Villa Baviera, Chile: Existují lidé, kteří věří, že Adolf Hitler nespáchal sebevraždu ve svém bunkru v Berlíně v roce 1945. Namísto toho měl být údajně transportován v německé ponorce do Argentiny, kde žil společně s manželkou Evou Braunovou a dvěmi dětmi až do své smrti v roce 1970.
Tato teorie byla několikrát vyvrácena. Vrak ponorky U-3523, která měla Hitlera transportovat do Argentiny byl nalezen na pobřeží Dánska a neexistuje žádný přímý důkaz, že by se Hitler usadil v jižní Americe. Nicméně, vzhledem k tomu že na 5,000 důstojníků SS a dalších prominentních nacistů, včetně Adolfa Eichmanna nebo Dr. Josefa Mengele, našlo v jižní Americe nový domov, tak je tato konspirační teorie celkem pochopitelná.
Někteří z bývalách důstojníků či členů SS se asimilovali v Buenos Aires, jiní se usadili v podhůří And, zejména v pitoreskním městečku Bariloche, kde žili po zbytek života v klidu bez toho, aby se museli zodpovídat za své činy během 2. světové války. Tedy až na Adolfa Eichmanna, kterého v Argentině vypátrala izraelská tajná služba Mosad. Následně jej unesla do Izraele, kde byl popraven.
Teorie o Hitlerově přežití má ale stále své příznivce. Na History Channel dokonce běžel televizní pořad s názvem Hunting Hitler (Lov Hitlera), ve které vyšetřují jak mohl Hitler utéct z Fuhrerbunkru a kam se mohl uchýlit.
Bylo to právě v této show, kde Ivar poprvé slyšel o chilské vesnici s názvem Villa Baviera. Zmínka o kultu vedeném bývalým nacistou a psychopatickým knězem s pedofilními sklony v něm vyvolala takovou zvědavost, že jsme se rozhodli Villa Baviera na své cestě po jižní Americe navštívit.
Navenek soběstačná komunita s charitativní činností
Colonia Dignidad byla založena po druhé světové válce komunitou německých imigrantů. V roce 1961 její vedení převzal Paul Schäfer, bývalý příslušník Wehrmachtu, který po válce působil jako evangelický kněz. Z Německa ale musel uprchnout kvůli obvinění ze sexuálního zneužívání dvou chlapců. Spolu s ním odešla do Chile i hrstka jeho následovníků, kteří ho uctívali jako Proroka.
Navenek se německá osada Colonia Dignidad (Kolonie důstojnost) prezentovala jako soběstačná zemědělská společnost. V zahradách se pěstovalo ovoce a zelenina, na polích pak obiloviny. V osadě se také chovaly krávy, prasata a slepice. Na pozemku byla pekárna, mlékárna nebo výrobna sýrů. Němci zde dokonce zřídili nemocnici, ve které poskytovali bezplatnou péči lidem z okolí. Navenek vše vypadalo idylicky.
Otrocké podmínky, zneužívání dětí a mučení politických vězňů
Realita ale byla jiná. Schäfer měl absolutní kontrolu nad životy svých následovníků. Na tři stovky Němců v kolonii pracovaly v otrockých podmínkách. Denně byli nuceni užívat sedativa. Kdo se vzepřel nebo se pokusil o útěk byl potrestán. Tresty zahrnovaly ponižování a bití před ostatními členy komunity nebo elektrošoky do hlavy či genitálií.
Ženy a muži a dokonce i děti bydleli v oddělených ubikacích a zřídkakdy přišli navzájem do kontaktu. Schäfer dokonce rozhodoval o tom, kdo si mohl vzít koho nebo kdo měl dovoleno mít pohlavní styk. Nově narozené děti byly ve věku pouhých třech měsíců odebráni matce a vychovávány společně s ostatními dětmi. Děti v kolonii tak netušily, kdo jsou jejich rodiče. Ti starší, kteří do kolonie přišli z Německa, se s rodiči nemohli stýkat. Schäfer, kterého v kolonii nazývali “permanentním strýčkem“ nadále pokračoval v zneužívání dětí, především chlapců. Ti se mu buď dobrovolně podvolili nebo následovala terapie elektrošoky.
Colonia Dignidad za doby Pinochetovy diktatury
V roce 1973 proběhl v Chile vojenský převrat, kdy byl svržen demokraticky zvolený prezident Salvador Allende a na jeho místo usedl generál Augusto Pinochet. Nastalo dlouhé období vojenské diktatury a stíhání politických oponentů. V letech 1973 až 1990, kdy se do Chile opět vrátila demokracie, vojenská vláda popravila nejméně tisícovku disidentů, často je ale zmiňováno mnohem větší číslo.
Vzhledem k izolovanosti Colonia Dignidad a dobrému vztahu generála Pinocheta s Paulem Schäferem probíhaly na území kolonie výslechy Pinochetových odpůrců. Pod osadou se nacházela síť tunelů, kde byli zajatci mučeni a popravováni. Podle odhadů zde bylo zavražděno kolem stovky lidí, třetina z vyslýchaných. Několik let později byly v masovém hrobě na pozemku nalezeny pozůstatky desítek těl.
Náš průvodce Günter ale zdůrazňuje, že naprostá většina obyvatel neměla o těchto praktikách tušení. On sám byl členem ozbrojené stráže, která reagovala na narušení perimetru. Pozemek o rozloze více než 13 000 hektarů byl obehnán vysokým plotem z ostnatého drátu, kolem kterého byly rozmístěny strážní věže, kamery a pohybová čidla. Schäfer lidem namluvil, že je to pro jejich vlastní bezpečnost.
Útěk z kolonie byl takřka nemožný. I tak se to ale některým podařilo. Dostat se až na německou ambasádu do 400 km vzdáleného Santiaga ovšem neznamenalo, že měli vyhráno. Schäfer měl své konexe i tam a utečenci byli navráceni zpět do kolonie.
Tehdejší západoněmecká vláda už v 80. letech dostávala dopisy od zoufalých rodin, jejichž příbuzní žili v kolonii, v nichž vládu prosili o pomoc s jejich navrácením. To se ale nestalo. Německá vláda teprve v květnu loňského roku (2019) rozhodla, že bývalým obyvatelům Colonia Dignidad vyplatí na odškodném 3,5 milionu EUR. Velkou měrou se na tom podílelo uvedení filmu Colonia, ve kterém září Emma Watson.
Pinochetova diktatura skončila, Schaferova ale trvá dál
V roce 1990 Pinochetova diktatura skončila. Po prohraném plebiscitu Pinochet odstoupil z pozice hlavy státu, a namísto toho zaujal pozici hlavního velitele chilské armády. S koncem Pinochetova režimu by se dalo očekávat, že skončí i teror v Colonica Dignidad. To se však nestalo. Až v roce 1995 obvinila matka dvou chilských chlapců Schäfera ze sexuálního obtěžování svých synů. Nová chilská vláda se případy začala zabývat a Schäfer se rozhodl z kolonie uprchnout.
I přes otrocké podmínky, psychickou manipulaci i fyzické tresty, kterým museli obyvatelé Colonia Dignidad ze strany Schäfera po skoro 40 let čelit, vyvolal jeho odchod v kolonii depresi a rozhořčení. Náš průvodce Gunter to popisoval jako den, kdy existence kolonie přestala dávat smysl.
Schäfer uprchl do Argentiny, kde se na malé farmě pár hodin jízdy od Buenos Aires skrýval dlouhých 9 let, než jej vypátral chilský investigativní novinář. Argentina Schäfera extradikovala do Chile, kde byl v roce 2005 odsouzen za zneužití 25 dětí k dvaceti letům vězení. Z této doby si ale odseděl pouhou čtvrtinu, po pěti letech za mřížemi zemřel ve věku 88 let na srdeční selhání.
Změna jména na Villa Baviera a proměna v turistický resort
Po Schäferově útěku z kolonie se její obyvatelé museli vyrovnat s minulostí a čelit nejisté budoucnosti. Dříve uzavřený kult se stal středem zájmu nejen vyšetřování chilské vlády, která na pozemku našla celý arzenál zbraní, včetně bojových plynů jako je Sarin, ale i novinářů lačných po šťavnatých reportážích. Zhruba polovina obyvatel někdejší kolonie se rozhodla vrátit zpět do rodného Německa a zapomenout na hrůzy, které v Chile zažili.
Někteří se rozhodli zůstat. Možná z lásky k místu, možná kvůli tomu, že nic jiného neznají a po letech bez televize, rádia nebo kalendáře si připadají nezařaditelní do dnešní společnosti. V době Schäferova teroru se Colonia Dignidad těšila určitým výhodám ze strany vlády, například v podobě neplacení daní. Kolonie také měla výdělečné aktivity, jako prodej štěrku z nedalekého dolu, který sloužil k výstavbě chilských silnic. Jak tedy financovat stárnoucí komunitu?
Obyvatelé Colonia Dignidad se rozhodli pro kontroverzní řešení a otevřeli své brány turismu. Pod novým názvem Villa Baviera se někdejší kolonie snaží o to, čemu měla původně sloužit. Tedy propagaci německé kultury. Z bývalého velitelství je nyní útulný hotel s přilehlou restaurací, ve které si můžete objednat vídeňský řízek nebo domácí jablečný mošt. Dokonce se zde pořádá Oktoberfest.
Jak jsme my vnímali návštěvu Villa Baviera?
S Ivarem jsme na pozemcích Villa Baviera strávili celkem tři dny. Původně jsme si mysleli, že to bude jen krátká zastávka, ale temná historie místa v kombinaci s nádhernou okolní přírodou nás tak uchvátila, že jsme si pobyt prodloužili.
První věc, která nás zaujala, kromě mnoha kilometrů vysokého plotu z ostnatého drátu, byla nádherná krajina, ve které je Villa Baviera zasazena. Možná vám to přijde zvláštní, ale po více než týdnu jízdy ze Santiaga, kdy jsme v horoucích vedrech pozorovali okolní vyschlou a prašnou krajinu byl pohled na pole, lesy a sady lemující Villa Baviera jako balzám na duši. Člověk si připadal jako doma v Evropě. Tento dojem ještě zesílila německá hudba linoucí se z reproduktorů a německé menu v restauraci.
První den jsme si prošli nejbližší okolí a přístupné budovy ve vesnici. Navštívili jsme malé muzeum, které se nachází ve dvou místnostech bývalé stodoly a mapuje historii kolonie od jejího založení až po současnost. Bohužel veškeré informace jsou pouze v němčině a španělštině.
Další dny jsme prozkoumali širší okolí na kolech. Kola máme vlastní, ale na recepci hotelu si můžete kola zapůjčit (mají k dispozici i dvoukolo.) Na kole jsme si pak prohlédli zahradu, ve které kvetlo na stovky různých květin. Na přilehlém poli pěstovali rajčata, brambory, saláty, ale i různá koření, které jsou k dospozici k zakoupení v malém obchůdku se suvenýry.
Kousek od zahradnictví je drůbežárna. Prodej vajec je totiž, kromě turismu, jedním z dalších zdrojů financí pro kolonii. Kvůli stárnoucí populaci a faktu, že nyní se ve Villa Baviera musí za práci platit, už není kolonie soběstačná jako dřív. Přes všechny hrůzy, které se zde v uplynuých letech událi ale musí člověk obdivovat, jak fungující systém se jim zde podařil vybudovat. Kolonie měla dokonce svoji vlastní vodní elektrárnu a první pouliční osvětlení v celém regionu.
Soukromá prohlídka Villa Baviera
Přestože už před příjezdem do Villa Baviera jsme měli celkem slušnou znalost o historii Colonia Dignidad, i tak jsme si chtěli zaplatit prohlídku s průvodcem. A to i přesto, že prohlídky jsou pouze v němčině nebo španělštině. Do některých budov je totiž omezený přístup. Poté, co jsme se chvíli tvářili naprosto zoufale na průvodkyni, která na nás střídavě hovořila oběma jazyky bez většího úspěchu, se nad námi smilovala a domluvila nám soukromou tour se svým manželem, který uměl celkem obstojně anglicky.
S Gunterem, který normálně průvodcování nedělá, jsme se sice nepodívali do míst, kam šla jeho manželka s velkou španělskou skupinou, ale za to jsme ho měli dvě hodiny sami pro sebe. Gunter ochotně odpovídal na všechny naše dotazy a všemožně se snažil, abychom pochopili komplexnost historie kolonie.
Ochotně se rozpovídal o životě v kolonii a to i přesto, že bylo vidět, že pro něj není jednoduché na tohle téma hovořit. Do Colonia Dignidad přijel se svými rodiči a 9 bratry v roce 1960, ale hned po příjezdu byl od svých rodičů, tak jako všechny ostatní děti, separován. Od pondělí do neděle tvrdě pracoval – někdy na poli, někdy v dílně, někdy jako člen hlídky, která reagovala na narušení bezpečnosti. Se slzami v očích mluvil i o trestech, sedativech a elektrošocích, kvůli kterým mnoho ze členů komunity přišlo o možnost mít vlastní děti. Vyprávěl nám také o vztazích mezi svými sourozenci a matkou, kteří se po rozpadu kolonie odstěhovali zpět do Německa.
Gunterovo vyprávění je těžké natěsnat do pár odstavců a hlavně mám pocit, že bych to ani dělat neměla. Hodně z informací, o které se s námi podělil, bylo velmi osobních a přijde mi, že mi nepřísluší je zde publikovat.
Zakončila bych to Gunterovými slovy: „Je těžké vyrovnat se s minulostí a nemožné zapomenout, ale i tak se můžeme skrze všechny ty hrůzy soustředit na to krásné, co se nám zde podařilo vybudovat.“
Pokud se ale někdy naskytnete v blízkosti Villa Baviera, tak její návštěvu, společně s placenou prohlídkou velmi doporučuji. Přijde na pouhých 2000 CLP.
Radka žije už nějaký pátek spokojeně v Norsku. Nyní se ale s přítelem rozhodli objevit Ameriku a projet Panamerickou dálnici ve své konvertované dodávce.
Více o nás a našem blogu si můžete přečíst zde.
