V pátek 8.5 jsme se konečně po necelých dvou měsících v karanténě dostali zpět domů do Norska. Pořád tomu nějak nechceme věřit, že jsme konečně „doma“, kde najednou smíme chodit ven, a ne jen 500 metrů od místa bydliště na hodinu denně. Uvědomujeme si, jaké máme obrovské štěstí, že Norové vypravili repatriační let, kterým jsme mohli odletět domů.
V Argentině jsou totiž pořád ještě uvězněny desítky až stovky lidí, včetně Čechů, co se prozatím bezúspěšně snaží o návrat do Evropy. V posledním článku ze série „Útěk z Argentiny“ se dočtete jak jsme trávili naše poslední dny v Buenos Aires, jak probíhala komunikace s ambasádami a kolik stojí repatriační let.
Pokud vás zajímá, co tomu všemu předcházelo, tak si přečtěte předchozí články:
Shrnutí pro ty, kteří nás neznají
Jsme česko – norský pár, který dlouhodobě žije v Norsku. Na začátku roku 2020 jsme si nechali poslat naší vlastnoručně přestavěnou dodávku do San Antonia v Chile, odkud jsme pak pokračovali na jih směrem do Ushuaiyi. V plánu bylo strávit zhruba rok až dva na cestě z Ohňové země až na Aljašku.
Bohužel jsme po dvou měsících na cestě zůstali uvěznění v Ushuaie, odkud jsme se kvůli nutnému přejezdu chilských hranic nemohli dostat pryč. Argentina nastolila tvrdá opatření – nesmělo se vycházet z domu (mimo nákupu potravin a léků), uzavřeli se hranice nejen státní, ale i regionální, a do ulic vyrazila policie i armáda.
Po měsíci v karanténě v Ushuaie jsme se rozhodli zanechat tam auto a využít příležitosti k přesunu do Buenos Aires, odkud jsme chtěli letět zpět do Evropy. Letenky na repatriační lety různých evropských států byly ale buď okamžitě vyprodané, nebo ani do prodeje nešly. Argentina rozhodla o zrušení komerčních letů až do začátku září.
Ve čtvrtek se nám, po třech týdnech v Buenos Aires a sedmi týdnech v karanténě celkem, podařilo odletět domů (do Norska) speciálem, který vypravila norská vláda.
Karanténa v Argentině: Buenos Aires vs Ushuaia
Jak jsem psala v předchozím článku, tak náš přesun do Buenos Aires proběhl celkem v poklidu. Po cestě na letiště jsme museli projet skrze několik policejních kontrol a předkládat pasy, letenky, povolení k přesunu atd.
Karanténní opatření v Buenos Aires se nám z našeho pohledu zdála o dost mírnější než v Ushuaie. V okolí našeho hostelu bylo otevřeno celkem dost obchodů (včetně pekáren) a na ulicích člověk potkal mnohem více lidí, kteří na nás nekoukali jako na cizince, kteří kolem sebe prskají virus.
Také nám vyhovovalo, že už nás na každém rohu nekontrolovala policie. Policejní hlídky člověk sice potkával poměrně často, ale nikdo po nás nechtěl vidět pasy, ani se nedožadoval vysvětlování, co tady děláme. Po našem přesunu do Buenos Aires se taky mírně rozvolnila přísná opatření a vláda povolila vycházky na hodinu denně do vzdálenosti 500 metrů od domu.
Informace o tom, jak vypadají karanténní opatření v Argentině
- S platností do 24. května včetně vyhlásil prezident Fernández celostátní karanténu. Vycházet lze v zásadě pouze za účelem zajištění potravin, léků a pohonných hmot. (Později se k tomuto nařízení přidala možnost vycházet denně po dobu jedné hodiny do pěti set metrů od bydliště.)
- Zrušena je vnitrostátní letecká, vlaková a dálková autobusová doprava. Výjimkou jsou speciální spoje.
- Uzavřeny jsou hranice některých argentinských provincií: Ohňová země, Chaco, Santa Fe, Santiago del Estero, Mendoza, Misiones, Salta, Jujuy, La Pampa. Toto výrazně komplikuje dopravu uvnitř země, tedy zejména možnost přesunout se do hlavního města za účelem odletu.
- Opatření jsou v autonomní kompetenci jednotlivých provincií a liší se; aktuálně je nepřehledné, zda-li ten který region připouští výjimky a jaké to jsou.
- Až do 1. září jsou zrušeny veškeré komerční lety.
Život na hostelu v době karantény
Zatímco v Ushuaie jsme si za 16 dolarů na den pronajímali pěkný, i když maličký byt, tak v Buenos Aires jsme byli nuceni se ubytovat za 18 dolarů na den (cca 500 Kč) na hostelu. Společně s námi tam bydlelo zhruba pět lidí, kteří se obměňovali podle toho, jak se jim podařilo sehnat letenky domů. Stálými hosty byl Turek ve středních letech a dvacetiletý Polák, kteří se v rozhodli karanténu přečkat v Buenos Aires. Čekání si ukracovali pravidelným popíjením.
V celém hostelu bylo strašně špatné připojení k internetu. U nás v pokoji internet nefungoval takřka vůbec. Po pár dnech se ale Ivarovi podařilo proměnit svůj telefon na zesilovač WiFi a člověk si mohl alespoň zkontrolovat email a napsat zprávu domů.
Smějte se mi, že si stěžuju na internet, ale když vám přijde zpráva, že druhý den půjdou do prodeje letenky na repatriační let a vy od rána jak debilové neustále klikáte na tlačítko obnovit, restartujete počítač, zapínáte a vypínáte WiFi a snažíte se běhat po hostelu s počítačem nad hlavou ve snaze chytit někde signál, tak je vám z toho do breku.
Abych si jenom nestěžovala, tak jsme měli i světlé momenty. Každé ráno kromě pondělka jsem vyrazila do blízké pekárny pro snídani. Normálně na cestách celkem šetříme a moc si nedopřáváme, ale jelikož nám karanténa lezla pěkně na nervy, tak jsme si to kompenzovali čerstvýma croissantama a jinýma mňamkama k snídani.
Majitel pekárny byl Francouz, který nám ke každému nákupu přibalil nějakou dobrotu navíc. Když jsem si k němu šla poslední den před odletem nakoupit a řekla jsem mu, že jediná věc, která mi na Buenos Aires bude chybět je jeho pekárna, tak se rozbrečel.
Kvůli osazenstvu hostelu, kterému jsme se chtěli vyhnout jak nejvíc to šlo, a taky všudypřítomným švábům jsme po prvních dvou dnech vzdali snahy o vaření si v hostelové kuchyni a skončili jsme u donášek jídla. Alespoň nám tím odpadlo hodinové čekání ve frontě na vstup do supermarketu. Snídaně, večeře a sprcha byli mé oblíbené části dne.
Setkání s krajankou Verčou
Asi tři dny před odletem jsem na FB dostala zprávu od Češky, která také zůstala uvězněná v Buenos Aires. Po rychlé konzultaci mapy jsme zjistili, že se zrovna přestěhovala do bytu, který byl jen kilometr od našeho hostelu, takže jsme se mohly potkat na půli cesty a ani u toho neporušit nesmyslná argentinská opatření.
Kromě toho, že bychom si s Verčou pravděpodobně sedly i mimo tyto okolnosti, bylo skvělé se konečně bavit s někým, kdo naprosto chápe jak vám je.
Jak je to na hovno, když chcete jet domů a nemůžete. Když plýtváte peníze na pobyt v hostelu nebo v bytě, kde vůbec být nechcete. Když jste vůbec neměli v plánu se vracet domů a najednou nevíte, co tam budete dělat, kde seženete práci a z čeho budete žít. Když vám lidi napíšou, že jste chtěli dobrodružství, tak ho máte.
Jak probíhala komunikace s českou a norskou ambasádou?
S Verčou jsme také porovnávaly naše zkušenosti z karantény v Ushuaie a El Chalténu, přesunu do Buenos Aires a komunikací s českou a norskou ambasádou.
Ze začátku, když jsme byli ještě v Ushuaie, tak jsme měli pocit, že s námi ani jedna z ambasád nijak nekomunikuje a nepomáhá. Norská ambasáda nám napsala, že vzhledem k tomu, kde jsme, tak pro nás nemůže nic udělat. Z české ambasády nám přišel hezký email, ve kterém se vyjádřili, že chápou naši situaci, ale jinak že pro nás také nemůžou nic udělat, a že zůstaneme v kontaktu. Pak se dlouho ani jedna ambasáda neozvala.
Zpětně ale musíme uznat, že toho pro nás opravdu moc udělat nemohli a v momentě, kdy se naskytla příležitost z Ushuaiy odletět, tak jsme okamžitě dostali info na Whatsapp od české ambasády.
Česká ambasáda s námi po celou dobu komunikovala o něco rychleji než ta norská. Nicméně tím, že jsme se chtěli vrátit do Norska (Ivar by jakožto cizinec do Čech nemohl), tak jsme stejně byli odkázáni na pomoc norské ambasády.
Prostor pro zlepšení
V první řadě chci říct, že si moc ceníme toho, co pro nás obě ambasády (u)dělaly. Koneckonců, jsme doma a to se počítá!
Čistě z našeho pohledu bychom ale rozhodně ocenili více informací. A to především konkrétní informace o krocích, které podnikají a nejen sdělení typu: „Děláme co můžeme, ale situace je komplikovaná.“
- Byli bychom bývali ocenili pomoc s vyřízením papírů pro zanechání auta v Ushuaie. Jednalo se o bezprecedentní situaci, kde si myslíme, že se ambasáda mohla angažovat a zjistit jaké jsou možnosti pro lidi, kteří v zemi cestují vlastním autem. Povolení k tomu, abychom v Ushuaie mohli nechat auto na dobu delší než 3 měsíce jsme si nakonec za pomoci známých vyběhali sami.
- Ocenila bych, kdyby nám řekli na rovinu, kdy si myslí, že je šance na návrat domů. Být v neustálé nejistotě je podle mě o dost horší než se smířit s tím, že člověk v karanténě pobude ještě další měsíc nebo dva. Je to na hovno, ale lepší než nevědět.
V momentě, kdy Argentina vydala prohlášení, že komerční lety nehodlá obnovit až do začátku září ve spoustě lidí hrklo, že zůstanou v zemi uvěznění na další čtyři měsíce. Česká republika už totiž žádné repatriace neplánovala.
Neměli jsme žádné informace o tom, kolik je v Argentině Čechů, kteří se snaží dostat domů, ale mezi řádky jsme si vyčetli, že jelikož se ambasáda snaží o „individuální přístup“, tak Češi budou zřejmě poslední z posledních, kdo se dostane domů. Při vypravování repatriačních letů totiž vždy mají přednost občané země, která let vypravuje.
Vyhlídka na návrat do Norska nebyla o moc optimističtější – přednost mají občané Norska a osoby s povolením k pobytu (můj případ) jsou jejich poslední starostí. Kdyby Norsko nevypravilo vlastní let a bylo odkázáno jen na pár míst v letadlech jiných zemí, tak jsme byli s Ivarem posledními na norském seznamu.
- Více informací bychom ocenili i při jednání s norskou ambasádou. Ta nakonec vypravila let z BA do Osla, ve kterém letělo zhruba 40 Norů a zbytek byl zaplněn občany dalších Skandinávských zemích. To nám sakra nemohli říct, že se alespoň snaží o vyjednání letu?
Já chápu, že lidem nechtějí dávat planou naději, ale já bych radši měla zprávu o tom, že se snaží o něco konkrétního a nejen: „Čekejte, třeba se objeví nějaký let, budeme vás informovat.“
- Verča kontaktovala českou ambasádu s dotazem, jestli jsou ve městě nějací další Češi. Chápu, že ji ambasáda nemůže automaticky dát můj kontakt, ale mohli mi třeba napsat, že je ve městě další Češka, která má zájem o propojení. Samozřejmě rozumím tomu, že podporovat čajové dýchánky v době karantény není úplně ono, ale jak jsem psala výše, tak to fakt moc psychicky pomohlo mluvit s někým, kdo je ve stejné situaci. A i kdybychom bydleli na druhé straně města, tak by stačila možnost mít si s kým napsat a navzájem se podpořit.
- Náš odlet sice zajišťovala norská ambasáda, ale povolení k přesunu na letiště a další věci jsem musela mít jako český občan potvrzené od té české. V tom si myslím, že česká ambasáda byla mnohem více proaktivní a v pohodě, než ta norská. V momentě, kdy jsem jim napsala, že se chystáme domů norským letem, tak mi obratem přišla zpráva: „Pošlete mi detaily letu, já vám vystavím nové potvrzení k přesunu na letiště“. A do pár minut jsem potvrzení měla jak na whatsapp, tak na emailu. Naopak Ivar si o něj musel napsat a čekat na něj takřka až do odjezdu.
- Hledání možností návratu a jednání s ambasádami je náročné samo o sobě. Pokud jste ale s partnerem každý z jiné země, tak se to celé ještě několikanásobně komplikuje. Do Čech například nemůžeme, protože Ivar tam nemá povolení k pobytu. Jedinou možností jak zůstat spolu byl tedy návrat do Norska.
Jako občan EU v Norsku nepotřebuji povolení k trvalému pobytu. Moje jediné štěstí bylo, že jsem si o něj před lety požádala. Do Norska totiž můžou cizinci momentálně přicestovat pouze pokud mají platnou pracovní smlouvu (což nemám, protože jsem v práci skončila) nebo se můžou prokázat nájemní smlouvou (kterou nemám, protože jsme prodali byt).
Informace o tom, kdo může a nemůže do Norska cestovat a kde a jak se musí trávit karanténa taky nejsou úplně snadno dohledatelné. Část z nich je na stránkách vlády, další na stránkách zdravotnictví a něco je na cizinecké policii. Zjišťovat to na nefungujícím internetu je fakt zábava.e
Nakonec jsem ale kontaktovala svého předchozího zaměstnavatele, který mi napsal fiktivní pracovní smlouvu. Zároveň jsem napsala na cizineckou policii v Norsku, které jsem vysvětlila situaci a dostala jsem od nich potvrzení, že mám v Norsku trvalý pobyt (které normálně občanům EU nevydávají).
- Z našeho pohledu v případě repatriace z Argentiny selhala spolupráce evropských států. Ve FB skupině Evropanů uvězněných v Argentině nás bylo přes 1.000, ale domů do Evropy (a USA) se reálně chtěly dostat tisíce lidí. Ve skupině vznikaly petice, lidi psali hlava nehlava svým ambasádám i vládám i argentinským představitelům.
Francouzi, Italové, Španělé a Britové vypravují pro své občany letadla, ale co s lidmi z malých zemí jako je Česko? Norové v tomhle alespoň spojili síly co se Skandinávie týče, ale tak nemůžou Čechy spolupracovat alespoň se Slováky, Poláky a Rakušáky? Kam se poděla EU? Chápu, že EU není suverénní stát, takže nemůže vypravit repatriační let, ale co nějaký politický tlak na to, aby byl umožněn občanům členských zemí návrat domů?
- Další věcí, které nerozumím je odlet letadel, které byly zaplněné jen z jedné třetiny. V době, kdy virus řádil na plno létala letadla plně obsazená a teď, když mají všichni potenciální cestující za sebou více jak měsíc v přísné karanténě a po návratu je ještě dalších 14 dní čeká, tak se musí zachovávat rozestupy v letadle?
- V neposlední řadě taky nerozumím tomu, proč letadla létala jedním směrem prázdná. Argentina prý vypravovala letadla pro svoje občany ve Španělsku. To sakra letělo letadlo z Buenos Aires jednu cestu prázdné? (Je pravda, že třeba norský repatriační let zajišťovaly české aerolinky, protože se jednalo o letadlo, které bylo k dispozici v Uruguayi. V našem případě tedy nevyslali letadlo z Evropy.
Je repatriační let zadarmo?
Už jsme dostali i takové zprávy, že jsme si chtěli užít dobrodružství a zůstat v Argentině do poslední chvíle a teď čeští daňový poplatníci musí platit za náš návrat domů. To je taková milá, řekla bych i typicky česká reakce, která člověka uvězněného už šest týdnů v karanténě moc potěší. Upřímně, kdyby mi tohle někdo chtěl říct do očí, tak mi asi vystřelí pravačka.
Ti šťastní, co se domů dostali v některém z repatriačních letů vypravovaných českou vládou opravdu nic platit nemuseli. (Pozn. pokud vím, tak žádný český repatriační let z Argentiny organizován nebyl). Uhrazení části nákladů na repatriaci prý bude česká vláda požadovat po Evropské Unii. Občané jiných evropských států si ale za lety platí. Náš italský spolubydlící z hostelu například letěl domů za 1.800 EURO (50.000 Kč).
Není tedy překvapením, že jsou v Argentině tací, kteří prostě neměli finance na takhle předraženou letenku. Přidejte si k tomu to, že mnozí už měli koupené letenky domů, které jim propadli. Do toho si museli platit za 6 a více týdnů ubytování. Pokud jste v Argentině uvěznění s celou rodinou (a i takoví tam jsou), tak ty náklady rostou sakra rychle. Je třeba zmínit i to, že někteří do Argentiny přijeli jen na krátkodobou dovolenou a doma v Evropě musí platit nájem.
Srdceryvnými příběhy se to na oné FB skupině uvězněných Evropanů jenom hemží a my s Ivarem jsme se oproti mnohým měli fakt dobře.
Jak probíhal repatriační let do Norska?
Norská ambasáda nám tři dny před odletem poslala emailem link na zabookování letenek a obratem nám i volala, ať si letenky honem zamluvíme. Celkem jsme se zalekli, že povolují jenom 5 kg příručního zavazadla, ale nakonec ani váhu, ani rozměry našich zavazadel nikdo neřešil.
Cestou taxíkem na letiště jsme minuli jen jednu policejní kontrolu, které překvapivě stačily jenom pasy. To byl poměrně rozdíl oproti cestě na letiště v Ushuaie, kdy nás kontrolovali hned na 4 checkpointech.
Při vstupu na letiště proběhlo klasické měření teploty, ale oba jsme s Ivarem prošli bez problémů. Já z toho měla docela hrůzu, protože když v noci nespím a jsem ve stresu, tak mám po ránu zvýšenou teplotu a je mi zle od žaludku. V pět ráno jsem ale posnídala Ibalgin a bylo to OK.
Letiště Ezeiza v Buenos Aires bylo totálně vylidněné. V liduprázdné hale jsme si nejdřív vystáli frontu na to, aby si nás zástupci ambasády odškrtli ve svém seznamu a pak další frontu na odbavení zavazadel. Během toho nás obskakovali lidé z ambasád (včetně norského velvyslance) a nabízeli vodu a švédské skořicové šneky. U toho se fotili, aby se později mohli poplácat v domácím tisku po zádech.
Zatímco jiná letadla odlétala naplněná jenom z jedné třetiny, aby se zachovaly rozestupy mezi lidmi, tak naše letadlo letělo plné. Napočítala jsem asi 5 volných míst a myslela při tom na Verču, která zůstala v Buenos Aires. Podle letušek jsme byli povinováni si po celou dobu letu nechat roušky, ale tak polovina cestujících se na to vykašlala a v Oslu na letišti je s chutí zahodili takřka všichni. (Pozn: V Norsku není povinnost nosit roušku).
Letadlo odlétalo v 10:00 z Buenos Aires a až když jsme se ráno vypravovali na letiště, tak Ivar dostal zprávu, že během letu dostaneme jídlo. Ještě že ji dostal ale tak pozdě a předchozí den jsme si zvládli nakoupit jídlo na cestu. Za 19 hodin, které jsme strávili v letadle, které jen krátce přistálo v Brazílii a na Kanárských ostrovech, jsme dostali jedny těstoviny, sandwich a smažená vajíčka. Ještě nikdy jsem v letadle neměla nepoživatelnější jídlo. Ivar sní většinou všechno a ještě si dvakrát přidá, ale tohle taky nedal.
Na dvě stě pasažérů byly k dispozici jen dva záchodky v zadní části letadla, takže většinu času člověk strávil čekáním ve frontě v uličce. Dvakrát se nám stalo, že už jsme byli na řadě a letušky nás otočili s tím, že přijdou turbulence a máme si jít sednout. Alespoň se člověk ale neustálým čekáním na toalety (na kterých mimochodem došel papír i mýdlo – ruce si není čím umýt, ale hlavně že musíme mít roušku) nějak zabavil, protože v letadle nebyly na sedadlech obrazovky.
No nic, to jenom, že to byl můj naprosto nejnekomfortnější let za nejvíc peněz. Ale poslanému letadlu, které tě dostane z argentinské karantény na zuby nekoukej….
Na kolik nás vyšla karanténa a cesta domů?
- Letenky nás vyšly na cca 19.500 Kč na jednoho za přelet z Buenos Aires do Osla. (Za letenky do Buenos Aires jsme v lednu platili 7.000 Kč).
- Dalších 4.200 Kč nás každého stál navazující let do Haugesundu.
- Ubytování po dobu karantény nás vyšlo celkem na 16.000 Kč.
- Zhruba 2.000 Kč nás stály taxíky na a z letiště. Plus jsme si museli půjčit auto, abychom se vůbec dostali do místa naší karantény.
- Na jídle jsme zaplatili mnohem víc, než co bychom utratili normálně při cestování v dodávce. Ale to vem čert.
Celkem jsme tedy za letenky, ubytování a dopravu utratili přes 65.000 Kč. Což je náš rozpočet na zhruba tři měsíce na cestě.
Vlastně máme štěstí, že nás tohle potkalo na začátku naší cesty, kdy jsme měli dostatek naspořených financí na cestování. Nakonec ale prachy byly, a zase budou. Za možnost dostat se domů jsme byli připraveni zaplatit klidně i dvakrát tolik.
Co budeme dělat dál?
Auto jsme nechali zaparkované v Ushuaie a pořád doufáme, že se tam budeme moc vrátit a pokračovat v cestě. Návrat ale vidíme nejdřív na leden 2021. Což je mimochodem doba, kdy jsme původně plánovali s výletem skončit.
Teď máme před sebou ještě 8 dní karantény v Norsku, kde se snažíme dát trochu do kupy. Potom mě tu ale už nic neudrží a chci jet na výlet! Doufám, že ještě pokvetou stromy v Hardangeru!
Sami ještě moc nevíme co a jak. Dnes máme v plánu kontaktovat pracovní úřad jestli máme nárok na podporu v nezaměstnanosti do doby, než se nám podaří najít si práci. Až Ivar odevzdá bakalářku, tak by s prací snad neměl být problém. Já ale takové štěstí velmi pravděpodobně mít nebudu.
Jinak aktuálně hledáme nějaké levné auto, které by nám posloužilo na pár měsíců, protože být na norském venkově bez auta je jako být bez ruky. No a v plánu je se z těch všech existenciálních otázek neposrat a užít si svobody v norské přírodě! Kvůli tomu jsme se vrátili domů, abychom se zase mohli trochu hýbat a být na čerstvém vzduchu!
Pokud vás zajímá něco dalšího ohledně karantény v Argentině, komunikace s ambasádou nebo repatriačních letů, tak se ptejte v komentářích!
3 komentáře: “Komplikovaný návrat z Argentiny aneb je repatriační let zdarma?”
[…] V roce 2020 měla Radka společně s Ivarem v dodávce projet Jižní Ameriku. Bohužel koronavirus jim neplánovaně přerušil cestu. Rovněž o strastiplném návratu zpět do Norska najdeš článek na blogu. […]
Ahoj Radko! Sice sa navzajom sledujeme na instaci, ale vas blog sme objavili az po clanku na BBC. Hovoris nam z duse, i ked my sme sa zasekli v Chile, odkial sa este dalo na poslednnu chvilu odletiet, ale stalo nas to ako minimalne polrok v Juznej Amerike (5200 ecok za dvoch). Presne tie pocity, ked zijes zo dna na den v neistote…Sme radi, ze ste stastne doma a snad to v tom 2021 vyjde! Nas corona zastavila 1,5 mesiaca pred prijazdom do Ushuaie po takmer troch rokoch…
Ahoj Lubo a Tome,
díky za komentář. Já jsem vaší cestu a blog sledovala už dlouho před tím, než jsme vyrazili na naší cestu. Popravdě vás obdivuju, že při cyklocestování zvládáte ještě udržovat všechna sociální média a psát dvoujazyčný blog, ale jsem za to moc ráda, protože máte super příběhy a hlavně nádherné fotky! Sledovala jsem i váš korona útěk domů. Tehdy jsem si ještě říkala, že to přečkáme a že nám to nestojí za ty strasti, které jste popisovali. Kéž bych tak věděla, že o dva měsíce později to bude skoro nemožné ze země odjet. To nedokončení cesty zamrzí, ale (alespoň podlě mě) jste udělali dobře, že jste se vrátili hned. Naše známá taky čekala na jakoukoliv možnost se dostat z Argentiny do Evropy a když se konečně objevil let, na kterém ji přislíbili místo, tak ji bylo řečeno, že psa na palubu neberou a basta 🙁
Těším se dnes na váš live stream! Mějte se krásně. R.