Štěnice byly v minulosti celosvětovým zdravotním problémem, který se podařilo dostat pod kontrolu až v polovině 20 století.  Nyní jsou kdysi téměř zapomenuté štěnice ale zase na vzestupu.  A můžeme za to také my – cestovatelé. Štěnice jsou totiž pravidelně převáženy v zavazadlech nebo v oblečení. 

Jak a kde jsme se s nimi setkali my? Jak jsme se s nimi vypořádali? A co můžete dělat vy pro to, aby vás nepotkala ta samá nemilá zkušenost? 

Jak jsme našli štěnice v posteli v luxusním hotelu v Los Angeles

Za život už jsem se něco málo nacestovala. Prostopovala jsem Patagonii, východní Afriku nebo velkou část Asie. Často jsem přespávala v těch nejlevnějších hostelech. Nikdy by mě tedy nenapadlo, že se se štěnicemi setkám právě v relativně luxusním hotelu na předměstí LA, kde jsme byli s Ivarem na pracovní cestě. 

Po první noci v hotelu jsem si všimla několika divných štípanců za krkem, které neskutečně svěděly a natekly tak, že jsem měla ztuhlý celý krk. Ještě nikdy jsem se s takovými štípancemi nesetkala a tak jsem se dokonce šla zeptat na recepci, jestli mají v Kalifornii nějaký divný druh hmyzu, na který můžu být alergická. Ani na recepci nepoznali kousnutí od štěnice a zbavili se mě s tím, že se pravděpodobně jedná o komáří štípance, na které divně reaguji, protože jsem z Evropy.

Další den se ale objevily další. Tentokrát na předloktí a pažích. Další den stehna, bok a záda. Když jsme pak předposlední den byli na prohlídce Hollywoodu a mě něco štíplo pod kolenem skrz jeanové kalhoty a další do chodidla, a to přesto že jsem na sobě měla kozačky, nadobro jsem přestala věřit povídačkám o komárech.

Celou následující noční směnu jsem strávila na internetu prohlížením obrázků kousnutí od komárů, štěnic, blech a jiné havěti a byla jsem si čím dál tím víc jistější, že mě poštípaly štěnice. Už jsem měla připravené postahované obrázky a články, kterýma jsem je na recepci chtěla ráno přesvědčit, ale nakonec nebyly potřeba. 

Našla jsem totiž jednu z těch malých krvežíznivých bestií, jak po mně uprostřed noci leze. Potlačila jsem instikt ji rozmáznout a jen jsem ji zamáčkla do kusu toaletního papíru. Později se ale ukázalo, že to bylo málo a tak jsem strávila další půlhodinku hledáním živé štěnice po koupelně.

Pokousali mě štěnice. Jak reagoval hotel?

Na recepci jim nakonec stačilo ukázat moje štípance a mrtvou štěnici. Paní manažerka se velmi omlouvala a slibovala, že udělá vše co je v jejích silách, aby nám špatnou zkušenost vynahradila. Pro nás to znamenalo, že jsme museli přebalit všechny věci, které jsme už měli zabalené k odjezdu. Což v případě našeho klienta, který je na vozíku a vozí s sebou milion zdravotnického vybavení, nebyla zrovna práce na deset minut.

Já jsem se pak místo tolik potřebného spánku po noční směně a před dvanáctihodinovým letem zpět do Norska vydala s Ivarem nakoupit nové oblečení. Paní manažerka nám dala limit 200 dolarů pro všechny čtyři lidi, což upřímně není moc, vezmete-li v potaz, že potřebujete veškeré oblečení od trenýrek a bot až po zimní bundu. Což je mimochodem velká zábava, snažit se v pětadvacetistupňovém vedru v Los Angeles sehnat svetr a zimní bundy. 

Vlítli jsme tedy jako tornáda do nejbližšího obchodu, kde jsme si během půl hodiny před odjezdem taxíku pořídili novou garderobu. Do Norska jsme letěli v otrhaných džínech, teniskách, které mi dřely paty a jenom v mikinách. Řeknu vám, že přistání v Trondheimu ve sněhové bouři a minus deseti bylo parádní…

Máme štěnice v zavazadlech. Co budeme dělat dál?

Ještě v hotelu jsme všechno co jsme měli zabalili do několika vrstev igelitových pytlů a zazipli do cestovní tašky. Z představy, že si domů z cest přitáhneme štěnice se mi ježily vlasy na hlavě. 

Z internetu jsme vyčetli, že existují dva efektivní způsoby, jak štěnice zahubit. 

• Jedna varianta je hodit veškeré oblečen do pračky nebo do sušičky na 60 stupňů. Což pro nás nepřipadalo v úvahu, jelikož jsme s sebou měli spoustu oblečení, které nesnese praní na více než třicet stupňů.
• Další možný způsob je pak věci zmrazit. Na internetu udávali dobu alespoň 24 hodin a teplotu minus 18 stupňů. 

My jsme se nakonec rozhodli zavolat specializované firmě v Čechách zabývající se hubením štěnic, co by nám doporučili. Dozvěděli jsme se, že zmražení na minus 18 nemusí být dostatečné. 

Na základě toho jsme se tedy kontaktovat specializovanou firmu v Trondheimu. Ti pak dali přes víkend naši tašku do mrazáku na minus pětačtyřicet stupňů. Zaplatili jsme za to 500 NOKů bez daně (cca 1300 Kč) a doufáme, že nám to hotel proplatí.

Po celé téhle nemilé zkušenosti, která nám přebila vzpomínky na to hezké v Los Angeles jsme zjistili, že na internetu koluje celá řada mýtů a polopravd o hubení štěnic. Proto jsme se rozhodli vám sepsat odpovědi na nejčastější otázky o štěnicích.