Projížďka na velbloudech při západu slunce

My jsme do Merzougy dorazili poměrně pozdě odpoledne, protože jsme se neplánovaně zdrželi v soutěsce Todra. Na domluveném místě už na nás čekal řidič, a tak jsme jen přeházeli věci a vydali se na offroadovou jízdu do pouštního kempu.

V kempu nás přivítal úžasný personál s perfektní angličtinou. Maty a Vojta byli hned středem zájmu. Obecně máme s cestováním po Maroku s dětmi výborné zkušenosti. Maročané děti milují a prolamuje to ledy.

Dva ze zaměstnanců pouštního kempu si nás hned vzali do parády. Dospělí dostali vlněné obleky (dětské velikosti nemají) a všem nám na hlavě uvázali turbany, které nás měli chránit proti nepříjemnému písku. Šály, ze kterých vázali turbany jsme si mohli nechat na památku. 

Nikdo z nás předtím na velbloudu neseděl, tak jsme moc nevěděli, co od toho očekávat. Průvodce nejdřív velblouda donutí, aby si klekl a pak vás usadí. Velbloud pak nejdříve narovná zadní nohy a pak až přední, takže to je takový zvláštní houpavý pohyb. Všichni jsme to ale zvládli bez problémů a užívali si jízdu v písečných dunách

Nutno říct, že jízda na velbloudu není nic pohodlného a hodinka vám úplně stačí. Sedlo totiž nemá žádné třmeny a jak se později ukázalo, je celkem jednoduché z velblouda spadnout, když mu rupne v bedně. To ale předbíhám.

Průvodce s námi došel k jedné z nejvyšších dun v okolí a pobaveně nás sledoval, jak si všichni hrajeme na obřím pískovišti. Bohužel zrovna foukal dost vítr, takže západ slunce nebyl nijak spektakulární. Co hůř – můj foťák dostal pořádně zabrat. Druhý den jsem si musela půjčit jehlu a dolovat zrníčka písku ze zaseknutých tlačítek.

Pád z velblouda a vyražený dech

Když jsme si dosyta vyhráli v dunách a začalo nám kručet v žaludku, tak jsme nasedli znovu na velbloudy a vyrazili na cestu zpět ke kempu. Průvodce šel před námi pěšky a vybíral optimální cestu. I tak ale chůze dolů z dun nebyla nijak zvlášť příjemná.

Mému velbloudovi totiž začaly zničeho nic podjíždět nohy a zazmatkoval. Následovalo krátké rodeo a můj pád na tvrdou zem. Ivar prý ze svého velblouda seskočil ještě za jízdy a o chvilku později se k němu přidal náš průvodce, který mi okamžitě začal tisknout kolena k hrudníku, protože se mi podařilo si při pádu vyrazit dech.

Trvalo to pár minut, než jsem se dala do pořádku, ale popravdě se mi zpět na velblouda moc nechtělo. A rozhodně ne na toho samého! Průvodce nám vysvětlil, že je to mladé trdlo, kterého zaučují a že se musel vyděsit. Proběhla tedy krátká reorganizace, kdy jsem byla s naraženými zády přesazena na nejstaršího a nejklidnějšího velblouda, a jelo se dál.