazas, který nás vůbec nenadchl. Je pravda, že leden a únor je období hlavních školních prázdnin v Chile, takže je všude spousta místních, ale i tak si nemyslím, že park stojí za zajížďku. Podobně zklamaní jsme byli i v Pucónu, který je nazýván rájem outdoorových sportů. Uznávám, že pohled na vulkán Villarica je impozantní, ale město jako takové nám přišlo předražené, přelidněné a plné turistických agentur předhánějících se v tom, kdo vás víc sedře z kůže při výstupu na sopku, což je cílem většiny turistů.

My jsme naopak měli chuť na nějaké túry v okolí. Šestidenní Villarica travers jsme si museli odříct, protože předpověď hlásila až 40mm deště. To se ale nevyplnilo, tak jsme byli trochu naštvaní. Namísto toho jsme vyrazili na pár kratších výtetů. Trochu nás ale zklamalo, že se platí doslova za každý výhled na vodopád. V národním parku po nás chtěli 14.000 CLP (380 Kč) za vstup pro dvě osoby a čtyřhodinovou procházku k ledovci.

Procházka k ledovci s výhledem na vulkán Villarica

Do dalšího národního parku nás pro jistotu ani nepustili, protože jsme vyrazili až po poledni a všechna parkovací místa byla zabraná. Abychom úplně nepromarnili den, tak jsme si chtěli alespoň protáhnout nohy pří dvacetiminutové procházce kolem noname vodopádů a hned jsme byli o 4.000 CLP (100 Kč) chudší. Možná jsme z Norska rozmazlení, ale prostě nejsme zvyklí platit za výhledy do krajiny. Za parkování nebo veřejné toalety budiž, ale za vodopády prostě ne.

Free camping u Puconu

Z celého prvního úseku cesty na nás největší dojem zanechala návštěva vesnice Villa Baviera, dříve známá pod jménem Colonia Dignidad. Ta byla založena německými emigranty po druhé světové válce. V šedesátých letech se ale do jejího vedení dostal pedofil a bývalý nacista Paul Schafer. Následujících čtyřicet let bylo na 300 obyvatel kolonie drženo jako otroci. Ženy, muži a děti žili odděleně a tvrdě pracovali 7 dní v týdnu. 

Kolonie byla dokonce využíváná režimem generála Pinocheta pro výslechy politických vězňů. Schafer byl po obvinění z pedofilie nucen z kolonie uprchnout a dlouhých deset let se skrýval v Argentině, než byl dopaden a odsouzen k 20 letům vězení. Více o historii Villa Baviera a naší návštěvě se můžete dočíst v samostatném článku.

Ostnatý plot okolo pozemků Villa Baviera

Ostrov Chiloe 

Po krátké návštěvě pobřeží a pláží v okolí města Valdivia, které neblaze proslulo největším naměřeným zemětřesením v historii, jsme dopluli trajektem na ostrov Chiloe. V Chepu jsme prozkoumali v naší nafukovací kanoi zatopený les a na přilehlé pláži jsme poprvé bojovali s neskutečně obříma a otravnýma hovadama.

Zaplavený les v Chepu na ostrově Chiloe
Plavba zaplaveným lesem v Chepu
Kde všude se lidi nestydí vyhazovat bordel nás pořád nepřestává udivovat. Co můžeme, sesbíráme. Občas ale jezdíme i několik dní s bordelem v autě, než je možnost ho vyhodit.

Ivar také předvedl své řidičské umění poté co jsem po neuvěřitelně špatné cestě plné výmolů, kořenů a skal sjela do půli strmého kopce a tam jsme se zasekli, že dál to nepůjde. Já už jsem se viděla, jak jdeme shánět traktor, ale Ivar sednul za volant a po pár peprných nadávkách a neúspěšných pokusech se mu s lehce smrdící spojkou podařilo vycouvat ten krpál nahoru. 

Aby těch nepříjemností na jeden den nebylo málo, tak po hovadech a couvání přišla větrná smršť, kdy jsme se báli, že nám buď na auto spadne strom nebo že nás jeden z poryvů větru převrátí. Ale přežili jsme.

Rybaření je jedním z hlavních zdrojů obživy na ostrově Chiloe

Národní park Tantauco

Naším hlavním cílem byl národní park Tantauco na jihu ostrova. V Chile s angličtinou moc nepochodíte a to ani v informačních centrech v turistických destinacích. Kdybychom byli bývali rozuměli španělsky a měli představu, co nás čeká, tak se asi na celé Tantauco pěkně vykašleme. Ale španělsky neumíme a to máme za to!

Tantauco je poměrně novým národním parkem. Byl založen teprve v roce 2005 za finančního příspěvku Sebastiana Piňery, což je aktuální chilský prezident, který čelí vlnám protestů požadujících jeho rezignaci. Ale to odbočuji. Park ročně navštíví pouze 7.000 lidí a na pětidenní trek Sendero Transversal pustí pouze 8 lidí za den. To nám také mohlo ledasco napovědět. My jsme ale malou návštěvnost parku přikládali tomu, že se jedná o nový park, o kterém není mnoho informací online a je lehce problematické se do něj (a z něj) dostat.

Maják v Inio, kde končí 5denní trek národním parkem Tantauco. Zpět do civilizace je nutné se dopravit lodí. Trvá to 5 hodin.

Tantauco si jednou vyslouží samostatný článek, ale naše dny by se daly shrnout asi takto:

DEN 1: Příšerná příjezdová cesta, na které jsme zničili držák na kola. Dvacetikilometrový úsek trvá hodinu jízdy. První dojem je nádherný neprostupný lest, který ale brzo skončí a nahradí jej bažiny. Tady ale ještě nechtějí, aby to turisti otáčeli, takže jsou přes ně postavené chodníčky a mostky.

DEN 2: Více bahna, více bažin, více hovad. Neočekávejte rychlejší tempo než 2km za hodinu. A to jdete prosím víceméně po rovině!

DEN 3: Peklo všech pekel. Bažina střídá bažinu. Během hodiny jsem pozabíjela na 100 hovad. Létají vám do vlasů, očí i uší. Když jsem si chtěla frustrovaně zařvat, že jak by to bylo hezky, kdyby tu nebyly tyhle svině, tak mi jedno vletělo do pusy.

Test voděodolných ponožek Bridgedale při treku v národním parku Tantauco v Chile
Tahle fotka skvěle shrnuje třetí den treku.

DEN 4: Rozhodli jsme se hrát blbé a dělat, že jsme nerozuměli, když nám ranger vysvětlovatl, že si musíme spojit DEN 4 a DEN 5 dohromady. Předchozí den jsme ušli 15km a měli jsme toho plné brejle a NIKDO mě nedonutí, abych si ve stejném terénu den poté dala 19km. Naštěstí jsme s sebou měli filtr na vodu a tak jsme si mohli dovolit nespojovat dny dohromady. U tábořiště totiž vyschla voda.

Karanténa v Argentině: Vzpomínky na národní park Tantauco
Krásná sekce během čtvrtého dne. Hovad i bažin naštěstí citelně ubylo.

DEN 5: Nejnádhernější úsek celého treku. Hovada skoro zmizela a takřka celou dobu se šlo nádherným pohádkovým lesem. Až jsme skoro zapomněli na předchozí čtyři pekelné dny! Z Inio, kde trek končí jsme se zpět do Quellon dopravili lodí. Skvělé na tom je, že tuto linku sponzoruje vláda, takže loď je doslova za hubičku (1000 CLP). Kdybyste tedy někdy plánovali navštívit Tantauco, tak se dopravte lodí tam, na den dva tři se projděte a pak jeďte lodí zase zpátky.

Trekking v národním parku Tantauco, ostrov Chiloé, Chile
Trekking v národním parku Tantauco, ostrov Chiloé, Chile

Okolí Chaiténu a národní park Pumalín

Z ostrova Chiloé jsme se dalším trajektem přeplavili k městečku Chaitén, ležícím pod stejnojmennou sopkou, která vybuchla v roce 2008. Trajekt se v sezóně musí zamluvit předem a když za něj Ivar platil, tak poznamenal, že za tu cenu očekává výřivku a masáž nohou v ceně (stál cca 3.400 Kč). Okolí Chaiténu bylo během exploze evakuováno a nějakou dobu z něj bylo město duchů. Život jde ale dál a až na pár opuštěných budov a nově vystavený most přes řeku, která vznikla po explozi, se život v městečku nijak neliší od doby před výbuchem.

Na sopku Chaitén je možné vyběhnout zhruba za 2 hodinky čistého času. Člověk sice nestane na vršku sopky a nezírá do kráteru jako v Pucónu, ale i tak je vyhlídka na dýmající stěny kráteru moc pěkná. Díky uschlým stromům na svazích vulkánu je také pěkný rozhled do kraje. Jinak je totiž národní park Pumalín, ve kterém sopka leží, celkem neprostupný a mimo vyznačené turistické trasy by se člověk nedostal dál než pár metrů. Sopku Chaitén jsme si moc nezamilovali, protože (jak jsem zmiňovala výše) nám tam nějaký zmetek odcizil GoPro.

Sopka Chaitén v národním parku Pumalín, Patagonie
Sopka Chaitén v národním parku Pumalín, Patagonie

Poblíž Chaiténu jsme našli krásné místo na kempování. Na černé písečné pláži Santa Barbara, kde u břehu plavali tuleni a delfíni, jsme strávili celý týden. Je to docela populární místo, jak pro místní, tak pro další overlandery, takže jsme se tam seznámili s cestovateli z Belgie nebo Švédska a USA. Dny jsme trávili kratšími túrami po národním parku Pumalín a večery procházkami po pláži s výhledem na sopku Corcovado ve stejnojmenném národním parku. Ivar dokonce jeden den natáhl neopren a vyrazil šnorchlovat, ale říkal, že viditelnost pod vodou byla takřka nulová.

národní park Pumalín, Patagonie
národní park Pumalín, Patagonie

Scénická silnice Carretera Austral

V Chaiténu jsme se napojili na slavnou silnici Carretera Austral, která je hlavním tahem v Chilské Patagonii. Cestou jsme podnikli několik kratších túr a Ivar byl štěstím bez sebe, když jsem poblíž Coyhaique objevili lezeckou oblast, která měla zajištěné cesty a na internetu dostupné topo (mapku toho, která trasa je jak obtížná). Našli jsme si tedy krásnou 30m pětku a strávili na ní den. Vzhledem k tomu, že já jsem venku nelezla více než rok a předtím bych to taky spočítala na prstech, tak jsme se cestu rozhodli pojmenovat EGO BOOSTER.

Carretera Austral oficiálně končí v městečku Villa O’Higgins, odkud se dají pěšky přejít hranice do Argentiny a vyloupnout se v  El Chaltén na úpatí slavných hor Fitz Roy a Cerro Torre. Eventuelně se pak dá doplout lodí z Caleta Tortel do Puerto Natales. Ani jedna z možností pro nás ale nepřipadala v úvahu, protože poslední hraniční přechod, kde můžete přejet s autem je východně od Cochrane. Rozhodně jsme ale nelitovali!

Silnice vede skrze národní park Patagonia, který byl nedávno založen Dougem a Kristin Tompkins. Možná jste o nich slyšeli v souvistlosti s vyhlášením národního parku Pumalín na severu Patagonie. Ve zkratce: Douglas byl zakladatelem outdoorové značky North Face a později spoluzakladatelem ikonické módní značky Esprit. Po dvaceti letech v businessu prodal svůj podíl ve firmě, přestěhoval se do Patagonie a začal skupovat půdu s myšlenkou založení národních parků. Někdy se o Dougu Tompkinsovi rozepíšu víc, protože jeho ikonický trip, který podnikl v roce 1968 s Yvonnem Chouinnardem je jedním z impulsů, které mě inspirovali k cestě po Panamerické dálnici.

Dva měsíce dodávkou po Chile a Argentině – rozpočet

Tak jo velké odhalení. Na kolik nás to zatím přišlo? Jelikož se chystáme cestovat minimálně rok, tak jsme si nechali naše norské auto přepravit lodí z Hamburgu do San Antonia (přístav poblíž Santiago de Chile). Přeprava auta nás vyšla na 3.200 Euro a časem se o ní rozepíšu více. Jinak dopravu auta a letenky nemáme zahrnuté v našem denním rozpočtu.

Za dva měsíce jsme celkem utratili 74.000 Kč. Z toho něco málo přes 14.000 Kč je částka za znovukoupené ukradené věci, které nám ale proplatila pojišťovna. Čistě za výdaje v Chile a Argentině jsme tedy zaplatili 60.000 Kč na dvě osoby na dva měsíce. To je 15.000 Kč na měsíc na jednoho. To už není tak špatné, že?

 

  • Největší položkou na rozpočtu jsou potraviny – 17.154 Kč
  • Druhým největším výdajem je nafta – 10.351
  • Doprava – 6.314 Kč (zahrnuje busy a taxíky na a z letiště než jsme si vyzdvihli auto a hlavně 3.400 Kč za trajekt mezi Chiloé a Chaiténem).
  • Restaurace – 4.800 Kč (tady by se určitě dalo ušetřit, ale když jsme jednou na cestách, tak přece nebudeme celou dobu jíst špagety s kečupem)
  • Vstupy – 3.888 Kč (zahrnuje vstupy do národních parků a placené kempy na trecích)
  • Necelých 5.000 Kč jsme také zaplatili za nákup a instalaci nových solárních panelů.
Patagonie rozpočet
(Uvedené částky jsou v norských korunách)
Patagonie rozpočet
(Uvedené částky jsou v norských korunách)

To je zhruba shrnutí našich prvních dvou měsíců na cestě. Aktuálně vás zdravíme z městečka El Chaltén na úpatí slavných hor Cerro Torre a Mt. Fitz Roy. 

Zároveň se omlouvám, že se ozýváme tak sporadicky. Velmi často nemáme žádný signál i několik dní, a když už ho náhodou máme, tak doháním pracovní resty – na cestě si přivydělávám vypracováním itinerářů po Norsku a Islandu. Tak kdybyste se chystali na cesty do těchto končin, tak dejte vědět!

Radka Realcamplife cestovatelský blog o Norsku

Radka Staňková

 žije už nějaký pátek spokojeně v Norsku. Nyní se ale s přítelem rozhodli objevit Ameriku a projet Panamerickou dálnici ve své konvertované dodávce.

Více o nás a našem blogu si můžete přečíst zde.

shares