Většina lidí si představuje, že Vánoce v Norsku musí být naprosto magické. Přece jenom je to coby kamenem dohodil k severnímu pólu, takže to Santa nemá daleko a všude tu pobíhají sobové s červenými nosy, že?
A teď bez nadsázky: Vánoce jsou jedním z norských nejoblíbenějších svátků. Podle mně se není čemu divit. Po pošmourném a deštivém podzimu je to vítané rozptýlení. Člověk si v té záplavě vánočních dekorací a blikajících světel skoro ani nevšimne, že slunce neviděl už celé týdny. Vánoce v Norsku se zas až tak moc neliší od těch českých: taky se tu peče, vaří a naklízí, v televizi běží pohádky a ve městech jsou tradiční vánoční trhy. (Mimochodem nejkrásnější norské vánoční trhy jsou podle mně v Rørosu.)
Pojďme si tedy ale říct něco o těch odlišných norských tradicích, nad kterýma mi občas zůstává rozum stát. (Pozn. Měla bych se zmínit, že já jsem ještě nikdy na Vánoce v Norsku nezůstávala. Obvykle lítám domů do Čech a vracím se před Silvestrem. Norské vánoční zvyky mám tedy jen zprostředkované skrze Ivara nebo další kamarády. I tak jsem se ale některým z nich nevyhla, jako třeba tradičním Vánočním večírkům, na kterých je zvykem se zpít do němoty a po zbytek roku předstírat, že se to nestalo nebo degustační Lutefisk party, na kterou se také snažím usilovně zapomenout 🙂
Co se stane na Julebordu, zůstane na Julebordu
Julebord v překladu znamená vánoční stůl, ale je to v podstatě vánoční večírek. Každá firma, organizace či školní department v průběhu října až února organizuje svůj vlastní julebord. Správný julebord zahrnuje obscénní množství jídla a pití a především (k velké oblibě Norů) alkoholu zdarma.
Takový julebord je velmi formální záležitost co se dress codu týče. Hodně se jí, hodně se zpívá a člověk musí přetrpět spoustu proslovů. Julebordy jsou notoricky známou záminkou pro Nory upustit ne trochu páry, ale hodně moc páry. Při julebordu je dost možné, že uvidíte nejen své řadové kolegy ale i vrcholový management tančit po stole či zvracet na záchodcích.
Znáte rčení, že co se stane ve Vegas, zůstane ve Vegas? V Norsku platí to samé. Co se stane na julebordu, zůstane na Julebordu. (Det som skjer på julebord forblir på julebordet).
O Julebordu, ale i dalších norských zajímavostech se dočtete v článku:
8 zajímavostí, které jste o Norsku (možná) nevěděli…
Vánoce v Norsku se neobejdou bez české Popelky!
Bez Libušky a Třech oříšků pro Popelku si v Čechách většina lidí nedovede Vánoce představit. Paradoxně se bez nich neobejdou ale ani Vánoce v Norsku. Poprvé byla Popelka v Norsku vysílána v roce 1975, tedy pouhé dva roky po premiéře filmu. Po 18-ti letech se ale norská televize NRK rozhodla upravit vánoční program a Popelku, která se každoročně vysílala v 11 hodin na Štedrý den, z programu vyškrtla.
Následovalo rozhořčení jako po zavedení prohibice v Čechách v rámci methanolové aféry. Stovky diváků volaly do televize a požadovaly návrat Popelky. Nářky zklamaných diváků byly nakonec vyslyšeny a Popelka se do vánočního programu vrátila .
Dabing jak ze Slunce, seno…
To, že je Popelka nejoblíbenějším norským vánočním filmem mě zas tak nepřekvapuje. Ostatně u sousedů Němců taky hodně boduje. Co mě hlavně zaráží je to, jakým způsobem je nadabovaná. Abyste tomu rozuměli, tak Norové obvykle filmy nedabují (ostatně to je jeden z hlavních důvodů, proč tu mají všichni tak dobrou angličtinu, třeba bychom se v Čechách mohli inspirovat…)
V Popelce ale všechny mužské i ženské postavy od Popelky až po krále namluvil herec Národního divadla Knut Risan. Film předtím dokonce ani neviděl a na jeho nadabování měl jen jeden den, takže mu nezbývalo nic jiného než improvizovat.
Pamatujete si scénu s nadabovaným pornofilmem ze Slunce, seno a jánevímco? Tak takhle podobně zní Popelka s norským dabingem.
Norové na Knuta ale nedají dopustit. Když jsem se ptala Ivárka, jestli to někdy zkoušeli předabovat s více hlasama, tak mi na odpověděl: „You can not change perfection!“ (Nemůžeš změnit, co už je perfektní…)
Norská fascinace Popelkou je dobře viditelná třeba v téhle reklamě. Pořád se mi ale nepodařilo dešifrovat, co to Popelka vlastně říká… Je to polština??? Poraďte! 🙂
Ve vánočním programu nesmí chybět Kačer Donald
Podobně jako k českým vánocům patří televizní program, který každoročně opakuje ty samé pohádkové klasiky, tak v Norsku televize vysílá na Štědrý den Kačera Donalda (Donald Duck og vennene hans – From All of Us to All of You). A to nepřetržitě každý rok už od šedesátých let!
A co víc, Norové (ale i Švédi) ho milují natolik, že mobilní operátoři v době jeho vysílání zaznamenali skoro 30-ti procentní úbytek v použití mobilního internetu! Normálně děcka kvůli šedesát let staré Disneyovce odloží i mobily a tablety!
Nejlepší norský film všech dob: FLÅKLYPA GRAND PRIX
Další z norských vánočních klasik je animovaný film Flåklypa Grand Prix (1975). S více než pěti a půl miliony prodaných lístků od jeho premiéry v roce 1975 se jedná o zdaleka nejúspěšnější norský film. Nezapomeňte na to, že populace celého Norska je jen něco přes pět milionů!
Flåklypa je animovaný film o chudém opraváři kol, který se rozhodne postavit super závodní auto, Il Tempo Gigante, aby v závodě porazil svého bývalého kamaráda, který mu ukradl plány na závodní motor. Výrobu auta jim sponzoruje arabský šejk, který byl zrovna ve Flåklypě na dovolené. Klasický vánoční příběh, že? 🙂
Film je mimochodem založen na knížce norského spisovatele Kjella Aukrusta, který se nechal inspirovat lidmi v jeho rodné vesničce Alvdal. Kdybyste Alvdalem někdy projížděli a říkali jste si, co to tam je k sakru za divnou budovu na kopci – tak to je turistické centrum inspirovné Flåklypou.
Stejná procedura jako loni, James?
Mojí osobní oblíbenou norskou vánoční televizní (wow, to jsem ale vyplodila přídavných jmen) tradicí je Večeře pro jednoho (Dinner for one). Jedná se o anglický komediální sketch z dvacátých let, který v Anglii asi nikdo nezná.
V roce 1963 ho natočila německá televize a od té doby je populární nejenom v celé Skandinávii, ale třeba i v Pobalstských republikách. Příběh je o oslavě devadesátých narozenin hraběnky Sofie, která na oslavu pozvala několik svých přátel. Vzhledem k věku hraběnky už ale nikdo z jejích přátel není naživu a její sluha James tak bravurně předstírá jejich přítomnost u stolu.
Vážně doporučuji si tohle desetiminutové video pustit. Moje rodina neumí anglicky a i tak u něho brečeli smíchy. Schválně zkuste jakémukoliv Norovi říct: „Same procedure as every year, James!“ a určitě se vám od něj dostane i pobaveného úsměvu narozdíl od klasického pozdvihnutého obočí 🙂
Lutefisk aneb norský zločin proti lidskosti
Norské Vánoční jídlo je podle mě za trest. Vůbec se nedivím, že si část norské populace dopřává jako vánoční jídlo mraženou pizzu Grandiosu. Tak si třeba vemte Lutefisk, který byl kdysi typickým norským Štědrovečerním jídlem.
Naštěstí potom co Norové vynalezli naftu a stali se tak rázem „nejbohatším a nejšťastňějším národem pod Sluncem“, tak už nebylo třeba třít bídu s nouzí a mohli si o Vánocích dovolit vepřová nebo jehněčí žebra (Ribbe, Pinnekjøtt).
Což je oproti Lutefisk značné zlepšení, ale i tak nedovedu pochopit, jak může být svátečním vánočním jídlem obíračka žeber, na kterých je celkem jen pár gramů masa. Ivara jsem pod pohrůžkou rochodu musela donutit slíbit, že u nás doma bude řízek a bramborový salát.
Příprava lutefisk
Lutefisk znamená v překladu louhovaná ryba což by vám mělo dost napovědět o tom, jak chutná. Příprava téhle ehm pochoutky je docela věda. Základem je sušená treska, která se nejprve namáčí na pět až šest dní do vody, aby změkla. Potom se přejde k dvoudennímu máčení v roztoku hydroxidu sodného, čímž ryba ztratí víc jak 50 procent bílkovin a stane se z ní nechutné želatinové cosi o hodnotě pH až 12. Což je samozřejmě nejen nepoživatelné ale zdravotně závadné (osobně si myslím, že je lutefisk nepoživatelná v kterékoliv části výrobního procesu 🙂
Aby tedy lidé se sklonem k sebepoškozování nebo s nedovyvinutými chuťovými pohárky mohli lutefisk jíst, tak se ono želatinové cosi musí znovu máčet na šest dní ve vodě. Až poté se lutefisk vaří nebo peče v troubě. Při vaření ale musíte být extrémně opatrní, protože je „ryba“ nasáklá vodou a mohla by se rozpadnout na kousky. Takovou perličkou na závěr je, že všechno nádobí, které přišlo s lutefisk do kontaktu musíte okamžitě umýt, protože jakmile lutefisk zaschne, tak jí z nádobí dostanete tak maximálně bruskou.
Naštěstí se lutefisk neservíruje jen tak. Obvykle se podává s opečenou slaninou, vařenými bramborami, hráškem nebo hrachovou kaší nebo s lefsu (tradiční norská bramborová placka).
Vánoce v Norsku, aneb doba kdy je dovolené pít Akvevit ve velkém
Degustace lutefisk je většinou výbornou záminkou k nadměrnému požívání akvevitu. Akvevit je speciální skandinávský alkohol s chutí po předestilovaných bramborech a/nebo kmínu, ale s úctyhodnými čtyřiceti procenty. Norové totiž zásadně neoceňují chuť alkoholu, ale procenta alkoholu.
Zajímavostí je, že ty nejdražší akvevity (Linje Aquavits) byly před nalahvováním posílány v dubových sudech do Austrálie a zpět, aby tak překonaly dvakrát linii rovníku. Experimenálně to objevil trondheimský obchodník Heinrich Meincke, který se v roce 1805 plavil se svojí sestrou a nákladem severských šunek, sýrů a akvavitu do Indonésie -tehdejší holandské kolonie. Ukázalo se ale, že Holanďané mají chuťové bunky a pud sebezáchovy, a tak se Heinrichovi nepodařilo sudy s akvavitem udat a musel se s nimi plavit zase zpět.
O dva roky později, když žízniví občané Trondheimu sudy otevřeli, tak se nestačili divit. Akvavit chutnal naprosto jinak. Mnohem lépe! Houpání lodi a výrazné výkyvy teplot během dlouhé přepravy lodí měly nějakým způsobem pozitivní vliv na chuť!
Vědci se později snažili v laboratoři napodobit podmínky zrání na moři, ale doposavaď se jim chuť pravého zcestovalého akvevitu nepodařilo napodobit. Do dnes tedy pravý norský akvevit zraje v dubových sudech na své 19-ti týdenní cestě po světě.
Santa nebo Nissen? Kdo v Norsku vlastně nosí dárky?
Mysleli jste si, že v Norsku nosí dárky Santa Claus? Omyl! Santu Clause mají v šílené vesnici ve finském Rovaniemi, v Norsku nosí dárky Julenissen. Julenissen je v podstatě malý skřítek, který vypadá jako kříženec mezi Santou a trpaslíkem.
Z toho co jsem pochopila, tak historicky byl Nisse skřítek, který patřil vždy k dané rodině – žil buď ve chlívě nebo na půdě a mohl to být pěkný zmetek. Pokud mu totiž rodina nezanechala úplatek v podobě kaše nebo dobrého piva, tak mohl napáchat pěknou neplechu – svázat kravám ocasy k sobě, seslat nemoci na lidi i zvířata, zničit úrodu a podobně. Rozhodně jste si to tedy u svého Nisse nechtěli rozházet!
V dnešní době to ale mají Norové celé tak nějak pomíchané a jejich Julenisse je v podstatě Santa Claus – tedy člen rodiny nebo soused oblečený v červeném kostýmu s falešnými vousy, který se zjeví po večeři s pytlem plným dárků. Hohoho!
Další věc, která mi ale vrtá hlavou je ta, že Norové svoje dárky podepisují. Nemůžu proto pochopit, jak můžou norské děti věřit na Julenisse, který jim přinese dárky, na kterých je samolepka: „pro Bjørna/Ingvild/Oddun/Ingeborg od maminky a tatínka.“
(Už jsem se zmiňovala, že i po sedmi letech života v Norsku mám pořád problém rozlišit některá mužská a ženská jména? 🙂 )
Mimochodem norskou verzi Santaclausovské pošty naleznete v městečku Drøbak, asi 40 km jižně od Osla. O Vánocích tam posílají lidé na Nissenovu poštu hromady dopisů, podobně jako Američané Santa Clausovi na severní pól.
Ale neřekla bych, že je o co stát. Podle mě je v celém městečku zajímavá jenom dopravní značka „bacha na Nissena“ zobrazující běžící fousatou postavičku s pytlem přes rameno.
Šťastné a Veselé Vánoce, ať už je slavíte kdekoliv!
