Na začátku ledna 2020 jsme se vydali na cestu po Panamerické dálnici (Panamerican highway). (Tady si můžete přečíst o našich zážitcích z prvních 2 měsíců na cestě). V plánu bylo projet západní pobřeží jižní Ameriky, přepravit auto z Kolumbie do Panamy a pokračovat po západním pobřeží severní Ameriky až na Aljašku. Koronavirus nám ale udělal čáru přes rozpočet a my jsme zůstali uvězněni v Ushuaie – nejjižnějším městě na kontinentu.
Chilsko – Argentinské hranice v Patagonii
Zatímco v Evropě už byla koronavirová opatření v plném proudu, tak tady v jižní Americe se dlouho nic nedělo. Sem tam prosakovaly informace, že vývoj situace bude podobný jako v Evropě a že může dojít k uzavření hranic, ale informací z oficiálních zdrojů bylo pomálu.
My jsme si užili více než týden trekování v El Chalténu – městečku na úpatí známých velikánů Cerro Torre a Mt Fitz Roy. Se zhoršujícím se počasím jsme se rozhodli vyrazit na jih do Ohňové země a vrátit se do El Chalténu na začátku dubna, kdy jsem doufala, že se mi podaří pořídit krásné podzimní fotky.
V pátek 13.března jsme kempovali poblíž Rio Gallegos a rozhodovali se, zda přejet hranice do Chile a následně do Ohňové země. Cestování v Patagonii a Ohňové zemi je specifické tím, že člověk poměrně často přejíždí hranice mezi Chile a Argentinou. Chilská Patagonie totiž nemá vyvinutou infrastrukturu a silnice vedoucí ze severu v podstatě končí ve vesnici Villa O’Higgins. Pak je potřeba přejet hranice do Argentiny a pokračovat na jih Argentinou.
Podobný problém nastává v oblasti Magalhãesova průlivu, který odděluje pevninskou část jižní Ameriky od Ohňové země. Tato strategicky významná námořní cesta (především před otevřením Panamského průplavu) byla dlouhou dobu předmětem sporu mezi Chile a Argentinou, ale smlouva o hranicích z roku 1881 toto území přisuzuje právě Chile.
Což je jádro našeho problému. K tomu, aby se člověk dostal do Ohňové země musí tedy z Rio Gallegos (Argentina) přejet přes Magalhãesův průliv (Chile) a vrátit se zpět do Argentiny.
Uzavření hranic kvůli šíření koronaviru
V pátek 13. března jsme zakempovali poblíž Rio Gallegos a rozhodovali se, zda přejet hranice do Ohňové země nebo ne. Kontaktovali jsme naše známé v Chile a Argentině s tím, jestli mají nějaké bližší informace o možném uzavření hranic a dostalo se nám odpovědi, že se (zatím) doporučuje jen zvýšená hygiena a to je celé.
V neděli ráno jsme tedy přejeli hranice nejdřív do Chile a pak zpět do Argentiny. Kromě letáčku s informacemi kam zavolat, pokud máme symptomy nákazy koronavirem jsme nezaznamenali nic mimořádného a s klidem jsme pokračovali do Ushuaiy.
Oba dva máme argentinské sim karty a s předplacenými daty, ale v Patagonii to se signálem není nijak slavné. Signál je jenom ve větších městech a větší města jsou od sebe klidně několik set kilometrů. Dokud člověk neprojede branou vítající ho v Ushuaie, tak je bez signálu. Do Ushuaiy jsme dorazili kolem 9 hodiny večer a až tam se nám rozvibroval telefon s desítkami upozornění o tom, že Argentina na druhý den hodlá uzavřít hranice.
Co teď? Jet 300 km zpět na hranice? A pak dalších více než 200 km přes Chile na další hranice? Nikde nebyly informace o tom, kdy se hranice uzavřou. Co když se uzavřou o půlnoci a my zůstaneme v chilské části Ohňové země, kde doslova chcípnul pes? Co když nás nepustí už na prvním hraničním přechodě a my se zase otočíme a pojedeme 300 km zpět? Chvíli jsme zvažovali, že si střihneme zběsilou jízdu na hranice, ale nakonec zvítězila únava po celém dni stráveném za volantem a rozhodli jsme se na to vyspat.
Druhý den už bylo jasné, že se nikam nedostaneme.
Život v dodávce v době karantény
Ještě jsme si stihli nakoupit. V supermarketu neměli dezinfekci a vajíčka, ale jinak nic nenasvědčovalo žádné odchylce od normálu. V ulicích se procházeli lidé, kavárny a restaurace byly plné. Když jsme si druhý den chtěli v kiosku nabít peníze na mobilní internet, tak už nás zastavovali policejní hlídky a posílali zpět na „hotel“. Před supermarketem se táhla dlouhá fronta. Argentina vyhlásila karanténu do 31. března.
Karanténa tady ale vypadá trochu odlišně od toho, co vidíme v Čechách nebo v Norsku. Národní parky jsou uzavřené. Kempování je zakázáno. Venku z bytu mohou lidé jen na nákup nebo do lékárny. V autě nesmí být víc než jeden člověk. Na každé křižovatce stojí policejní hlídka. Stejně tak při vjezdu a výjezdu z měst.
My jsme se rozhodli, že se pokusíme karanténu přečkat někde v lesích. Při výjezdu z Ushuaiy nás zastavila policejní kontrola. Požadovali od nás informace kam jedeme. Tak jsme jim zalhali, že jedeme na sever do jiného města. Namísto toho jsme zakempovali u jezera Margarita asi 100 km od Ushuaiy.
Vytáčí vás být v domácí karanténě? Teď si představte, že jste s partnerem na méně než 8 čtverečních metrech. Že nemáte přístup k internetu. Nemáte tekoucí vodu, splachovací záchod nebo teplou sprchu. Že začíná podzim, venku je na nule a většinu času je zataženo, prší anebo fouká nepříjemný patagonský vítr, který hrozí že vám převrátí dodávku.
Aby toho nebylo málo, tak máte takřka vybité baterie, protože za takovýhlech podmínek nejsou soláry nijak účinné a když dodávka stojí na místě, tak není možnost dobít baterky ani skrze relé, které přesměrovává energii z alternátoru. Aby toho nebylo málo, tak nám hned druhý den karantény došel plyn ve velké propan butanové bombě.
I tak jsme ale vydrželi kempovat 12 dní. A zdaleka to nebylo špatné. Když to počasí dovolilo, tak jsme trávili čas venku. Nafoukli jsme si kánoi a podnikali projížďky po jezeře, ve kterém se to jen hemžilo duhovými pstruhy. V závětří mezi stromy jsme si natáhli slackline a postavili si domácí tělocvičnu.
Ivar mě naučil jumarovat (používání dvou mechanických blokantů k pohybu vzhůru po laně). Taky jsme začali běhat krátkou 2 km trasu podél břehu jezera barefoot (bez bot) – já teda používám ponožkoboty Skinners.
Nikam dál jsme si netroufli ze strachu, že by nás mohla odchytit policejní hlídka. Za porušení karantény hrozí až 5 let vězení.
Ve dnech, kdy nám počasí nebo lenost nedovolovaly vylézt z dodávky jsme hrály deskové hry, četly knížky na kindlu a já jsem poprvé za cestu vytáhla vodovky. První týden jsme si to upřímně užívali. Druhý už nás to tolik nebavilo.
Pro mě osobně je nejhorší strávit to, že jsem se těšila na podzimní fotografování v Patagonii. Pozorovat, jak se stromy pomalu barví do žluta a sedět přitom na zadku a nemoct nikam do hor a kopců mě frustruje. Kolem našeho jezera bohužel nebyla možnost vyrazit do kopců. Patagonie je v tomhle divoká. Mimo vyznačené nebo alespoň vyšlapané cesty je často náročné se někam dostat. Lesy a houští tu jsou neprostupné a sakra trnité!
Koronavirus v Argentině: prodloužení karantény
Tři dny před koncem první koronavirové karantény jsme se rozhodli vystrčit nos z lesa a zjistit, jaká je situace. Plus nám začaly docházet i malé kempingové plynové bomby. Po skoro dvou týdnech bez internetu na nás vyskočila děsivá čísla: K 28. březnu má Argentina podle WHO 589 nakažených a 12 mrtvých a Chile 1610 případů a 5 mrtvých. V Ushuaie je 19 nakažených.
Ne, že bychom se báli toho, že bychom my sami mohli virus mít nebo chytit (i když možné je ledascos). Lidem se z principu vyhýbáme. Naposledy, kdy jsme se bavili s někým jiným než spolu bylo v Chaiténu zhruba před 6 týdny. Z čeho ale máme obavy je prodlužování karantény. Už nyní se rozhodlo, že karanténní opatření budou minimálně dalších 14 dní.
V dodávce dál bez plynu zůstat nemůžeme. Hotely a hostely jsou zavřené a lidé se bojí cizinců. V různých cestovatelských skupinách na FB, kde se sdružují další overlandeři (ti, co cestují v obytných autech po zemi) se to jen hemží příběhy o cizincích, kteří byli vyhozeni z ubytování, kterým byl odepřen nákup lístků na trajekt nebo autobus nebo je policie eskortovala pryč z měst.
My jsme měli to štěstí, že nám jedna paní z Ushuaiy, kterou jsem si s Hančou stopla před 3 lety a vyměnila si s ní FB kontakt, dohodila ubytování přes Airbnb, kde můžeme zůstat jak dlouho budeme chtít za 50 procent běžné ceny. Ostatně lidem, kteří pronajímají ubytování přes Airbnb momentálně pšenka zrovna nekvete. Od včerejška tedy máme střechu nad hlavou, pár metrů čtverečních navíc, tekoucí pitnou vodu, první teplou sprchu po více než měsíci a jakžtakž fungující připojení k internetu.
Já bych osobně tohle všechno ale hned vyměnila za plnou plynovou bombu v naší dodávce a možnost být z města zase pryč. Co jsem v článcích nebo na FB zatím nijak moc nerozebírala je to, že jsem před naším odjezdem byla několik měsíců v pracovní neschopnosti.
Dlouhodobá spánková deprivace spojená s mojí prací osobní asistentky a nemožnost vyspat se přes den kvůli zvukům ze stavby poblíž našeho bytu vyústila v deprese a úzkostnou poruchu. Co všechno k tomu vedlo a jak se to projevuje by bylo na dlouhé povídání. Nicméně po pár týdnech v dodávce jsem začala mít pocit, že mám věci opět pod kontrolou a že se mi srovnal spánkový režim.
Stačila jedna noc v pronajatém apartmánu, aby mi došlo že to zdaleka v pořádku není. „Normální“ lidi si neuvědomují, kolik zvuků se kolem nich vyskytuje. Spínání ledničky, tikání hodin, tekoucí voda doplňující nádržku v záchodě, DEBILNÍ SOUSED KTERÉHO JSEM SE MUSELA JÍT SVOJÍ LÁMANOU ŠPANĚLŠTINOU ZEPTAT, JESTLI POVAŽUJE ZA NORMÁLNÍ POKOUŠET SE HRÁT NA KYTARU VE 4 HODINY RÁNO.
Tohle všechno v dodávce neslyším. V absolutní tmě a tichu hluboko uprostřed lesů usínám v deset večer za zvuku bubnování deště na střechu a probouzím se v osm ráno. V noci na dnešek jsem naspala maximálně dvě hodiny. Regulérně se bojím toho, že jestli to takhle bude každou noc, tak se zcvoknu.
Pojedeme domů?
A co teď? Zůstat v Argentině a počkat až se to přežene? A jak dlouho to může trvat? Karanténa je prodloužena do půlky dubna, ale různí odborníci tvrdí, že celá tahle šílenost se může protáhnout na několik měsíců. Chceme sedět zavření několik měsíců v pronajatém bytě na konci světa a plácat naše těžce vydělané peníze? Nechceme. Ale máme vlastně jinou možnost?
To se teď snažíme zjistit. Jenže ono to není tak jednoduché – letiště v Ushuaie je uzavřené a vnitrostátní lety v Argentině jsou zrušené. Letiště v Buenos Aires má podle všeho hodně omezený provoz a mluví se o jeho úplném uzavření. Jak jsem zmiňovala výše, tak my navíc potřebujeme přejet hranice Chile k tomu, abychom se dostali do Argentiny.
Kdybychom našli letadlo, které odlétá ze Santiaga (hlavní město Chile), tak stejně musíme přejet nejdřív do Chile, pak do Argentiny a pak zpět do Chile. Další starostí pak je co s autem. To v Argentině máme na dočasný 90 denní import (TIP). Zatímco jiné země (například Chile ) umožňují prodloužení TIPu online, tak v Argentině zatím o ničem takovém nevíme.
Takže naše situace je zhruba taková, že máme střechu nad hlavou, kde můžeme (doufejme) zůstat na dobu neurčitou. Aktuálně tedy zkoumáme naše možnosti návratu do Evropy (konkrétně do Norska), ale vzhledem k tomu, že jsme kde jsme to nevypadá nijak růžově. V nejhorším případě teď budeme sedět několik dnů (týdnů, doufejme ne měsíců) na zadku v Ushuaie, kde si můžeme protáhnout nohy procházkou na našem 5X3 metrů velkém dvorku obehnaném zdí. Takhle jsme si naši cestu po Americe nepředstavovali, ale co se dá dělat. Snad se to brzo přežene…
4 komentáře: “Koronavirus v Argentině: Konec našeho cestování?”
Hele s tím „turistickým vízem“ si nedelejte starosti. Tech 90 dnu platí vzdy od posledního prekrocení hranic, treba jen na jeden den. Takze kdyz otevrou hranice jste bez problému a kdyz ne, tak vás nikdo nemuze sankcializovat.Skoda, moc jsem se na Vás tesil.
[…] cizinci a ubytováním, kterou popisuje Peťa, popsala i Radka na svém blogu v článku Koronavirus v Argentině: Konec našeho cestování? Jejich situace opravdu není […]
Mazec… říkal jsem si, že je blbé, když se nám zrušila cesta. Ale odjet a někde se seknout je neporovnatelně blbější… držím palce, ať nezešílíte 😉
Ahoj Kubo, díky za zprávu. Snažíme se to brát jako cestovní pauzu a příležitost dohnat resty (v Ivarově případě napsat bakalářku). Není to ideální, ale mohlo by být hůř 🙂 Snad budeme brzo pokračovat! 🙂