Panamerická dálnice (1): Týden do odjezdu auta, 2 měsíce do odletu

V lednu bychom s Ivarem chtěli vyrazit dodávkou z Chile na Aljašku po Panamerické dálnici. Tuhle zhruba roční cestu plánujeme už od chvíle, co jsme se poznali a já ještě o maličko déle. (Než jsem potkala Ivara, tak jsem chtěla jet z Chile na Aljašku stopem, ale kvůli Ivarovi jsem se po šesti týdnech v Patagonii vrátila za ním do Norska).

S blížícím se termínem odjezdu auta ale nepociťujeme zrovna štěstí a extatické pocity s očekáváním nadcházejících dobrodružství, ale spíše kupu stresu.


Na nejčastější otázky ohledně našeho výletu po Panamerické dálnici odpovídáme v tomto článku. Dozvíte se tam na jak dlouho to plánujeme, kolik nás to bude stát i kde jsme na to vzali.


Budeme platit 15.000Kč navíc za dopravu auta?

Všechno se to seběhlo nějak rychle. Hledat někoho, kdo by s námi sdílel kontejner, ve kterém se naše dodávka bude plavit do jižní Ameriky jsme začali už před rokem. Z toho, že se nikdo neozýval jsme si nedělali moc hlavu a říkali si, že je moc brzo a že tak dva až tři měsíce před odplutím bude nabídek určitě spousta. Přece jenom projet Panamerickou dálnici ročně vyráží spousta Němců, Švýcarů a Holanďanů a dokonce vím i o pár českých posádkách.

Jenže realita byla jiná. Ještě měsíc před plánovaným odjezdem jsme čelili tomu, že budeme muset auto poslat v 20ft kontejneru a připlatit si minimálně 15.000 Kč navíc oproti rozděleným nákladům na 40ft kontejner. Ivar už s tím byl smířený, ale já jsem oproti norským standardům, tak trochu držgršle.

Zaspamovala jsem tedy internet – vytvořila jsem si několik profilů a nabídek na ContainerBuddies, napsala inzeráty na německá fóra, obepsala jak zahraniční skupiny na FB (Overlanding America, PanAmerican Travelers Association, tak i české.

To ale moc nedoporučuju. České cestovatelské skupiny jsou totiž dost o nervy. Člověk napíše, že hledá někoho s kým se podělit o náklady na přepravu dodávky do jižní Ameriky a dozví se, že:

  • Proč si radši nekoupí auto tam.
  • Proč jede zrovna do jižní Ameriky, že severní je mnohem lepší.
  • A proč vůbec někam jezdit, když doma máme taky hezky.
  • Jestli jsme mysleli na naší uhlíkovou stopu.
  • Kde na to bereme čas a peníze a podobně.

Našli jsme parťáka. Odjezd za 14 dní.

Kromě obepisování FB skupin jsem napsala i třem různým společnostem, které zajišťují kontejnerovou přepravu přes oceán (IVSS, In Time, SeaBridge). Žádná z nich ale nezajišťuje sehnání partnera, se kterým by se dal sdílet kontejner. Pokud ale mají zájemce, který chce poslat auto ve stejném termínu do stejné destinace, tak vás spárují.

Nakonec mi odpověděli z In Time Forwarding, že mají zájemce na půlku 40ft kontejneru, který chce poslat motorky na začátku prosince do Valparaísa v Chile. Cena byla o trochu vyšší než poslání do Montevidea v Uruguayi (3.150 Euro vs 2.500 Euro). Ale jelikož jsme nenašli nikoho, kdo by s námi chtěl sdílet kontejner do Uruguaye a za samotný 20ft kontejner bychom platili 3.700 Euro, tak jsme začali seriózně uvažovat o poslání auta do Chile.

Upřímně řečeno, východní pobřeží jižní Ameriky nás stejně moc nezajímá. My chceme do hor. Naším cílem (nebo spíše začátkem cesty) je Ushuaia – nejjižnější město v jižní Americe. Z Montevidea do Ushuaiy je to 3.500 km po východním pobřeží Argentiny, které je oproti západnímu pobřeží nudné. Rovina, pustina, sem tam lama.

Takže bychom stejně chtěli přejet co nejdříve na západní pobřeží a jet na jih. Což znamená přejet kontinent na západ a přidat si k tomu dalších 1.500 až 2.000 km. Najednou nám poslání auta do Valparaísa začalo dávat i přes větší počáteční náklady smysl. Má to ale jeden háček. Auto musíme dostat do Hamburgu do 15.listopadu. Na dodělání dodávky (pořád například nemáme topení), odstěhování se do Osla a sbalení se máme tedy necelých 14 dní.

(Odmyslíme si fakt, že nám lidi říkají, že customs ve Valparaísu je náročnější a zdlouhavější než v Montevideu a že v Chile zrovna propukly protivládní protesty…)


Stěhování do Osla aneb cesta tam a zase zpátky

Než budeme posílat dodávku do jižní Ameriky, tak si ještě musíme udělat takovou menší zajíždku. Většinu našich věcí (nábytek, kuchyňské vybavení a tak podobně) se snažíme rozprodat. Ale i tak máme pár krabic s věcma, které bychom si chtěli nechat a zároveň je nemůžeme vzít s sebou.

Jelikož jsme prodali náš byt v Trondheimu (ne, nesedíme na balíku peněz, jenom už nemusíme platit hypotéku), tak nám Ivarova mamka dovolila schovat si pár krabic u ní v garáži. V Oslu. Což znamená jet 500 km na jih, vyhodit tam krabice a pak zase odjet 500 km zpět na sever, abychom týden poté jeli dalších 1.400 km na jih do Hamburku. To ještě ani nevyjedeme do Ameriky a už můžeme zase měnit olej v motoru.

Stěhování do Osla proběhlo překvapivě v pohodě. Ráno jsme do auta naházeli nějakých 12 krabic s oblečením, knihami a Ivarův vlastnoručně vyrobený kompost, který zabírá půlku auta a u kterého se upřímně divím, že s námi nejede do Ameriky. V Oslu jsme stihli nainstalovat dieselové topení, dodělat pár poliček a natřít skříňky.


Tři dny do odjezdu na jih

Dnes je neděle a my máme tři dny na dokončení všech prací a sbalení se. Ve středu ráno musíme vyrazit na jih, abychom v pátek mohli nalodit auto. V dodávce není postel, protože jsem ji jednak chtěla nalakovat a druhak se kvůli instalovanému dieselovému topení momentálně nevejde. Asi ji budeme muset uříznout nohu. Ale už je mi to srdečně jedno.

Ivar pracuje každý den (pro zdravotní sestry a pečovatele víkend neexistuje.) Dneska má jako bonus dvojitou směnu od šesti od rána do deseti do večera. A jelikož nedělní autobusy jezdí jako když nejezdí, tak potřebuje auto, aby se přesunul z práce číslo jedna do práce číslo dva. Což znamená, že já na něm stejně nic neudělám.

Venku je minus deset stupňů. Sněží. Stmívá se ve tři. Nesmíme parkovat před barákem, ale jen na vyhrazeném parkovišti, takže si do auta nemůžeme natáhnout prodlužku. Dieselové topení sice jede na plno, ale dodávku vytopí zhruba na 15 stupňů.

Šroubky, dráty a násady na vrtačku jsou všude. Půlka nářadí je asi v Oslu. Potřebujeme zbrousit skříňky a znovu je natřít, ale nemáme brusku. Barva je navíc i po týdnu pořád mokrá. Nemáme dořešené připojení vody ke dřezu. Hadice vypadává a jelikož je přímo pod dřezem lednička, tak z toho máme celkem obavy.


Vztahová prověrka jménem balení na roční cestu

Co se týče balení, tak o tom nebudu radši ani začínat. Nesnášim balení! Většinou to u mně probíhá tak, že si večer otevřu láhev vína, v průběhu noci naházím do baťohu věci a ráno jedu.

Jak ale sbalit na roční cestu? Ještě k tomu, když Ivar hodlá brát:

  • Vybavení na lezení (ano pohádali jsme se o množství lan)
  • Věci na freediving (celou jednu bednu z pěti zabírá jeho neoprén a další cajky, plus obří ploutve a harpuna). Kdybych alespoň jedla ryby, tak jsem z tý harpuny nadšená, ale já ryby fakt nerada!
  • Horský kola a cajky k nim.
  • Nafukovací kánoi, pádla a vesty, pumpu
  • Vybavení na ledovec (cepíny, mačky, EXTRA BOTY ABY NA NĚ PASOVALY MAČKY!!!)
  • Dva stany – protože přece letní mu nestačí, potřebuje i zimní až půjde na Alpamayo!

Já bych skromně chtěla svoje vybavení na focení, skicář a pastelky a guitalele (kytaru velikosti ukulele). Asi se toho budu muset ale vzdát, protože na to prostě nebudeme mít místo. Abych to shrnula, tak je momentálně dost náročný se z toho nezbláznit. Vanlife ještě nezačal, ale tyhle poslední týdny jsou dost zkouškou vztahu.

Toliko k reportu z tohoto týdne. Sice nemám na nic čas, ale psaní deníku je prý terapeutické. A za pár desítek let na to budeme (snad) se smíchem vzpomínat. Zatím jsem si našla minimálně tři šedé vlasy.

Držte nám pěsti, ať to nějak doklepeme a ať naložení dodávky do kontejneru proběhne v pohodě! 🙂


Radka Realcamplife cestovatelský blog o Norsku

Radka žije už nějaký pátek spokojeně v Norsku. Nyní se ale s přítelem rozhodli objevit Ameriku a projet Panamerickou dálnici ve své konvertované dodávce.

Více o nás a našem blogu si můžete přečíst zde.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

Rolovat nahoru