Zimní Tour de Dovre: Nejtěžší lyžařská túra v mém životě

Z Dovre do Rondane

Hurá, konečně máme volný víkend, kdy je rozumná předpověď počasí! Už zase nás to s Ivarem táhne do hor. A že času není moc, tak volíme třídenní přechod z Dovre do Rondane.

Pro mě je to premiéra – prvně půjdu jako drsný polárník na lyžích s pásy a za sebou potáhnu pulky – expediční sáňky. Sluníčko svítí, teplota má v noci klesat k minus třiceti stupňům… Norská idylka. Co by se tak mohlo pos*at?

Národní park Rondane

Rondane je nejstarší norský národní park, založený v roce 1962. Najdete zde deset vrcholků s výškou přesahující 2000 m, hluboké horské kotle, ledovcová jezera i morény.

Krajina je svým způsobem zvláštní a nehostinná – klima je suché a kopce pohoří Rondane ve svých vrcholových partiích připomínají velkou hromadu větších či menších kamenných bloků, občas porostlých lišejníkem.

I přesto, nebo právě proto, se stala horská krajina Rondane inspirací pro mnoho norských spisovatelů a dramatiků. Nejznámějším dílem je hra Peer Gynt z roku 1867 od Henrika Ibsena, jejíž část se odehrává právě na území dnešního národního parku.

 Nesnáším zimu. A běžky. 

Přiznám se bez mučení, že nejsem ani velký lyžař, ani běžkař. Ano, bydlím v Norsku, ale zimní sporty nikdy nebyly mojí doménou.

Na sjezdovkách jsem si v Itálii zlomila nohu a od té doby se snažím sama sebe přemluvit, že bych tomu měla dát znova šanci a s běžkama mám velmi komplikovaný love – hate relationship.

Nejvíc je miluju, když je konečně odepnu a zalezu do teplé chaty na polévku a grog. Nicméně miluju hory a Ivar mě nalákal, že to je vlastně taková procházka po horách jen u toho má člověk na nohách lyže a za zadkem sáňky.

 Kde je sníh?!

Zabalili jsme tedy pulky (expediční sáňky), kempovací výbavu, tři spacáky a to nejteplejší oblečení a vyrazili jsme vlakem do Hjerkinnu.

Paradoxní je, že nás napadlo zkontrolovat možnost lavin v Bergedalen, ale už nás nenapadlo, že NEEXISTUJÍCÍ lavinové nebezpečí může znamenat, že tam prostě není žádný sníh.

Upřímně jsem nepředpokládala, že se může stát, že v půlce února nebude v jednom z nejvyšších norských pohoří žádný sníh.

 Odešel nám vařič

Zarazilo nás to už při vystoupení z vlaku v nadmořské výšce 1000 metrů. Na nástupišti byl jen štěrk a led. Když jsem byla v Hjerkinnu naposledy v srpnu, tak tam bylo víc sněhu než teď!!!! 

Nahodili jsme tedy lyže přes rameno a pulky jsme notnou část cesty nesli. Dalších pár kilometrů jsme se pak plahočili po trávě či zbytcích zmrzlého sněhu kolem trati. Cesta vedla lesíkem, kde to byla jedna radost se promotávat s lyžema a sáňkama. Kousek za osadou Hageseter jsme postavili stan a uvařili si večeři. To bylo naposledy co nám fungoval vařič. Pak to zřejmě kvůli zimě vzdal a zdechnul.

Bezesná noc v minus třiceti

Normálně všude jezdím se spacákem Erratic 1000 od Sira Josepha. Nemůžu si ho vynachválit a vždycky se škodolibě směju kamarádům, kteří v noci klepou kosu.

Tuhle noc bych zaplakala já, kdyby mi Ivar nepůjčil svůj spacák od Isbjorn do minus třiceti. Sira Josepha jsem nacpala pod sebe, abych se trochu víc odizolovala od země a i tak mi v noci nebylo nejtepleji. Podle yr.no byla noční teplota minus 26.

Ráno mi trvalo pěkně dlouho se odhodlat vylézt ze spacáku a přála jsem si mít katetr a bažanta. K snídani jsme si tedy dali zmrzlý chleba, zaplakali nad nemožností uvařit si horký čaj a vyrazili na cestu. 

Čekal nás cca šestihodinový úsek k DNT chatě Grimsdalshytta.

Než začal Mordor…

Cesta z Hageseteru začíná stoupáním a naštěstí tedy s vyšší nadmořskou výškou začal i nějaký ten sníh. Nebo spíš led. Za námi se ale objevil výhled na skalní masiv Snohetty a před námi panoramatické výhledy na dvoutisícovky v Rondane. S takovým výhledem při nízkém Slunci se to šlape jedna radost i po ledu.

Chůze s pulkami je taky zábava. Jsou uchyceny skrze kovový rám k bedernímu pásu. S každým krokem vám tedy pěkně stlačí břicho, pak se na vteřinu odlehčí a pak vám opět stlačí břicho. Rozhýbání střev je naprosto garantované. Moje saně pak měly ještě tu nevýhodu, že při chůzi ve svahu nedržely za mnou, ale sjely dolů a mě stahovaly s nimi.

Slaňování se sáněma

V klidu a pohodě jsme došli k místu, zhruba dva kilometry od chaty, kde nás čekal sestup do údolí Tverrae. Když jsem viděla ten sešup dolů, tak se mi protočily panenky. Jet to na lyžích nepřipadalo v úvahu.

Pulky jsme tedy připli na lano a já jsem si vždycky našla menší stromek, o který jsem se zapřela, omotala kolem něj lano a slanila sáňky o kus níž k Ivarovi. Ten je dostal k dalšímu stromku a takhle jsme celý proces několikrát opakovali.

Když tam nebyly žádné stromky, šel Ivar vzadu a spouštěl sáně a já se je vpředu snažila trochu korigovat. Jako na potvoru zrovna v tomhle místě byl hluboký sníh s ledovou krustou navrchu, kam se mi podařilo parkrát se probořit.

Mám tak pěkných pár modřin na holeních – to když jsem se zrovna propadla a zezadu do mě narazily těžké pulky. Zhluboka jsem si oddychla, když jsme oboje pulky dostali z kopce dolů. Však teď už nám zbýval jen kousek k chatě. Po rovině, údolím podel potoka.

Horskou hřebenovkou na běžkách. V noci. 

Jenže neříkejte hop, dokud nepřeskočíte, že? Potok rozmrzlý a na místě, kudy měla vést lyžařská stopa nebyl žádný sníh. Rozhodli jsme se tedy, že to vezmeme po letní hřebenovce – a začali se doslova po čtyřech plazit nahoru do kopce.

Padla tma. Začala být mega kosa. Střídaly se úseky se souvislou vrstvou ledu s úseky s hlubokým sněhem… Jen co člověk vystoupal na kopec, tak měl před sebou údolí. Výstup nahoru, kdy vás saně táhnout zpět a opatrný sestup dolů, kdy vás buď tlačí z kopce nebo stahují do strany.

Vrcholem pak bylo, když se nám začaly odlepovat tulenní pásy a lyže i pásy namrzly, takže nebyla šance je nalepit znova. Nakonec došlo i na slzičky. 

Stáli jsme na okraji menšího kuloáru a pod námi byla tak metr a půl vysoká návěj sněhu. Ivar to nějak skočil a sjel i s běžkama a saněma, ale já jsem se šprajcla, že se tam zabiju, že tohle nepůjde. Ivar se tedy vrátil zpátky nahoru ke mně, že mi vezme pulky. Já jsem odepla běžky a zkusila slézt dolů, ale podjely mi nohy.

Pád do ticha.

Další věc, kterou si pamatuju je, jak kloužu po břiše dolů kuloárem. Pode mnou je tma, takže nevím, jestli se narovná nebo jestli kopec pokračuje až na dno údolí. Snažím se zapíchnout lyže nebo tyčky do sněhu, ale nedaří se mi to.

Zastavit se mi podařilo až po nějakých padesáti metrech, pořádně potlučená. Ivar nakonec musel vzít dolu oboje pulky. Já jsem se odmítla hnout z místa. A jesli mě na takovýhle trip naláká příště, tak si s sebou beru rezervní cepín!!!

Podařilo se nám nícméně sestoupit dolů do údolí a pomalu se probojovávat po břehu potoka směrem k chatě. Říkala jsem si, že to poslední, co nám dneska chybí, je utopit sáňky v potoku, ale to se nám naštěstí vyhnulo. Ten poslední dvoukilometrový úsek nám trval více než čtyři hodiny!!!

Naštěstí jsme členy DNT, tak si odemykáme chatu Grimsdalshytta, roztápíme kamna a konečně si děláme horké jídlo a čaj. Pos*anej vařič!!!

Konec. Vzdáváme to.

Další den jsme měli naplánováno dojít na Nedre Doralseter chatu a odtamtud pak k Rondvassbu (to je ta část Rondane, kam jezdí všechny zájezdy).

Ušli jsme ale sotva 5 kilometrů do kopce, většinou po trávě a už jsme toho měli plné zuby. Já jsem při přenášení sání přes řeku uklouzla a bolestivě si narazila kostrč a levé zápěstí, tak jsme se rozhodli to otočit.

Místo toho jsme naplánovali, že se vrátíme zpátky k Grimsdalshyttě a unikneme z hor jednodušší trasou skrze údolí Grimsdalen k silnici a odtamtud pak zpět do Trondheimu.

Cesta to ale nebyla o moc jednodušší. Pořád nás čekalo více než 25 kilometrů. Z toho první polovina víceméně výhradně po ledu. Grimsdalen je ale po právu označováno za jedno z nejhezčích norských údolí, takže jsme si cestu chvílema i užívali. Tedy do té doby než padla tma.  

Tma. Zima. Vichřice.

Zbytek cesty už si nepamatuju. U některých věcí jsem prostě byla jen fyzicky. A tahle byla jedna z nich.

Ztratila jsem tulenní pás, který jsem si strčila pod bundu, aby nezmrzl. Naštěstí měl Ivar náhradní, jinak bychom se tam snad plácali až do teď.

Trasa totiž začala stoupat do kopce. Silnice přestala být vidět a začalo foukat. Přestala mi svítit čelovka. Oba jsme měli neskutečnou žízeň. Nevěděli jsme, jestli jdeme po cestě nebo ne a pulky nás v kopci opět stahovali dolů. Mapu jsme ani nevyndávali, protože se stejně nebylo podle čeho orientovat.

Nakonec jsme nějakým způsobem došli do civilizace. Zbýval nám ještě neskutečně prudký sjezd po silnici směrem do údolí. Vzdala jsem jakékoliv pokusy se před Ivarem tvářit, že jsem drsná, sedla jsem si na běžky a směr korigovala rukama.


Kolem a kolem, toto byl jeden z nejnáročnějších tripů, co jsem kdy šla (zařazuje se někde k islandským Západním fjordům a bláznivému 18ti hodinovému pochodu po Svalbardu). I tak ale stál za to.

Jen musím počkat, až nastartuje vzpomínkový optimismus, než si něco takového budu chtít zopakovat…

CHYSTÁTE SE DO NORSKA? PAK VÁS MŮŽE ZAJÍMAT:

PLÁNOVÁNÍ DOVOLENÉ

Než začnete plánovat dovolenou do Norska, koukněte prosím na tenhle článek o nejčastějších chybách, které lidé při plánování dělají.

JAK DO NORSKA

Plánujete jet do Norska vlastním autem a váháte nad tím, jaký trajekt zvolit? Tipy na trajekty, ale i na cestování vlakem, autobusem nebo trajekty po Norsku najdete v tomto článku. V souvislosti s cestou vlastním autem také doporučuji mrknout na článek o mýtném.

PŮJČENÍ AUTA

Asi nejjednodušší možností je použití vyhledávače rentalcars.com. Alternativou může být P2P půjčení auta přes gomore.no.

CO V NORSKU NAVŠTÍVIT

Hledáte inspiraci co v Norsku navštívit? Chcete vědět tipy na méně známá místa? Podívejte se na našeho Průvodce norskými regiony nebo se nechte inspirovat jedním z našich itinerářů (ve výstavbě).

ZAJÍMAVOSTI O NORSKU
Kromě článků o cestování sem tam napíšu i něco o životě v Norsku.

CO SI S SEBOU ZABALIT

Podívejte se na náš článek o vybavení na Island s tipy, co si s sebou zabalit pro kterékoliv roční období! (Ano, není o Norsku, ale ohledně věcí co sbalit je Island a Norsko prašť jak uhoď 🙂 )

POLÁRNÍ ZÁŘE

Chcete-li v Norsku vidět polární záři, pak se tam musíte vypravit mezi koncem srpna a začátkem dubna. Během letních měsíců není v noci dostatečná tma a tak není možné polární záři vidět. Pro více informací doporučuji článek: Polární záře na Islandu – Tipy a triky jak ji pozorovat a fotografovat. (Opět článek o Islandu, ale většina faktů je aplikovatelná i na Norsko.)

PRÁCE V NORSKU

Obecné informace o tom, kde a jak najít práci v Norsku najdete zde. V článcích níže si můžete přečíst zkušenosti s prací v Norsku v různých odvětvích.

DALŠÍ ZAJIMAVÉ ČLÁNKY K PŘEČTENÍ

Děkujeme, že jste dočetli až sem! 

Pokud nechcete, aby vám unikly články, fotografie či zážitky z našich cest, pak nás můžete sledovat na facebooku.

Pokud máte nějaké otázky ohledně Norska, tak nám napište do komentářů nebo do skupiny Cestujeme do Skandinávie!

Nejdelší zipline na světě

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

Rolovat nahoru