Holky na stopu aneb Ály neočekávaná expedice

Holky na stopu

Holky na stopu je téma, které vzbuzuje silné emoce. Mnozí se jen pozastavují nad tím, jestli to není příliš nebezpečné a jestli se nebojíme, ale setkala jsem se i s reakcemi typu: “Sama holka na stopu, vždyť si o TO říkáš!!!”

Zajímavé je, že většina takových reakcí přichází od lidí, kteří nikdy nestopovali nebo ani nikdy stopaře nevzali. Proč se ale nikdo nezeptá nás holek, proč jezdíme stopem, co jsme při tom zažily, jestli se nám už někdy něco takového přihodilo nebo jestli nám to riziko za to stojí? 

Dovolte mi představit vám Alenu – slečnu, která ve svých 26-ti letech nastopovala okolo 70.000km na čtyřech kontinentech. Po roce studia v Hong Kongu dojela stopem přes Sibiř zpět do Čech a aktuálně cestuje (jak jinak než převážně stopem) z Kapského Města na Nordkapp!

Holky na stopu Alena

“Jsi blázen? A co na to rodiče? A to se jako samotná holka nebojíš?”‘ slyším už tradičně od řidiče poté, co mu vysvětlím můj plán cesty přejet a přestopovat po zemi od nejjižnějšího bodu Afriky až po nejsevernější bod Evropy. Já se jen usměju a trochu provokativně začnu s příběhem mých rodičů: ‚To víte, mamka jako mladá taky stopovala, a pak jí jednou zastavil takový pán, kterého si po roce vzala a měla s ním dvě krásné dcery. Já jsem ta mladší, těší mě.‘‘

Chvíli řidiči trvá, než mu dojde, že to, že si mamka doslova stopla taťku, znamená, že mají těžší mi stopování zakazovat. ‚Ahá, takže ty si hledáš manžela?‘‘ odpoví řidič už trochu uvolněně a šibalsky (…) Ne, manžela si sice nehledám, ale zážitky, na které budu vzpomínat celý život (ostatně jako mamka), ty určitě jo.

Kolik lidí se vleze do jednoho auta? Sedm dětí, pět dospělých a pes!

Jak jsem začala stopovat?

Za svůj krátký život a seriózní stopařskou kariéru téměř 10 let, jsem už po světě nastopovala okolo 70 000 km, a to hlavně v Jižní Americe, Asii, Evropě a momentálně převážně v Africe. Stopuju vše, co se hýbe a posunuje nějakým směrem. Není vždy nutné, aby se to pohybovalo směrem mým, neboť já sama jsem jako cestovatelka celkem zlenivěla, a tak si ani moc neplánuju kam to vlastně jedu. Zkrátka, odvezte mě prosím, páni a dámové (😊) někam do neznáma.

První stop jsem absolvovala asi v 16 letech, když jsem s partou kámošů stopovala po víkendu zpátky na internát. Zmoklá  jak slípka jsem s kamarádem stála před Opavou a doufala, že někdo bude chtít vytopit auto zevnitř. Nakonec nám opravdu zastavil jeden starší pár a stačilo pár dalších stopů a do Bílovce jsme dorazili i s krabicí čerstvých meruňkových koláčů. Prý se v pekařství spletli a naložili pánovi do dodávky o něco navíc. No a hladoví studenti na intru to prý potřebují.

Holky na stopu - Alena
Stačil den stopování a máme jídla na týden!

Cestování bez mapy a příprav

Od té doby jsem strávila stopováním každé léto. Před 19tými narozeninami  jsem už prostopovala většinu Evropy a neutratila za to více než pár stovek. Se spacákem, občas se stanem, ale hlavně se špatně napsanou tabulí a bez mapy jsem projela země Beneluxu, ke Gibraltaru a pak zase za polární kruh, na víkend do Chorvatska nebo třeba na Sangria do Barcelony. Občas jsem si s kámoškou zajely posbírat mušle do Itálie, jindy mě zase kamarád překecal na Malou Mořskou vílu do Dánska.

Výlet do Dánska byl opravdu fajn, ale to, že malá Mořská Víla byla zrovna na EXPO v Šanghaji vám asi napoví hodně o tom, jak jsem si takové cesty připravovala. No holt jsem prostopovala kus Evropy jen abych mohla strávit víkend v Kodani a noc v parku.

Používat české nápisy u hranic je ideální způsob, jak se dostat domů

 Na víkend do Paříže pro parfém

Na asi vůbec nejoblíbenější výlet z Evropy, tedy než jsem začala roztahovat křídla, vzpomíná vždy i moje maminka. To jsem si to jednoho únorového pátku s kamarádkou umanula, že zastopujeme do Paříže. Já doma řekla, že slavíme narozeniny u ní a ona zase doma oznámila, že přespává u mně. Po škole jsme vyjely z Ostravy nepřipravené, bez peněz a bez stanu.

O pár hodin později nás na jednom pofidérním kruhovém objezdu vyzvedli dva milí policisté. A to bylo teprve v Brně. Mně bylo sotva 18 a kamarádce 17 a obě jsme s malým batohem mávaly ve tmě v mínus 3 °C na auta jedoucí naším směrem. Když jsme pánům policistům ukázaly ceduli PARIS, nechápavě zakroutili hlavou, zavolali na ústřednu, aby alespoň zkontrolovali, jestli náhodou neutíkáme z domu a pak nás odvezli na fajn stopovací flek u benzínky.

O dalších pár set kilometrů nás někdo vyhodil na benzínce na dálnici někde v Německu. Ve 3 ráno zde moc aut nebylo a my v tom únoru neměly ani stan, ani spacák. Po chvíli k nám ale přistoupil starší pán z Maďarska – kamioňák a snaží se nám vysvětlit, že můžeme přespat u něj v kabině. Je mi jasné, co si všichni musí myslet a jaké stereotypy by mnoho lidí v té situaci mělo (a jak tedy zareagovalo), my s kámoškou si ale řekly proč ne.

Každá z nás tak vylezla do jedné z postelí, kteří kamioňáci v kabině mají a pán řidič si jen chvíli zdřímnul v sedadle. Po hodině totiž vyjížděl směr Francie. My se ráno probudily s vůní čerstvé kávy a croissantů – další 45 min pauza pro řidiče, pro nás snídaně a také bohužel místo, kde jsem našemu zachránci musely dát sbohem. Kamióny do centra Paříže moc nemůžou. V sobotu v 6 hodin ráno vzbudila mamku MMS s fotkou, kde se její mladší dcera pokouší vtipně stát pod Eiffelovkou v Paříži. ‘‘Přivez mi parfém‘‘ zněla odpověď.

Během prvních pěti minut zavolal tenhle řidič do práce, že si bere dva dny volna a pak nás vozil kolem dokola východního Turecka

Z Hong Kongu domů. Stopem. Přes Sibiř.

Stopování pak šlo samo. Rok studia v Hong Kongu, jsem strávila spíše cestováním v okolních státech než v samotném HK.  A stopování je zkrátka úžasný způsob, jak se vyhnout turistům, vyzkoušet nejlepší jídlo a poznat úžasné lidi. Po celý rok jsem měla na stole mapu okolních států a pořád jsem neměla dost času, některé z nich navštívit. No, a tak se zrodil nápad, že to domů dojedu stopem. Celková trasa měla asi 28 000 km, vedla přes Čínu, Kyrgyzstán, Kazachstán pak jsem si zahrála na holku, co vlastně neumí číst mapy a dojela jsem do Mongolska, a pak přes Sibiř do Moskvy, Ukrajiny a hurá domů. V Kyrgyzstánu jsem potkala Ukrajinku, a tak jsme většinu odstopovaly společně.

Pohostinost na Dálném východě je nepopsatelná!

V Kyrgyzstánu jsme chtěli navštívit krásné skály, nedaleko Issy-Kol jezera. Jeden řidič ale nedal dopustit na to, abychom nenavštívili i  solné jezero, které je slanější než Černé moře. O ani né hodinku později jsme se snažili utopit nebo alespoň potopit v jezeře, které bylo tak husté, že jsem měla pocit, že chodím na vodě. Když nás onen řidič odpoledne odvezl zpět k jezeru a zjistil, že jsme si nedělaly srandu, ale že opravdu spíme ve stanu, nakázal nám pět minut počkat. Po akademické čtvrthodince se vrátil i s kamarádem a oba nám složili stan a odvezli do místního hotelu, kde už byla připravená večeře (a fláše vodky).

Jindy nám zase řidič nabídnul, že nám zaplatí sprchu. A ať se prý nebojíme, on tam do sprchy s námi nepůjde. Nevím, jestli už to bylo tak znát, že v Mongolsku jsme se naposledy sprchovaly pod vodopádem, ale s radostí jsme přijaly. Poté, co stopujete stylem ‚‘‘tam v dáli se práší! Třeba tam jede auto…‘‘A nakonec si stopnete koně na teplou sprchu za betonovou zdí si stěžovat nebudete.

Holky na stopu
V Gruzii a Arménii jsme pravidelně dostávaly pivo od všech řidičů

Jak jsem si stopla sanitku

Stopem vůbec vždy narazíte na vtipné dopravní prostředky, lidi nebo zážitky celkově. V Kazachstánu nám třeba řidič autobusu za jízdu zaplatil. Vysvětlil, že kdyby zrovna nepracoval, odvezl by nás dále, ale takhle nám alespoň přispěl na svačinu. Již několikrát mi zastavil řidič v protějším směru, aby pomohl. Jednou jsem takhle skončila se štanglou salámu, prý chtěl pán být taky hodný i když nás nemůže odvézt.

V Bulharsku jsem si stopla lanovku

Ve Francii jsem poté, co jsem ukázala řidičák nasedla na místo řidiče a řídila přes noc asi 500 km přesně do místa, kam jsem chtěla jet. Pan Chris byl spisovatel, měl hodně času, žádný plán a v Clermontu se narodil, tak si řekl, že ho tam třeba políbí múza. Jen byl unavený, a tak jsem musela řídit já.

Když jsem jednou přemluvila mamku, ať se mnou do Prahy stopuje i ona, hned druhé auto byla ambulance. Pan saniťák říkal, že kdyby nás nevzal dobrovolně, prý by v tom dešti na dálnici pro nás stejně jel. A tak si mamka lehla na lehátko pro nemocné, zatímco nás pan odvezl zase o dům dál.

Jak jsem strávila noc v mrazáku

Má nejnovější a nejoblíbenější historka je ale z Jižní Ameriky. Nepřipravená jsem s kamarádem namísto za výzkumem do Bolívie stopovala na pár dní dolů do Patagonie. Nějak nám nedošlo, že Jižní Amerika má normální nefalšovanou zimu (v našem létě) a tak jsem si velmi pozdě uvědomila, že spacák do 18 °C stačit nebude. Už se stmívalo, a my byli s kamarádem zaseknutí na křižovatce. Okolí bylo tak placaté, že blížící se auto jsme viděli s 20 min předstihem. Bohužel ale žádné nejelo naším směrem. Já už tedy za tmy postavila stan a bez jídla a s posledními třemi doušky vody jsem čekala na divoké pumy.

Zavřeli nám hranice mezi Chile a Bolívií. Naštěstí nás ale nenechali mrznout venku a dali nám chatku na přespání.

V noci teplota klesá až k–15 °C a my byli asi 150 km od nejbližší vesnice. Já, optimistka, jsem se zachumlala do mého letního spacáčku a začala číst na čtečce něco o konci světa. Kamarád to nevzdával a poskakoval u cesty se vším co svítilo. Najednou zatroubí kamion a poté dupne na brzdy. I když už v něm sedí dva řidiči, prý ty pumy fakt nejsou sranda, a tak nás naložili.

Když jsme uprostřed noci dorazili do El Chalten všechny hotely byly už zavřené (my si vtipně mysleli, že známý Fitz Roy je ve stejnojmenném městě, a tak nebýt těchto řidičů, tak bychom jeli úplně opačným směrem). Pan řidič nám ale nabídl jeho kamion – ne ale kabinu, ale ten nákladní prostor vzadu. Zmínila jsem, že on to byl vlastně mrazící box?

No, co na tom, že se o pár hodin později dva vegetariáni probudili v mrazícím boxu, obklopeni mraženými kuřecími křidélky a hamburgery, kde sice bylo pod nulou ale stále o dost tepleji než venku? My se jen zasmáli, neboť nám ráno rovnou nabídli, že nám zaplatí, když jim to vše pomůžeme dostat z náklaďáku ven.

Špatné zkušenosti při stopování

A nějaké špatné zkušenosti? Upřímně si myslím, že lidé nejsou jen špatní nebo dobří.  Způsob, jakým s lidmi jednáte hraje velkou roli. Když vidím, že kluci si na něco hrají a mají přiblblé poznámky, stačí správná odpověď a kohoutek jim klesne. Jednou v Turecku jsme seděli 4 na matraci v dodávce, když se vjelo do tunelu jeden spolucestující šáhl na kamarádku. Ta okamžitě vykřikla něco ve style ‚F-U‘ a než se vyjelo z tunelu seděli oba chlapci na druhém konci dodávky a v Google translator psali dlouhé eseje o tom, jak se moc omlouvají, a že neví co to do nich vjelo atd. Neříkám, že je tohle ospravedlňuje, to rozhodně ne, ale podobné věci se stávají i na přeplněném nádraží v Česku. Nikdy jsem neměla pocit, že by nestačilo mít ostré lokty a nikdy jsem nebyla v situaci, kdy jsem se bála, že je opravdu zle.

Nedávno mi kamarádka prozradila trik, který jednou musela použít a fungoval úžasně. Když se řidič vedle ní snažil masturbovat podívala se na něj a začala se hlasitě smát a ukazovat právě na jeho citlivá místa. Do pár minut auto zastavilo a řidič se začal omlouvat.

Celkově mám se stopováním jen ty nejlepší zkušenosti, tisíce kilometrů jsem nastopovala i sama a rozhodně nemůžu říct, že by to třeba bylo více nebezpečné. Já všem vždy vysvětluju, že pokud někdo má špatné úmysly, chce někoho znásilnit nebo okrást atd. tak by rozhodně nečekal až se na cestě objeví stopařka. Těch tam totiž moc není a mohl by se tedy učekat. No a s mou krosnou, dredy a děravými plandavými kalhoty si mě jen těžko spletou s prostitutkou.

Neočekávaná expedice napříč Afrikou

Vzhledem k tomu, že po pár týdnech v Česku a výsledcích nedávných voleb (a způsobů kampaně o jistých tématech) jsem si uvědomila, že se máme stále ještě co učit, o tom, jaký ve skutečnosti ten svět kolem nás je. Rozhodla jsem se si svou nejspíš poslední větší cestu naplánovat tak, aby z toho bylo i něco dobrého. V prosinci jsem po dvou letech dostudovala magistra v Kapském Městě v JARu, a domů jsem se rozhodla jet po zemi a co nejvíce stopem. Občas na autobus nasednu, občas jsem ochotná za odvoz přispět na benzín, ale často to zvládám tím nefalšovaným stopem. Pojedu od nejjižnějšího bodu Afriky, po nejsevernější bod Evropy, přes Východní i Západní pobřeží k západním stereotypům.

Chci ukázat, že svět není tak špatný, jak si lidé myslí, že Afrika není jeden stát plný eboly, války a chudoby a že když si samotná holka stoupne na cestu s palcem nahoru, neznamená to, že si o to říká.

Alena je stopařka a cestovatelka tělem i duší, milovnice cizích kultur, jazyků a exotického jídla! Ve svých 26 stihla už něco přes 60 států na čtyřech kontinentech, a to hlavně díky studiu v zahraničí (Hong Kong, Skotsko a Jihoafrická Republika) a nastopovano má už přes 70 000 km.

Mimo jiné založila neziskovou organizaci Bookfeeding Project, která se soustředí na stavbu soběstačných knihoven v Africe a Asii. Momentálně se snaží převážně stopem dostat z nejjižnějšíiho bodu Afriky na nejsevernější bod Evropy přes východní, jižní i západní Afriku aby lidem ukázala, že tento kontinent není jen o malárii, válce, terorismu a chudobě. Její expedici a příběhy lidí které potká můžete sledovat na webu Neočekávaná Expedice nebo na FB. 

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

Rolovat nahoru